Poslední dobou tíhnu k polskýmu filmu. Je to trochu cherry-picking a určitě i v tom českým filmovým rybníčku bych za poslední roky našel dost kvalitních zástupců (například Mádlovy Vlny), ale přijde mi, že Polsko ve filmovým světě předbíhá jednoho soupeře za druhým a začíná jim ukazovat záda. Jejich kinematografie je sice hyper-lokální a jako středoevropen k ní přilnu spíš než zbytek anglofonního světa, ale to nemění nic na faktu, že jde o hodně kvalitní kousky. A to jsem jich vlastně viděl jen pár.
Už dřív mi bylo Polsko hodně sympatické. Ve Vratislavi jsem byl několikrát a určitě se tam ještě chci vrátit; s dětma na lov všudypřítomných trpaslíků a sám do úžasného Narodoweho Fora Muzyki, jednoho z nejhezčích koncertních sálů, ve kterém jsem kdy byl. Tenhle skvost na břehu Odry (ve skutečnosti městského kanálu) mi učaroval a už jsem tam byl na dost koncertech, ale ten poslední už byl hodně dávno. Ona celá Vratislav je nádherné město protkané uličkami, překlenuté spoustou mostů a mostků mezi ostrůvky rozesetými po Odře, s rozlehlými parky a nádherným historickým centrem. A taky je tam jako v celém Polsku poměrně levno. A vlastně to vůbec není daleko a navíc se tam dá dojet i přímým vlakem. Musím předkládat ještě nějaká superlativa, nebo vezmete moje doporučení a vydáte se na cestu?
Z Polska pochází jeden z mých nejoblíbenějších umělců, Zdzisław Beksiński. Tento dystopický surrealista, jehož obrazy můžete ukazovat malým dětem před spaním, abyste v nich vyvolali ty nejhorší noční můry, byl jedním z nejveselejších lidí pod naším sluncem. Nikdo moc nechápal, kde se v něm berou všechny ty temné obrazy a výjevy, on sám moc nedokázal říct, co maluje a vždycky tvrdil, že symbolismus jeho obrazům dodávají hlavně kritici, pro které je výklad cizích obrazů denním chlebem. Zatímco oni se tam něco najít snažili, sám Zdišek říkal, že to jsou prostě jen věci, které ho napadly a žádný hlubší význam v nich není. O jeho neveselém životě s tragickým koncem byl natočen velmi náročný film se jménem Poslední rodina. Když jsem ho před pár lety viděl, věděl jsem, že ho znova vidět určitě chci, ale že se na to budu muset velmi dlouho odhodlávat. Film je to opravdu těžký stejně jako osud samotného protagonisty; jakkoliv byl člověkem veselým a asi i šťastným, osud mu pod nohy házel všemožné klacky, aby jeho život zakončil největší kládou, a totiž chladnokrevnou vraždou, po níž jeho rod skončil. Měl sice syna, ale ten si vzal život; ve filmu ho zahrál (a já ho díky němu objevil) Dawid Ogrodnik, který se okamžitě zařadil mezi moje nejoblíbenější herce.
25 let neviny. Další těžký snímek, který jsem před nedávnem viděl a který je založený na pravdivém případu muže, který byl neprávem odsouzen k 25 letům za mřížemi. Skvělá sonda do duše muže a jeho postupné přeměny v nápravném zařízení z člověka na trosku. Jeden z mých největších strachů pramení z nesvobody a pokud bych měl někdy nějakou náhodou skončit ve vězení, asi bych udělal vše pro to, abych do něj nenastoupil. Každopádně druhé velké doporučení, i kdyby to bylo jen díky fenomenálnímu výkonu Piotra Trojana v hlavní roli.
Abych trochu vyvážil těžké filmy, dám poslední doporučení na Jagnu. Film z prostředí polského venkova je unikátní svojí výtvarnou formou, protože je celý malovaný olejovými barvami. Co reální herci natočili pak desítky malířů-animátorů snímek po snímku překreslili v sérii olejomaleb. Film vypadá fanstasticky a má krásný soundtrack, který orámoval můj rok 2024 a stal se asi nejposlouchanějším cédéčkem toho roku. Pokud jste viděli Loving Vincent, který byl natočen stejnou technikou (aby ne, stojí za ním stejný tvůrčí tým), tedy reální herci + překreslení celého filmu do stylu Van Gogha, pak víte, co čekat.
Polsko je jednou ze zemí, ke které inklinuju z vícero důvodů. A pomalu nastává čas, abych ho začal objevovat nejen přes obrazovku a malířské plátno, ale i vycestováním do něj. Těším se.
