Běhám řeky: Třebůvka (3. 6. 2022)

Třebůvku jsem už jednou běžel, bylo to v listopadu 2020 a krátce tento běh zmiňuji ve svém reportu z prvního roku každodenního běhání. Neabsolvoval jsem ji tehdy celou — začínal jsem u soutoku Třebůvky s Moravou v obci Moravičany a běžel jsem proti proudu až ke svému domovu v Linharticích, kde mi hodinky nakonec ukázaly necelých 33 kilometrů (viz aktivita na Stravě). Tehdy to byl můj nejdelší běh a rozhodně bych nezvládl absolvovat celý tok až k prameni. Naopak, měl jsem problém se došourat až domů, s delšími běhy jsem neměl žádné zkušenosti, vůbec jsem netušil, čím tělo pohánět, na co si dávat pozor a jak rychle běžet, aby mi po pár hodinách nedošlo. Ale nápad odběhnout ji někdy v budoucnu celou mi utkvěl v hlavě.

Od té doby jsem vlastně žádnou delší trasu neběžel. Začal jsem se ale více zajímat o stravování — dost pomohli kamarádi, se kterými jsem začal běhat. V nohách jsem za rok a půl měl o několik tisíc kilometrů a zkušeností více, takže jsme s kamarádem/kolegou Tomášem pomalu začali přemýšlet o nějakém ultra běhu. Nejdříve nás napadl hřeben Beskyd směrem na Vsetín, poté jsme laborovali s okruhem v Jeseníkách, až jsme nakonec skončili tam, kde jsem s delšími běhy začal — u Třebůvky. Ne že bychom si nějaké hory nechtěli zaběhnout (já tedy určitě, Tomášovi možná jedno ultra už stačilo), ale Třebůvka se ukázala být pro začátek výhodnější v mnoha ohledech. Cílem běhu bylo jednak zdolat metu 50 kilometrů a jednak se pokud možno držet co nejblíže Třebůvky a kopírovat její koryto od pramene až k soutoku s Moravou.

Třebůvka protéká naší domovinou — Moravskou Třebovou, kde bydlí Tomáš a oba pracujeme, a nedalekými Linharticemi, kde bydlím já. Startuje se ve vesnici Křenov, kam se můžeme pohodlně dopravit autobusem, odpadla nám tedy otázka, jak se dostat na start. Každý metr Třebůvky už známe, buď z předchozích běhů, nebo z výletů na kole. Nemělo nás moc co překvapit, nečekala nás žádná špatná odbočka, uzavírka či jiné nepříjemnosti tohoto charakteru. V horách bychom mohli bloudit (no dobře, s dnešní technikou snad nemohli), pátrat po turistických značkách, mohla by nám dojít voda v místech, kde ji není možné doplnit. Tady jsme probíhali několika vesnicemi a městy, nebyla tedy velká šance, že by nám došla voda či jídlo.

A také jsme moc nemuseli řešit převýšení. Rozhodně nejsem žádný kopcomil, který by bral vrcholové prémie jednu za druhou. Sice mám kopce a hory rád, ale padesátikilometrová trať pro nás byla už dostatečně velkým cílem k překonání. Nedokážu říct, zda bych k tomu zvládl ještě stovky či tisíce metrů převýšení, ale rozhodně se to někdy chystám vyzkoušet. Suma sumárum, první ultra jsme brali s respektem, dobrým naplánováním a víceméně na pohodu v „komfortní zóně“.

V pátek krátce před druhou hodinou jsme si „odpíchli“ v práci a vydali k nedaleké zastávce autobusu. Zajásal jsem, když jsem viděl zhruba pět samolepek na dveřích, které slibovaly platbu kartou přímo v autobuse. „Jednou do Křenova a zaplatím kartou, pokud můžu,“ — „To tedy opravdu nemůžete,“ opáčil řidič ne příliš dobrou češtinou a už mi vracel několik mincí na mojí papírovku, takže jsem pak prvních 20 kilometrů pěkně štěrchal, než jsem doma desetikoruny rozdal synům do pokladniček.

Počasí je ideální, teplota okolo 23 stupňů a vane mírný protivítr, takže vzduch nestojí a pěkně chladí. Slibovali polojasno, ale obloha je vymetená. V Křenově na návsi jsme naladili GPS v hodinkách a vyběhli. Pěkně pomalu, žádné „narvat a udržet“ — počítali jsme s rychlostí okolo 10 km/h, tedy nějakých 6 minut na kilometr. Ze začátku jsme běželi více z kopce, takže jsme drželi tempo 5:30, ale postupně jsme zpomalovali, jak kilometry přibývaly.

