31/365: Ty spisovateli jeden!

Dnés se podíváme zpátky do minulosti na tó… Jak se někteří lidé minuli zaměstnáním. A proč by neměli učit. Kind of.

Já sem vlastně vždycky rád psal, už od dětství. Vymýšlel sem příběhy a povídky, psal sem si je do bloku nebo do notesu s tvrdejma deskama. Máloco sem dokončil (to mi zůstalo do dospělosti, haha), ale rozepsal jsem toho hodně. Něco z toho se asi i povedlo; přehraboval sem se dneska ve své ultimátní krabici na memorábilie z mládí a gymplu a objevil sem tam různý diplomy za různý činnosti, mimo jiné i za psaní:

Samozřejmě nemám tušení, o čem jsem tehdy v devíti letech psal a za jak starou belu to stálo. Každopádně se tahle moje záliba přenesla i na gympl, kde mě čeština zároveň bavila a zároveň neskutečně vysírala. Všechny ty větný rozbory, shody podmětu s přísudkem, příslovečný určení kdečeho, to všechno jsem měl rád, protože práce s jazykem se mi líbila. Slohovky jsem miloval. Nebo počkat… trochu doufám, že mě mozek jen nebalamutí a nekreslí to všechno na růžovo po té době.

Co mě ale určitě štvalo byla paňčelka, toho času naše třídní, která nás měla i na jazyk český a dějepis. No a tahle paní učitelka byla dost rigidní, když to řeknu ještě slušně. Buď to bude jak říkám já, nebo mi vrať odznak a pistoli a táhni z mýho oddělení. Jednou jsme psali slohovku, už nevím na jaký téma, a já vím že nám stokrát vštěpovala do hlavy Úvod – Stať – Závěr, Úvod – Stať – Závěr až do zemdlení. Jenže zrovna v tomhle případě sem si tam dovolil udělat závěry – teď se něčeho podržte – dva!

Co to tady je Michale? Co máte na mysli paní učitelko? Michale, je to úvod – stať – závěr, a ne úvod – stať a dva závěry. Já vím paní učitelko, ale [zde nastalo mé logické vysvětlování před celou třídou, proč tam mám závěry dva a jak to jako autor myslel]. Paní učitelka začala poměrně zvyšovat hlas; ne že by vyloženě křičela, ale využila práva bít se za svoji pravdu z pozice autority a ke konci už byla dosti nepříjemná, dávala mi sežrat moji troufalost sáhnout do milionu let zaběhlýho paradigmatu, který úspěšně natloukla do hlavy kladivem nesmlouvavosti generacím přede mnou a nějakej Kobelisk jí to bude nabourávat, totak.

Celou svoji řeč zakončila sarkastickým posměškem ty spisovateli jeden, kterej si pamatuju doteď a kterým dala najevo, že další debata není možná. Neplecha ukončena, koukej jak jsem nad tebou zvítězila ty neřáde jeden troufalej. A ještě někdy zkus zavádět invence do něčeho tak uzavřenýho a ve všech směrech neměnnýho, jako je českej jazyk, lol omg.

Dějepis byl taky hrozná zábava. Pokud je teda pro vás zábava pamatovat si na den přesně letopočty, který vám sice neřeknou nic o době, kterou zrovna probíráte, neprozradí vám žádný souvislosti, návaznosti před a po, nezaujmou vás natolik, abyste si o té době něco zjistili, ale zato se za ně dobře dávají známky, protože buď letopočet znáš, anebo ne. Tertium non datur.

A chceme teda vzdělávat, nebo chceme známkovat? Ne nadarmo byl dějepis můj nejmíň oblíbenej předmět na gymplu, proč asi. Přitom dneska se historií prohrabuju rád. Ale jasně, lidi se časem mění, v -nácti by mě teoreticky k dějepisu nedostal ani skvělej výklad, názorný ukázky, vypíchnutí zajímavostí místo suchých faktů, paralely s dnešní dobou i s minulostí a moderní vychytávky ve výuce. Jen říkám, že ta šance by byla o dost vyšší, než když mě někdo nutí si zapamatovat přesný datum, kdy si Atilla Bič Boží namazal na chleba Byzanťany, aniž bych věděl co je to Byzantská říše, proč se tam chudák Atilla trmácel a jaký to mělo ve výsledku dopady na uspořádání světa.

Ale paní třídní trochu křivdím. Nemyslím si, že by neměla učit, od toho jsme měli na gymplu jiný případy. Jen by měla změnit přístup a být trochu empatická a nápomocná. Michale, to je zajímavý nápad s tím dvojitým závěrem; rozhodně oceňuju to, že jsi to zkusil zakončit takto netradičně. Na můj vkus je to možná až moc odvážné a vymyká se to standardům, na které jsme zvyklí, ale tohle je škola a ne jaderný reaktor, tady máš prostor pro to být kreativní. Pro mě je důležité, že jsi to aspoň zkusil. Zkoušej nové věci i nadále, rozvíjej svoji zvědavost – jak jinak by v životě vzniklo něco nového, kdyby lidé zkoušeli jen to, co už udělal někdo tisíckrát před nimi? Děkuji paní učitelko, moc pro mě znamená, že mě podporujete a neshazujete před celou třídou.