Přechod Javorníků: z kopečka do kopečka

Po loňských Orlických horách jsem i letos chtěl zvládnout přejít nějaké hory či pohoří, ale prozatím se nenašla taková konstelace volného víkendu, pěkného počasí a dalších miniokolností, abych opravdu vyrazit mohl. A to jsem zprvu v mých plánech opět nepočítal s žádným parťákem, jehož volný čas by se přidal jako jedna z proměnných do rovnice. Ale před pár týdny, možná i měsíci, jsme v práci zapředli hovor s kolegyní Lenkou, která má prochozené kdeco (výčet všech jejích přechodů a výšlapů by vydal na román) a říkala, že by se přidala. To už jsem tak nějak tušil, že bych chtěl projít podkovu tvořenou Pulčínskými skalami a hřebenem Javorníků na straně jižní, s otočkou kolem Velkých Karlovic a zpáteční cestou přes Hostýnsko-vsetínskou hornatinou na straně severní s tím, že budu mít po celou dobu údolí Vsetínské Bečvy stále pod sebou a celý trek zakončím na Vsetíně, kde se stavím za kamarády. Tuto trasu mi vnuknul právě kamarád Alec, u jehož rodiny bych cestu ukončil, a od té doby se mě držela.

Lenka sice přešla kde co, ale devadesát kilometrů za víkend (kdy se dalo vyrazit až v pátek po práci) by na ni bylo trochu moc, takže jsme postupně trasu ladili a krátili podle toho, co jsme považovali za reálné. Jak se později ukázalo, i poslední nástřel byl o trochu víc, než jsme nakonec ušli (o důvodech se rozepíšu dále), každopádně finální plán zněl lehce přes šedesát kilometrů s koncem ve Velkých Karlovicích a cestou vlakem na Vsetín:

Podařilo se nám najít víkend, kdy jsme oba měli volno a pak už jen zbývalo modlit se, aby vyšlo hezké počasí. Pokud by vyšla předpověď, která ještě v pondělí věštila na víkend desítky milimetrů srážek, tak bychom zřejmě nikam nejeli. Postupně se však ubíralo na srážkách (ale i na teplotě) a když dva dny před víkendem bylo jasné, že nás žádný armagedon v horách nepotká, mohli jsme naše těšení zpečetit vítězoslavným výkřikem. Sice to měl být snad nejchladnější víkend léta, ale zima nevadí tolik, jako provazce vody zkrápějící každý krok na trase. Zvlášť, když nemám na rozdíl od Lenky nepromokavou turistickou obuv.

Velkou výhodou naplánovaného treku bylo, že k nástupnímu místu v Horní Lidči jezdí z našich krajin přímý vlak. U vlaků bych se rád chvíli zastavil. Svoji lásku k nim jsem tady na blogu možná ještě nezmínil (nebo ne dostatečně), takže bych rád objasnil, že cestování vlakem je pro mě jeden z největších relaxů, který si můžu dopřát. Jakmile se potřebuju někam dostat a vedou tam koleje (a nemusím přitom mít nabalených tolik věcí, že bych je do vlaku nepobral), volím nejraději právě železnici. Cestování vlakem by mi ke štěstí stačilo, ale mám ještě navíc takové své guilty pleasure. Kdykoliv je ve vlaku restaurační vůz, musím si do něj chtě nechtě sednout a něco si dát. Je to pro mě jak magnet, žárovka pro můry. Nedokážu si představit o moc víc příjemnějších činností, než sedět ve vlaku, popíjet kávu a přikusovat nějaký sladký dortík, koukat při tom do sluncem či deštěm zalité krajiny či nočních, potemnělých měst osvětlených jen kužely lamp, případně si při tomhle gurmánsko-cestovatelském požitku číst Remarqua a nechat čas plynout pomaleji.

