Dneska je přesně ten den, kdy už bych nejradši odložil mobil někam na polici do chládku a jen si tak nechal převalovat myšlenky v hlavě za zvuku dopadajících kapek deště, který pomalu odchází. Spíme s klukama zase venku, což je privilegium, kterého si musím vážit a které kluci berou už jako samozřejmost. Pokud ještě kdy budu uvažovat o vlastním domě, bude to jen obrovská terasa s vedle stojící toitoikou a dvěma stromy na zavěšení hamaky, víc potřebovat nebudeme. A 5 tisíc metrů pozemků rozléhajících se do všech směrů. Skromnost je mé druhé jméno!
Ale mobil v ruce držím a píšu. Proč jsem vlastně začal psát každý den, co to přináší za výhody a proč nepíšu jen tehdy, kdy se mi opravdu chce? Je to čistá psychologie a fungovalo mi to tak i u běhu. Dokud jsem běhal jen tehdy, kdy na to zrovna přišla chuť a myšlenky, kdy to dovolil čas a okolnosti, dokopal jsem se k běhu dvakrát, možná třikrát týdně. Většinou to byla spontánní myšlenka, která mě vrhla do aktivity v daný okamžik. Žádné plánování, žádný tréninkový plán. A taky žádný posun, tělo si velmi rychle zvyklo na dva až tři výklusy týdně a nemělo proč se někam posouvat.
S každodenním během odpadlo rozhodování, jestli půjdu. Odpadly taky všechny překážky, proč nevytáhnout běžecké boty. Zkrátka se jde, i kdyby z nebe padaly trakaře, i kdyby bylo dvacet pod nulou. Dneska jdeš běhat a zařiď si to jak chceš, klidně vstávej v 5 ráno, když to jindy během dne nestihneš. A zítra zase a pozítří stejně tak. A taky přišel velký posun. Většina běhů byla výklus, ale dva až tři týdně byly třeba rychlejší fartleky nebo intervaly, nebo jsem měl chuť jít do kopců a trénovat vertikály, byla tam určitá kvalita. A přišlo velké zlepšení, které mě tím víc motivovalo nesejít z každodenní rutiny. Více o běhu v odkazovaném článku.
S psaním to chci mít úplně stejně a už teď po měsíci pozoruju, že mozek se nějakým způsobem přetransformoval do psacího módu a dělá pokroky tak, jak se v běhu zlepšovalo tělo. Během dne mi v něm víří témata, o kterých bych chtěl psát. Některá z nich si píšu do poznámkového bloku a mám je v zásobě na později, někdy se téma zachytí v síti okamžiku a hned ho částečně rozpracuju, alespoň v pár odrážkách, a večer dokončím. Každodenní psaní mi v mozku zaktivovalo centra, která jinak spala. Lépe se hledají slova, jednodušeji se volí obraty a je pro mě snazší přenést tok myšlenek z hlavy na papír. Streak zde funguje stejně jako u běhu. Jen si to prosím nepleťte se streakingem, to je totiž úplně jiná disciplína.
Ale jako v běhu nešlo každý den zaběhnout světový sprint nebo našlapat tisíc výškových metrů v kopcích, stejně tak nenapíšu každý den něco, co by mělo vyloženě kvalitu. Jenže to od sebe ani neočekávám. Jak už jsem zmínil v prvním prejtu, cílem je hlavně rozepsat se a to se zatím daří. A o tu kvalitu se snad budu pokoušet posléze.