Nějakou krizi jsem očekával, ale že Tomáš po sedmi kilometrech v Útěchově zahlásí „Su v prdeli, to nedám.“ a při tom se bude tvářit smrtelně vážně, to jsem nečekal. No nic, ještě že jsem vzal ukulele a kopačák jako lék proti trudnomyslnosti… Naštěstí jsem v tomhle dokonale vycvičený od svých třech dětí — jakmile si začnou při (cyklo)túře stěžovat na bolavé nohy a že to určitě nedoj(e)dou, nenápadně stočím řeč jinam, povídám si s nimi o něčem zajímavém a najednou to šlapání zase jde, když se na něj člověk nesoustředí.

Za Útěchovem nabíháme do výkopu nově vznikající cyklostezky na Boršov; na stavbě je klid a mír, v pátek před třetí hodinou odpolední už nikdo nepracuje. Chvilku kecáme, Tomáš si postěžuje, jak ten předchozí úsek cyklostezky v Boršově dokurvili a že se na tom nedá na silničce jezdit a běžíme dál.

Kousek za cedulí oznamující začátek Moravské Třebové vbíháme na Knížecí louku, což je volnočasový areál, který ve Třebové vznikl před pár lety (jedna z věcí, která se ve Třebové opravdu povedla). Tady bychom mohli běžet poslepu, oči však máme otevřené a protože se stáčíme na východ, hřeje nás slunce na zátylku a my sledujeme náš stín, jak se nám snaží utéct. Třebůvka je zde líná, spíš takový potok — bude potřebovat ještě několik přítoků po cestě, než se z ní stane řeka.

Zanedlouho Moravskou Třebovou necháváme za zády a vbíháme do Linhartic. Home sweet home, tady bych mohl běžet všech smyslů zbavený — chodím, běhám a jezdím tu dennodenně. Na konci táhlé vesnice, kde lišky dávají dobrou noc, už nás vítají kluci s Terkou. Doplňujeme vodu, nabírám si pár plnitelných sáčků s Maurten drinkem a na dalších víc než 30 kilometrů se loučím se splachovacím záchodem a já tiše doufám, že ho nebudu potřebovat (nepotřeboval jsem).

Za pár minut se u značky s koncem Linhartic loučíme s civilizovaným světem a ubíráme se dál na východ mezi krysí národ v Radkově (původně německy Rattendorf, doslova Krysí ves). Snad tady opravdu vládu nad lidmi přebrali hlodavci, protože nepotkáváme jedinou živou duši, a tak z Radkova vybíháme přes menší táhlý kopec Doubravice. Pod jeho vrcholem si dopřáváme menší občerstvovačku a hodnotíme, že nohy už jsou dost cítit, ale nijak kriticky. Za kopcem nás čeká nepřehledný klikatý úsek silnice k Mezihoří, kde nás se skřípěním pneumatik tak tak míjí pelášející auto.

Po chvíli mi na hodinkách pípne upozornění na 25. kilometr běhu a jsme tak přesně v půlce, přitom od domova jsem vzdušnou čarou pouhých několik kilometrů. Nevím, jestli to taky děláte, ale já si při běhu vždycky počítám vzdálenosti — propočítávám, kolikrát ještě musím uběhnout to, co už mám za sebou, připomínám si, jestli jsem ve čtvrtině/třetině/polovině běhu a tak všelijak podobně se snažím si matematicky držet přehled a motivovat se. Dnes to není žádná výjimka, půlka z padesátky je za námi a teď už se bude s každým kilometrem stříhat metr.

Probíháme územím P — hned za sebou následují Petrůvka, Plechtinec a Pěčíkov. V poslední jmenované vesnici se zastavujeme u Tomášových známých a opět doplňujeme vodu, kterou pravidelně srkám z Camelbaku. Tom začíná být viditelně unavený, ale protože je zvyklý na dlouhé cyklomaratony, nemám pochyb, že vydrží až do cíle. Po 30 kilometrech zjišťuje, že má špatně utažený popruh na batohu, což ho celou cestu brzdilo. Nebo si to aspoň myslí, placebo zabírá a my běžíme dále. Žádné další doplňování vody už neplánujeme, musíme si vystačit s tím, co máme. Tempo začíná dost slábnout, několikrát běžíme loukou, kde nás brzdí neposekaná tráva, ale aspoň je to změna oproti asfaltu, který máme pod nohama většinu cesty. Ve Vranové Lhotě nás naopak prohání volně pobíhající psisko, což nám tempo trochu vykompenzuje.

