Na jedno si člověk v průběhu života musí zvyknout, a to, jak se mu mění perspektiva na různé věci. Pokud tedy chce, není zatvrzelý ve svých postojích a dokážete se časem někam posouvat názorově i charakterově. Mám spoustu věcí, u kterých bych si dříve řekl „nikdy bych“, ale nějaký vnitřní mechanismus postupně otočil kormidlem a já najednou zjišťuju, že už vlastně ani nevím, proč bych nikdy a že to najednou je jinak.
U těch malých věcí se to asi čeká a je to běžný vývoj. Nikdy bych… nepil rajčatový džus. Ou kej, tohohle ďáblova nápoje bych se dotkl snad jedině v případě, že bych chtěl promptně vyprázdnit obsah žaludku. Co za lidi pije dobrovolně rajčatovej džus, proč to ještě nikdo úředně nezakázal? No tak pane Okamůro, kde jste, když Vás potřebujeme?!
U větších věcí je to asi postupný vývoj vlivem nabraných zkušeností. Nerad bych tady nějak bilancoval, na to budu muset ještě nějaký čas zkušenosti nabírat. Ale dám příklad: táta má farmu a odjakživa tam chová a pěstuje kdeco. Je to v podstatě druhá práce, spousta roboty na polnostech, každodenní starání se o zvířata, která nepočkají. Velká zodpovědnost. Nikdo ho do toho nenutí, snad jen nějaké vnitřní přesvědčení, že to, co dělá, má smysl (který tam nikdo jiný moc nevidí). Ale celý život tam maká, protože ho to baví. A já si vždycky říkal – nikdy bych tohle dělat nechtěl. Svého času mě otravovalo byť jen na pár hodin tam jet pomoct; proč já musím celej den vybírat brambory, zatímco ostatní se můžou válet doma?
Ale tahle perspektiva se taky pomalu otočila. Poslední roky si užívám, že tam s tátou občas můžu na něčem dělat. Těším se na každoroční seno, které jsem dřív musel přetrpět (protože vedro, prach, hnusný štípavý seno VŠUDE), přehrabovat se rukama v hlíně a lovit v ní brambory je najednou zábavná práce. Asi dokážu víc docenit, že to je nejlepší quality time, co s tátou mám; můžeme si nerušeně promluvit a můžeme nerušeně mlčet. Teď o víkendu byl táta na dovolené, kterých si věru zase tolik do roka nedopřeje, a já sem se o zvířata staral. A jak tam tak stojím u kotců a krmím ty němé tváře ječmenem, pšenicí a vodou, jak tak poslouchám to ticho a sleduju pobíhající koťata v zarostlé zahradě, tak mi to najednou dává smysl. V mnohem menším měřítku samozřejmě. A říkám si – jo, nikdy bych si nemyslel, že zrovna tohle by mě jednou mohlo bavit.
A těch věcí, u kterých bych nikdy neřekl, že je budu dělat, se v poslední době objevilo víc. Perspektiva se mění.