Protože ve čtvrtek, den před odjezdem, měl Toník až do večera svoji narozeninovou oslavu a v pátek jsme měli vyrazit k vlaku v Mohelnici v brzkém odpoledni, neměl jsem moc času se sbalit. Poslední dobou je to pro mě taková opakující se pohádka, že na něco není čas, ale tentokrát ho bylo opravdu nemnoho. Ale v hlavě jsem měl jasně daný fakt, že jedu do hor = balím se do velké 60+10 Deuter krosny, a do ní se vejde naprosto vše, takže nemusím nad balením až tak přemýšlet. V Orlických horách jsem na zádech táhl krosnu, která měla přes dvacet kilo a trochu jsem si tím odrovnal nohy, ale vlastně jsem ani letos neviděl jinou variantu, jak se sbalit jinak, než do velké krosny. Ale pak se Leňa ve středu zmínila, že se zkusí vejít do normálního batohu, že krosnu tahat nechce. A mně teprve v tu chvíli zapadla v hlavě ozubená kola do sebe a přelila mě vlna euforie, že bych vlastně místo krosny mohl zkusit všechno nacpat do svého denního, třicetilitrového batohu Deuter Trans Alpine, který má už sice nejlepší léta za sebou, ale tohle by mohl být finální velký výlet, na kterém bych ho vyvětral.

Hned jsem ve volné chvíli zkusil nejnutnější věci do batohu dát. Zde se přidal ještě jeden faktor, a to zmenšování a odlehčování. Pořídil jsem si od posledního treku v Orlických horách do výbavy lehkou a malou nafukovací karimatku Nemo Tensor All-Season, nový péřový spacák, který se dá v kompresním obalu zmenšit na poloviční velikost oproti mému starému syntetickému, přibyla mi i filtrovací lahev, takže s sebou nemusím tahat velké množství vody, když si ji mohu po cestě nabírat a filtrovat. Suma sumarum, když jsem ve středu zkusil do batohu dát tyvek, tarp, spacák, karimatku a lékárničku a viděl jsem, že je v batohu ještě poměrně dost místa, tušil jsem, že bych mohl Javorníky jít „nalehko“. V pátek ráno jsem si skočil nakoupit. Dal jsem si na hromádku jídlo, oblečení a další povinnou výbavu na tři dny a zkusil jsem už kompletní gear napěchovat do batohu. Zipy byly sice napnuté a kapsy přeplněné, ale všechno se vešlo. Obětoval jsem jen vařič a nádobí (po cestě bylo poměrně dost možností se občerstvit). A taky dlouhé turistické kalhoty a nějakou teplejší bundu jsem si nesbalil, ačkoliv předpověď hlásila na druhou noc jen nějakých pět stupňů.

Můj vnitřní teploměr mě ale zatím nikdy nezklamal a tentokrát jasně říkal, že bude stačit několik slabších vrstev, na nohy tak maximálně dlouhé běžecké legíny a jako nejvrchnější vrstvu lehkou, větruvzdornou běžeckou Atexku. Nebo možná teploměr záměrně posílal mozku zkreslené informace v domnění, že by mě pak Léňa pustila k sobě do spacáku, kdybych moc drkotal zubama, kdo ví! Veškerý gear byl každopádně úspěšně zkomprimován do batohu, ve kterém nebylo jediného volného místa. I s vodou a jídlem (kterého jsem OPĚT dovezl víc než polovinu domů, a to jsem ho bral mnohem méně než posledně) váha ukázala 11 kilogramů, tedy polovinu toho, co jsem na zádech nesl v Orlických horách minulý rok. Ještě v poslední minutě před nastoupením do auta, které nás mělo přicuknout k vlaku, se mě Lenka zeptala, jestli vážně nechci aspoň teplou mikinu a já si ji pro jistotu vzal. A jak sem za ni pak byl rád. Možná mozek Lence v sebeobraně poslal do řečového centra tuhle hlášku v domnění, že jsem asi trochu podcenil oblečení a že bych se jí pak mohl snažit dobývat do spacáku, kdyby mi byla zima. Kdo ví!

Den 1.

