Včera sem zalehl až hluboko po půlnoci. Noc byla nevalná, protože mě z jedné strany kolenama masíroval na žebrech Fáfa a z druhé mě okopával Eda, jak kdybych byl záhon s bramborama a nikoliv živá bytost s potřebou fungovat přes den bez spánkové deprivace. Ale stejně sem dneska vstal před šestou, protože takhle prostě funguju a málokdy mi tělo dovolí válet se až někdy do dopoledne. Žádný vyspávání Michale, nemusíš být produktivní, stačí když už nebudeš spát.
Takhle sem to měl celý život. Byl sem vždycky první vzhůru ze svých sourozenců a protože jsme sdíleli jeden pokoj, mohl sem tak akorát koukat do stropu ze své vrchní pozice na dvoupatrové posteli, nebo vymýšlet kreativní způsoby, jak je vzbudit, aniž by to odhalili. Naši mě taky museli milovat, protože někdy sem si šel prostě zapnout Kačerov, ačkoliv jediná telka byla v jejich obývákoložnici. Pamatujete doby, kdy domácnosti měly jen jednu televizi a na ní 3 programy? Já ne.
Rozhodně mě musel milovat Kvápa, kterýho sem přesvědčil na naše společný „podnikání“ (velmi nadsazený pojem pro v podstatě sdílený co-working) vstávat v půl 6, vyzvednout mě u mě doma a makat od 6. Dneska by mě s takovou myšlenkou poslal do prdele dřív, než bych vůbec stačil dokončit větu. Vůbec nechápu, že na to tehdy dobrovolně přistoupil, ale pro mě bylo důležitý být doma brzo u rodiny. Práci 9 to 5 bych nedával.
Ranní vstávání je pro mě osvobozující. Přijde mi ten den delší, člověk může udělat nejhorší práci brzo ráno nebo dopoledne a netáhne se za ním celý den jak kouř od ohně. Už se těším na dobu, kdy se kluci začnou do školy ráno vypravovat sami a já budu mít trochu rozvázaný ruce v tom, jak si zorganizovat svůj pracovní den.
