Já nevím jak toho Štěpána přesvědčit, aby si dal na hlavu helmu, když jede na kole, povídá mi kamarádka, která stojí vedle svého syna rozkročmo na svém kole a sama helmu na hlavě nemá. A jak to děláte, že vaše děti chtějí číst, ty moje by na knížku nesáhly, povídá jiná známá, která drží v ruce telefon. Tak haló? Jestli bych měl v životě dát jedinou radu rodičům, tak snad jedině tu, že děti vás budou víc než cokoliv jiného kopírovat. A pokud v čekárně u doktora koukáš do telefonu místo toho, abys dětem četla knížku, tak budou dělat to stejný.
Aneb show, don’t tell. Jdi příkladem, přemlouvat k něčemu co sám neděláš je dvoj, trojnásobná práce. Občas poslední dny padám na hubu, čas se nějak smrsknul a je ho málo na všechny věci co bych teď měl stíhat, ale knížku večer klukům neodmítnu nikdy. Mrmlám, že už se mi nechce, fakt už se vidím někde ve vaně nebo u smetáku, kterej mě stejně po usnutí kluků nemine, případně u plotny když jim chci ještě něco upéct na ráno. Ale kdo já su, abych jim bránil ve čtení, takže nakonec stejně něco vytáhneme z knihovny. Však jsme je na to od mala trénovali a knížek máme doma nakoupených tolik, že bychom si mohli otevřít antikvariát.
A jsem vlastně rád, že už je tu podzim. Najednou je spousta času na čtení, člověk se z venku domů nevrací pozdě rovnou do postele. Konečně se zase můžeme ponořit do tajemných Stínadel a pátrat po velkém Vontovi, užít si další školní rok v Bradavicích, prožívat s Ronjou a Birkem život v medvědí jeskyni nebo se smát, jak Asterix s Obelixem mydlí Římany. Anebo už minimálně podvacáté přečíst všechny příběhy Rychlých Šípů. Maxmilián Dráp už zase čeká na půdě, až odhalíme jeho tajemný příběh.
Knihy jsou portál do jiné dimenze.
