Dneska se jen tak mezi řečí Fáfa ptá:
— Tati, co by se stalo, kdyby mě kousla černá vdova?
— Vlastně nevím Fáfi. Asi bys ochrnul a pak by ti přestaly fungovat orgány a umřel bys. Ale neboj, u nás černý vdovy nežijou.
— A v Brně?
Občas se nad tou chybnou dětskou percepcí času, míst, názvů apod. člověk zasměje. Že je Brno „u nás“ prostě zatím jejich mozek nedokáže rozlišit, ačkoliv jsme tam už byli mnohokrát, cesta není nijak dlouhá a o okolních státech jsme si říkali taky nemálokrát. Ale někdy je takové Brno asi až moc abstraktní koncept. Jak kluci rostou a začínají mít víc povědomí o plynutí času a o vzdálenostech a chápou více souvislosti, tak těch momentů ubývá.
Není to tak dávno, snad to bylo letos, kdy jsme se vypravili na výlet na boskovický hrad a zámek. A když jsme se vraceli a byli už cca 30 minut na cestě zpět, takže jsme už dávno byli z Boskovic venku a museli jsme zákonitě vjet a vyjet z několika vesnic a městeček, se najednou Eda rozhlídne z auta a povídá: „Ještě jsme v Boskovicích?“ Všichni jsme se tomu zasmáli a od té doby kdykoliv někde jedeme autem a někam vjíždíme, vyjíždíme nebo už se jen nějaký čas plahočíme krajinou, se někdo z nás ozve s otázkou: Ještě jsme v Boskovicích? A smějeme se znova.
Onehdy si Fáfik hrál s Albi tužkou a prohlížel si knížku s dopravními prostředky, já si dělal svoji práci. Po chvíli přiběhl celej veselej, že už konečně zná konězkřečka. Cože Fáfí, co že jsi říkal? Ukaž co tam máš. No přece koně z křečka tati.
Byla to koněspřežka. Smáli jsme se tomu dlouho a od té doby je konězkřečka součást našeho folklóru. Děti jsou radost a čím jich je víc, tím lépe. Občas si říkám, že tři jsou ještě málo.
