Seriál Běhám řeky je zpět. Před dvěma a půl roky jsem měl po Třebůvce velké plány na rychlé překonání dalších řek, ze kterých ale velmi brzy sešlo po řadě nešťastných příhod, o kterých se tu nebudu více rozepisovat (mimo jiné zranění z kola, které mě vyřadilo na delší dobu z běžeckého procesu). Důležité je, že jsem zpět.
Až letos na podzim jsem zase začal běhat. Trvalo hlavu přesvědčit, ale konečně cítím, že je to zase ono. Pohání mě opět vnitřní motor a nemusím se přemlouvat. Ba co víc — stačilo pár týdnů soustředěného běhu a myslím, že výkonnostně a vytrvalostně jsem na tom velmi podobně, jako když jsem s během končil. I díky tomu jsem si celkem brzy po restartu troufl na další řeku. Kredit přidávám i kolegovi z práce Vikingovi, který se Třebůvkou inspiroval na svoje běhání okolo řek a trochu naznačoval, že bychom mohli společně pokořit další tok. So be it!
Navrhoval původně Svitavu (okolo 100 km), ale to by bylo pro začátek zu viel. Volba proto padla na Třebovku, která má necelých 40 kilometrů. Můj souputník z první řeky Tommix se nyní bohužel zúčastnit nemohl, ale věřím, že další řeky spolu v budoucnu přidáme.
Trasa běhu (v reálu se na několika místech mírně lišila, ale v Mapy.cz to nešlo naklikat lépe)
Čtyřicet kilometrů není úplně málo, proto jsem si v pondělí, pět dní před samotnou Třebovkou, dal menší test, zda vůbec výzvu zvládnu. Vyrazil jsem po práci na třicetikilometrový okruh s menším převýšením okolo 400 metrů. A musím říct, že tak dobře jsem se snad nikdy po třiceti kilometrech necítil! V závěru jsem zrychloval a doběhl jsem dost svěží na to, abych mohl pokračovat. Měl jsem tedy v žilách dost optimismu, že to v sobotu s Třebovkou klapne.
Třebovka pramení kousek od Koclířova, kterým protéká. Tedy, protékala by, kdyby nebyla v prvních asi deseti kilometrech vyschlá. Jestli Wikipedie nelže, její pramen byl stržen vlivem důlní činnosti. Přímo v Koclířově je nádrž, ze které je ale minimální přepad. Místo řeky jsme si tedy několik prvních kilometrů užili vyschlé koryto.
Ráno vstanu ještě před budíkem, což je dobré znamení — odpočinku jsem si očividně užil dost. Křivonožka už přešlapuje na balkoně a čeká, až ji pustím dovnitř a dám jí nažrat. K snídani si pouštím na plný pecky nový Linkiny, abych se na běh trochu nabudil. Od pátečního vydání desky ji slyším možná už podesáté. Jak kdybych byl zpět v roce 2002, v kapse první občanka a celej život přede mnou… tak na mě aspoň jejich nové CD působí. Cut the Bridge je totální megamasakr, ale tohle není článek o kultůře, že ano.
Výběh jsme měli naplánovaný lehce po deváté hodině. K prameni nás hodil autem další kolega Kvápa, který by za jiných okolností možná i běžel s námi, ale touhle dobou bohužel nemá tolik naběháno. Ale jak ho znám, tak by to zvládl. Aspoň se mu tedy můžeme vysmát, že je zbabělej sráč když neběží, ale jelikož mi na běh půjčil svoje hodinky, tak to neuděláme. Moje Forerunnery 45 se po čtyřech a půl letech bohužel pomalu a jistě loučí, baterka už skoro nevydrží. Čas poohlédnout se po nových. Třeba nové Coros Pace Pro vypadají skvěle. Ježíšku?
Vyrážíme přesně v 9:16. Slibované slunko si zatím přes nízkou oblačnost cestu neproklestilo, takže vybíháme v mírném pološeru. Je okolo čtyř stupňů, takže relativně teplo (na seveřana Vikinga až vedro), ale pro jistotu jsem si oblečení navrstvil o trochu víc, včetně rukavic a čepice. Jako první nás na cestě čeká Koclířov, táhlá vesnice ležící v údolí mezi kopci. Pokud nejste věřící, není zde až tak moc k vidění. Na konci vesnice se stáčíme k lesu a čeká nás první rozhodnutí, jestli běžet po značené cestě, ale dál od řeky, nebo to zkusit blíže po louce. Vyhrála louka a boty okamžitě nasákly vlhkostí, která se držela v trávě.
