Rok 2025 bude rokem, kdy si komfortní zónu budu neustále něčím nabourávat, a to zcela vědomě a chtěně. Napsat tohle někdy v lednu, bylo by to vlastně jen zbožné přání, k jehož uskutečnění bych pak mohl během následujících měsíců udělat přesně nula kroků. Ale píšu to teď, zhruba v půlce roku. A když se ohlédnu za rozhodnutími, které jsem zatím letos udělal, je to hned několik výstřelů mimo hranice bezpečí, mimo hranice předvídatelnosti a rutiny.
Ta rutina mě už poslední dobou zabíjela. V práci i doma. Nechci stagnovat a život už jen tak nějak doklepávat ve vyjetých kolejích, ačkoliv je to přesně to, v čem se cítím dobře. Od toho je to asi ta komfortní zóna, že ano. Ale zároveň nedobře. Je to ta hořkosladká příchuť života, kdy se nemám špatně, ale zároveň cítím, že se chci posunout někam dál od toho, co už zevšednělo. Však to asi znáte. Výzvy jsem si dával vždycky, ale většinou krátkodobějšího charakteru, ze kterých jsem navíc mohl vycouvat, kdykoliv bych se pro to rozhodl.
Vzpomínám si dobře, když jsem měl měnit práci a odejít z nějakého zajetého kolektivu a objevovat nový a učit se nové věci a být zase chvíli za někoho, kdo nezvládá své povinnosti. Bylo to utrpení, agónie, kterou jsem podstupoval jen když jsem opravdu musel. Ale tentokrát to tak není. Tentokrát jsem cítil, že je to správný krok (ačkoliv i ty předchozí kroky byly retrospektivně dobré) a strach necítím, zato maximální podporu i nadšení ze všech stran. A nabíjí mě to.
I celý ten radikální prejt je výstup z komfortní zóny. Tento píšu s vědomím, že za 20 minut musím utíkat na vlak na noční přechod Třebová – Třebová; nemám nic sbaleného, nevím kde jsou všechny věci, čelovky a další serepetičky, co budu potřebovat. Ale je fajn být zase pod tlakem, který jsem si sám na sebe ušil, většinou jsem pod tlakem předvedl nejlepší výkony a následně se těšil z vítězoslavného pocitu, že jsem zvládl relativně náročnou věc.
V komfortní zóně je mi dobře, ale zároveň mě svazuje. Chci teď chvíli pendlovat mezi zónou jistoty a nejistoty, objevovat nové věci a nové kolektivy a klidně přestat dělat to, co dělám celý život, ale už je to jako ta jehla zaseknutá v drážce gramodesky, která nechce přeskočit na další skladbu a hraje jen to stejné pořád dokola. Potřebuju teď chvíli něčím do té jehly tepat, aby se posouvala dál a odhalovala mi nové skladby, které – jak věřím – budou mým uším znít stejně tak dobře jako ty, které jsem slyšel doposud, ale které už mi husí kůži na těle nepřinesou. Nové životní skladby by mohly.
