33/365: Hudbo hraj

Hudba je nejlepší vynález lidstva, change my mind. Tady bych mohl příspěvek klidně ukončit, protože vše důležité bylo řečeno hned v první větě, ale dovolte mi to tedy trochu rozvést.

Nejdřív ve zkratce trocha historie, pro kontext. První hudební nástroje se datují někdy do roku 40 tisíc zpět. Byly to jednoduché flétny vyrobené z kostí. Ale mnoho starších nástrojů se třeba vůbec nedochovalo, takže je dost možné, že Neandrtallica existovala ještě o pár desítek tisíc let hlouběji do minulosti. Hudba se předávala ústně, nebo spíš poslechem. Představ si, že složíš Novosvětskou, ale než ji stačíš někomu předat, sežere tě šavlozubej leopard i s tvým ručně vyřezávaným kostěným hobojem. Smolík bro!

Někdy okolo roku 500 přnl zkoumal Pythagoras poměry tónů a zjistil, že všechno nemusí znít jako když hodíš Skrillexovo cédéčko do drtičky na odpad. Z nástrojů se dokážou vyloudit i libozvučné harmonie, to byl obrat o 180 stupňů v dosavadním chápání muziky, která od té doby už neměla sloužit jen k plašení syslů na poli. Taková řekněme pseudorenesance light.

O 1500 let později někoho napadlo, že by vlastně bylo dobré, kdyby se hudba dala ukládat i na jiném médiu, než je lidský mozek, který má sice kratší trvanlivost než později objevené magnetofonové pásky, zato je ale poměrně nespolehlivý, a hlavně: vy byste si chtěli dobrovolně pamatovat, kdyby vás někdo učil Bílou orchidej a tvrdil vám, že je to prvek nutnej k uchování kulturního dědictví lidstva? To bych si ten mozek radši propíchl vidlema. A tak vznikly první notové zápisy, a lidé se zaradovali, protože hudba se najednou dala šířit jednodušeji a hlavně standardizovaně v mezích osnov. Ale pořád bylo potřeba písaře, který noty přepisoval.

Obrat přišel záhy okolo roku 1500, kdy muž jménem Johannes Gensfleisch zur Laden zum Gutenberg podle legend zvolal „Do prkenný vohrady!“ když byl nucen poosmé rukou vyplnit své celé jméno v daňovém přiznání a radši vymyslel knihtisk. Díky za to Johannesi, kvůli tobě utrácím tisíce korun měsíčně za knihy, které nemám čas číst! Johann Gambolputty jen tiše přikyvuje.

Už se pomalu blížíme ke konci. Po cca sto tisících letech od vynalezení prvních primitivních nástrojů jste pořád odkázáni na to, že buď na něco umíte hrát, nebo to umí někdo, koho znáte a má zrovna čas a chuť. Většina lidí ale stejně jen pracuje a na nějaký kratochvíle má vyčleněnej tak maximálně slunovrat, Vánoce nebo vlastní pohřeb, kde už si teda té muziky zase tolik poslechnout nestihne, pokud ho zrovna nepohřbili zaživa. Lidi tak buď neměli svoje oblíbené hudební kousky, nebo je slyšeli třeba jen dvakrát třikrát za život. Nepředstavitelné…

Nadchází ale další z obratů ve vývoji hudby, a tím je vynález fonografu panem Edisonem v roce 1877. Konečně se hudba dala zaznamenat a reprodukovat k veselosti celého lidstva, tedy kromě nebožky paní Zázvorkové, která zahlásila „A varhaníci nebudou mít co žrát“ a odmítla jakoukoliv reprodukovanou hudbu poslouchat.

A pak už to šlo rychle: vinyly, kazety, cédéčka, harddisky, a pak zase zpátky cédéčka, kazety, vinyly. Hudba se najednou stala něčím fenomenálním. Co byl dřív luxus pro šlechtu si najednou může dovolit skoro každý. A já žiju v nejlepší době na poslech hudby, denně jí do hlavy naláduju takové množství, jaké před 300 lety stihlo zkonzumovat celé lidstvo za jeden rok. Hudba léčí, hudba podněcuje, hudba vyvolává vzpomínky, hudba rozveseluje i rozesmutňuje, hudba spojuje. Hudba má dnes milion tváří a je jen na mě, po které sáhnu.

A říkám si, jestli tradiční způsob konzumace hudby přes uši nebude za pár desítek až stovek let vysmívaným, archaickým způsobem, jak si hudbu pouštět. Možná jsou následující generace jedny z posledních, které musí donutit reproduktor vydat zvukové vlny, které nám rozechvějí bubínek, ten přes soustavu kůstek přenese zvukovou vlnu do tekutiny, která zase rozechvěje vlasové buňky, čímž se zvuk přetaví do elektrických vzruchů a mozek je pak interpretuje. Moje vize je, že v mozku bude čip, kde bude nahraná všechna hudba světa. A bude stačit pomyslet hej mozku, chci tuhle hudbu, načež mozek dá znamení panu Košťálovi v mé hlavě, pan Košťál dá znamení muzice a muzika začne hrát. Kač kač kač, kačena, nasypem ti zeleného jačmeňa. Na takovou budoucnost se těším.

A takhle bych já učil dějepis vážení. Přesně takhle.