Po chvíli před námi vyvstane malý lesík, který musíme proběhnout skrz. Spousta polámaných větví, listí a svah, to nejsou úplně ideální podmínky pro běh. Netrvá však dlouho a jsme z lesa venku; rozprostře se před námi velká louka, ale už z dálky vidíme, že je na druhém konci ohrazena elektrickým ohradníkem, za nímž si hoví stádo krav. Do nerovného souboje s elektřinou a skotem se pouštět nechceme a to znamená jediné: opět musíme zaběhnout do lesa a brodit se listím, větvemi a trny šípků. Naštěstí víme, že tato přírodní anabáze brzy skončí a jakmile naběhneme zpět na silnici, už z ní až do konce Třebovky neslezeme.
Budeme si ale na asfalt muset ještě chvíli počkat, za ohradníkem totiž nabíháme na polňačku, která nás po kilometru dovede k prvnímu suchému poldru, který byl na Třebovce zbudován po katastrofálních povodních v roce ’97. Kolik by muselo napršet vody, aby Třebovka v těchto místech obživla a ze suchého poldru se stal zaplavený? Z toho co jsme zatím viděli je šance minimální. Za poldrem se stočíme vlevo a dále si užíváme měkkou polňačku, která došlapy tlumí lépe než asfalt. Na devátém kilometru se nacházíme v místech, která za pár let budou protnuta dálnicí D35 v úseku Opatovec – Staré Město. Zatím tu ale neprobíhá ani archeologický průzkum, máme tedy cestu volnou.
Před sebou máme posledních pár stovek metrů hlíny, než ji nahradí asfalt. Ještě předtím nás ale čeká další elektrický ohradník, tentokrát prázdný (když nepočítám miliardu kravích hoven, kterým se snažíme vyhýbat). Z ohradníku není cesty ven, museli bychom se kus vracet, proto se ho na konci rozhodneme opatrně přelézt a doufat, že je buď proud vypnutý, nebo že budeme šikovní. Jedno z toho platilo, protože se ocitáme na druhé straně a klestíme si cestu rákosím a vysokou trávou v druhém suchém poldru. Máme za sebou přesně deset kilometrů, když vbíháme za poldrem na silnici a směřujeme k Opatovu. Třebovka by měla být někde pod námi, ale po vodě zde nejsou ani stopy. Něco, čemu by se dalo říkat řeka, nás čeká až na začátku Opatova, kde Třebovku plní voda ze soustavy rybníků, z nichž ten poslední se jmenuje Vidlák.
Opatovem poměrně prosvištíme, nebrzdí nás teď terén a sil máme dost. Třebovku potkáváme tu na levé, tu na pravé straně podle toho, kolik mostů přeběhneme. Konečně máme pocit, že výzva Běhám řeky je naplněna. U kaple sv. Jana Nepomuckého si dáváme krátkou občerstvovací pauzu a já poprvé vytahuju z batohu softflask, abych se trochu osvěžil. Camelbak s hadičkou se mi tahat nechtělo, v zimě nemám potřebu při běhu moc pít, takže jsem si vystačil s půllitrovým softflaskem (s jedním doplněním, viz dále).
Na konci Opatova nám dělá předvoj na volno puštěný vlčák. Tak trochu doufáme, že se neotočí proti nám. Nakonec se podhrabe zpět do ohrady, ze které utekl a jen pozoruje, jak probíháme okolo. Jedno nebezpečí zažehnáno, druhé nás čeká: krátký úsek silnice I/43, též zvané silnice smrti. Naštěstí je zde široká krajnice a za chvíli jsme ze silnice pryč. To už pádíme okolo rybníka Hvězda, který je Třebovkou plněn. Na hrázi zabočíme doprava a ocitáme se v Třebovicích v Čechách. Konečně vysvitne slunce a je hned znát, že se oteplilo — čepice i rukavice jdou dolů, vestu rozepínám a je nám fajn.
Třebovicemi jsem vždy jen projížděl, ať už vlakem či autem, takže je fajn si je pro jednou lépe prohlédnout. Podběhneme trať, po které jezdívá vlak z Moravské Třebové, a nám na hodinkách pípne 19. kilometr. Víme tedy, že jsme v půlce řeky. Chtěli bychom si běh na konci za soutokem ještě protáhnout, abychom odběhli celý maraton (42 km a nějaké drobné), ale jak se o pár hodin později ukáže, bylo to už nad mé síly.
To ale trochu předbíhám. V Třebovicích se bohužel řeka klikatí dál od cest, takže ji v podstatě nevidíme. A tak to zůstane skoro až do konce. To je velký rozdíl oproti Třebůvce, kde jsme měli řeku stále na očích. Na konci Třebovic běžíme okolo Dvořákova rybníka, nad kterým vyrůstá luxusně vyhlížející sídlo téměř na samotě, obklopené jen lesy a vodou. Kouká se na to hezky, ale kvůli průzkumu realitního trhu tu dnes nejsme. Čeká nás krátký švih do kopce a pak hned zase seběh dolů, nohy už jsou poměrně cítit.
