Tohle je už několikátý prejt, který píšu ze stanu. Nutno podotknout, že na poslední chvíli; kluci usnuli až teď, když na hodinkách malá ručička ukazuje za jedenáctku. Jakmile se sejde tlupa vrstevníků, pařili by až do noci, ale nakonec jsme přece jen okolo desáté zaveleli k hromadné hygieně, všech 15 dětí se zvedlo a jalo se čistit chrup. Lidi na zahrádkách restaurací vytáčejí krky za tou bandou, která se dala do pohybu, maminky a babičky se rozplývají nad tou roztomilostí a my otcové už odpočítáváme poslední čas, než všichni zalehnou a do minuty usnou, ačkoliv před pár chvílemi ještě křepčili a lítali po kempu.
Kempování jsme se snažili klukům vštěpovat do žil hned od mala. Myslím, že Edikovi byly snad dva měsíce, když poprvé zkoušel jaké to je spát ve stanu. Vůbec neprotestoval. Teď už jsou to velcí parťáci a všechno okolo stanu dělají se mnou. Parta se nám postupně rozrůstala a vyvíjela a teď už jezdíme ve stejné formaci pár let na jarní a podzimní chatu a letní kempovačky. Osm otců, cca dvacet dětí. Občas někdo přibyde, občas někdo nemůže jet, ale snažíme se držet tvrdé jádro neměnné.
Nakonec jsme přežili i těch 35 stupňů, které svítily na teploměrech. Teď, o půl 12 v noci, už se dá ve stanu dokonce i dýchat. Ale neměnil bych, tento způsob léta zdá se mi poněkud úžasný.