Zanedlouho se okolo Bouzovské pily a skrz Kozov dostáváme pod hrad Bouzov. Jo, tam by byl dneska hezký konec běhu, ale jelikož nikdo nenaučil téct řeky do kopce, mizí nám tento pohádkový hrad za obzorem a my pokračujeme dál s teď už přeci jen vodnatější řekou po naší levici.

Před Jeřmaní se mi vypínají hodinky, plně nabitá baterka nevydržela ani 5 hodin, což u dva roky starých Garminů zamrzí. Ale samozřejmě, mohl jsem těch 50 kilometrů uběhnout za 3 hodiny a neflákat se, moje chyba… No nic, strčím Garminy do batohu a aspoň trochu doopaluju bílý flek na levé ruce. Někde v těchto místech Tomáš naposledy utrousí, že končí, na což mu odpovídám, že i kdybych ho tam měl odnést na zádech, tak už to dokončíme. Za Jeřmaní odbočíme do lesa na modrou stezku lišky Bystroušky a čeká nás poslední stoupání dne na Babí skálu. Moc pěkné místo s výhledem do údolí, v tuto roční dobu však zahalené do zeleného hávu z listoví. Konverzaci vystřídalo šplouchání vody v batohu, už toho moc nenamluvíme.

Vybíháme z lesa a jsme zpět v civilizaci, před námi vykoukly Loštice. Na tvarůžky si ale necháme zajít chuť, pokud bychom si sedli na jídlo, už bychom se nerozběhli. Z místní speciality, tvarůžkové zmrzliny, by se nám zase mohlo udělat nevolno. Dojídám za chůze poslední kousek chleba co mi zbyl v batohu, oba už tušíme, že cíl je blízko. Jen co se vymotáme z Loštic a podběhneme dálnici, zjeví se na obzoru Moravičany, naše Mekka. Nohy už jsou krapet jalový, šoupeme se šnečím tempem a spočítali jsme, že u soutoku mít 50 km ještě nebudeme, takže si budeme muset trasu trochu prodloužit. Naštěstí ne o moc.

V Moravičanech probíháme okolo otevřené hospody, z udírny zavane nadpozemská vůně žebírek, která spustí potoky slin. Cíl je pořád před námi, ale pokud by v kempu u soutoku nebyl otevřený stánek, vrátili bychom se sem. V kempu je naštěstí otevřeno (dnes poprvé tuto sezónu), nám ale chybí ještě půl kilometru, takže se vydáme podél kolejí pár set metrů tam a zase zpátky.

Cíl. Konec. Žádný sprint do cíle se nekoná, doklusáme pomalu zpátky do kempu, zastavíme se a plácneme si. Obejmu Toma, načež si vyslechnu, že jsem gay. Jak jinak. Neuběhne ani pár vteřin a už si objednáváme pivo a limonádu, to zasyčení slyšeli až v Lošticích. Trochu si protahujeme nohy. Hodím na sebe suché triko s dlouhým rukávem, které jsem si táhl v batohu s sebou. Nemusel jsem, večer je teplý a vítr ustal. Objednávám další dvě piva a guláš, ačkoliv chilli con carne zní taky lákavě. Nedali k němu cibuli, lotři. Nohy sice bolí, ale jinak se cítím víc než dobře, víceméně pohodově. Za pár chvil přijíždí Janča, Tomášova manželka, a odváží nás zpět.

První ultra mě nadchlo. Byla to kombinace všeho výše zmíněného — dobré počasí, parťák po mém boku, žádná krize během cesty, známá trasa… Když se rozhlédnu kolem sebe, vidím jednoho dobrého (ultra)běžce vedle druhého — lidi mnohem rychlejší, vytrvalejší a výkonnější, než jsem já. Ale srovnávat bych se neměl s nimi (pak by mi logicky vždycky muselo vyjít, že jsem špatný běžec), nýbrž sám se sebou, respektive se svými staršími já. A tady vidím posun, který se mi líbí — donedávna bych něco takové nezvládl.

Po pár dnech se mě mozek z ničeho nic zeptal — kolik je vlastně v Pardubickém kraji řek? A mně to nedalo a začal jsem si v mapách hledat vodní toky, které u nás pramení, a naklikávat si potenciální trasy. A to je taky moje výzva do blízkého budoucna:

Nějakou z nich bych chtěl zkusit ještě letos — Třebovka a Moravská Sázava vypadají nadějně. Vidíte — že nám za humny kromě Svitavy pramení ještě další dvě řeky (Loučná a Třebovka), to jsem vůbec netušil. Je na čase je objevit. A je také na čase zkusit něco extrémnějšího. Bratislavo, haló, Bratislavo! Čekej můj příchod na úsvitu pátého dne. Za úsvitu… se dívej na východ.