Popravdě, dnes po 20 kilometrech se cítím hůře, než v pondělí po dokončení třicítky. Ale běžíme dál, tentokrát míříme do Rybníka, což je už takové předměstí České Třebové (pokud to čte někdo z Rybníka, tak samozřejmě vím, že jste samostatná obec; uznávám vaši nezávislost!) Tempo je stále okolo slušných 5:20/km, ale postupně už vadnu; cítím na sobě, že dneska to nebude finiš plný lehkosti, ale těžce dopracovaný běh. Rybníkem proběhneme a přes krátké stoupání a cyklostezku vbíháme do Té Druhé Třebové. Tedy pardon, do České Třebové. Mezi námi Třebováky samozřejmě žádná rivalita nepanuje.
V České Třebové máme naplánované dvě zastávky. Jednak zde zrovna dnes probíhá tradiční Jabkancová pouť (jabkance jsou placky z brambor nasladko) a jednak zde bydlí naše kolegyně z práce Léňa, kterou chceme v rychlosti pozdravit, doplnit u ní vodu a běžet dál. Jako první je na řadě pouť, která má oficiálně začít až za hodinu, ale už teď se zde srotilo velké množství lidí a proplétáme se mezi nimi jak na slalomu. Vyběhneme k rotundě svaté Kateřiny, u které se pouť koná, přičemž u stánků míjíme kilometrové fronty na jabkance. Zřejmě delikatesa.
Rotunda je sice pěkná, ale my sbíháme zpět k řece a pokračujeme dál. Lenka bydlí o kus dál na kopci s asi dvacetiprocentním stoupáním a drápat se do něj už popravdě dost bolí. Viking je v pohodě, síly v nohách má z kola víc než dost a má naběháno mnohem víc než já. Léňa nás nepřivítá chlebem, solí ani jabkanci, ale je fajn se s ní vidět v její domovině. Chvíli pokecáme, můj softflask je opět plný a vyrážíme vstříc poslednímu úseku naší cesty. Máme za sebou třicet kilometrů a k cíli už stačí proběhnout jen Dlouhou Třebovou (která ve skutečnosti zase tak dlouhá není) a poté v Ústí nad Orlicí najít soutok Třebovky a Tiché Orlice.
Města na sebe přímo navazují, takže nás nečeká žádný běh po silnicích mimo obec. Já už se pořádně soužím, tepy mi vyletěly nahoru a to také znamená, že se mi špatně dýchá. Ale stále běžíme, jen je to už poměrně šnečí tempo a častěji se musím zastavovat. Ani si nevšimneme, že Dlouhá Třebová plynule přešla v Ústí nad Orlicí. Cíl je blízko, ale já už vím, že na maraton to dnes určitě nedoběhnu. Posledních pár kilometrů mě trápí pravá kyčel a nestojí mi za to nahánět kilometry jen proto, aby na konci svítilo jiné číslo. Cílem dnes byla Třebovka a to se splnit podaří.
Zástavba je stále stejná už posledních několik kilometrů, v podstatě od Rybníka běžíme neměnnou krajinou domů, paneláků a ulic. Tohle není úplně moje preference, raději bych běžel někde v přírodě — po kopcích, lesích, stráních a horách. Ale pokud chci řeky Pardubického kraje zdolat, budu si muset zvyknout na realitu, že u vodních toků se stavěla města. Ústí proběhneme bez většího zájmu, všechny ulice vypadají podobně. Konečně se před námi zjeví most, u kterého se Třebovka vlévá do Tiché Orlice.
Cíl! Jsem za něj nesmírně rád, protože už mě nohy opravdu bolí a vím, že jsem dnes narazil na svůj prozatímní běžecký limit po restartu běžecké kariéry. Navzájem se s Vikingem poplácáme a párkrát se vyfotíme, ať máme důkaz o našem běhu, a míříme k nedalekému vlakovému nádraží. Zpět pojedeme vlakem. V čekárně na sebe hodím suché triko, které jsem si táhl v batohu. Z automatu vylovím půllitrovou pepsi a stihnu ji vypít dřív, než bys řekl Třebovka.
Vlak nám jede hned vzápětí, za deset minut jsme zpět v České Třebové a máme půl hodinku na přestup na courák do Moravské Třebové. Na nádraží je prima kavárnička, objednávám si muffin a cappuccino. Viking si dává plechovku pepsi a hotdog. I já si po cappuccinu a muffinu dávám plechovku pepsi a hotdog. Padá to do mě všechno neskutečně rychle, ale jen ať si tělo vezme, co potřebuje. Dneska může.
Ve vlaku probíráme všechno, co jsme si nestihli říct při běhu. Slunce svítí a hřeje přes okno vlaku do zátylku. Máme pohodičku; sice pravděpodobně smrdíme potem na dvacet metrů a všichni nastupující kolem nás musí projít, ale netrápí nás to. V Moravské Třebové máme ještě kousek společné cesty, ale už neběžíme, jdeme hezky v poklidu. Loučíme se slovy „Příště zas!“. A já doufám, že to „příště“ nebude trvat dva a půl roku.