V pátek 22. 8. po druhé hodině jsme vyrazili autem směrem k Mohelnici, které jsme nechali na neplaceném parkovišti před železniční stanicí. Vlak měl odjíždět o půl čtvrté, ale raději jsme si dali rezervu – na mohelničáku člověk nikdy neví, kdy se tam doprava zašpuntuje uváznutým kamionem, navíc před nádražím je občas nemožné zaparkovat a museli bychom auto nechat někde dál. Nic z toho se však nestalo a my jsme dorazili na místo s předstihem pár desítek minut. Vlak měl navíc trochu zpoždění, ale nakonec jsme do něj zdárně nastoupili a našli naše zarezervovaná místa. Do Horní Lidče se jede dvě a půl hodiny a skoro celé jsme je prokecali, natěšení na budoucí zážitky. Hodinu před příjezdem jsme se přesunuli do restauračního vozu a dali si cheesecake a kafe, jehož spotřebu jsem chtěl v týdnu trochu omezit, abych pak na kopcích nebyl v absťáku, avšak nezdárně.

Počasí bylo v pátek při příjezdu ideální – chlad ještě nestačil dorazit v plné síle, sluníčko střídavě hřálo a my jsme se od nádraží vydali podél kolejí kousek za obec, kde jsme našlápli na žlutou turistickou trasu. Ještě předtím jsme si prohlédli mapy a zkusili si zapamatovat, kudy zhruba půjdeme, abychom mohli hodit telefony do bezdatového režimu a měli nerušenou cestu bez všemožných notifikací a zpráv. A bez dat jsme šlapali celý víkend – až na večery, kdy jsme se do sítě připojili, abychom napsali domů a poslat pár fotek. Hned od začátku jsme celkem stoupali, na hřeben je to z údolí pěkných pár výškových metrů. Ale nohy jsou čerstvé a ve skvělé formě bez únavy.

V pátek jsme měli nocování jasně dané – na desátém a dvanáctém kilometru byly přístřešky, u kterých bychom mohli přespat. Raději jsem chtěl dojít k tomu vzdálenějšímu, abychom ukrojili trochu víc kilometrů hned první den, a navíc to bylo hezčí místo na kraji lesa s výhledem do okolních kopců. Ale nejdříve nás po šesti kilometrech čekala obec Pulčín, která leží na kopci a jsou z ní pěkné výhledy. Navíc nás tu zastihla zlatá hodinka a všechno okolo jen zářilo zlatavou barvou. Několik kilometrů jsme sice museli absolvovat po asfaltu, ale jiná cesta k Pulčinským skalám z našeho směru bohužel nevede. Skály se nám zjevily hned kousek za obcí a jak jsme po chvíli zjistili, zjevit se nám neměly. Původně jsme plánovali průchod skrz skály jednosměrnou stoupací stezkou, ale v zápalu hovoru a tím, že jsme nekoukali do mapy, jsme odbočku k výstupu minuli. Skálu jsme tedy obešli a dostali jsme se na ni po turistické červené trase; celkem jsme se na vrcholku divili, kde že je jako byl ten žebřík, po kterém jsme měli lézt nahoru. Nic nám to ale neubralo na elánu; skály jsme si prolezli a pokochali se výhledy do údolí. Je to vážně moc pěkné místo a někdy bych se sem rád vrátil i s klukama, kteří by si tenhle magický plácek jako vystřižený z Pána prstenů jistě užili.

Světla postupně ubývalo a když jsme se dostali nad skály na zalesněný vrcholek Hradisko, museli jsme už pomalu vytahovat čelovky. Protože dva dny nazpět nedaleko pozorovali medvěda, navlékli jsme raději rolničku a až do cíle jsme cinkali, abychom byli slyšet už z dálky. Člověk ten zvuk po pár minutách přestane vnímat, stane se z něj jen stabilní šum, který mozek dokáže docela úspěšně vyblokovat. Minuli jsme první přístřešek a shodli jsme se, že dojdeme až k tomu příštímu. Les se v těchto místech stáhl blízko k pěšině, špičky jehličnanů se jen dotknout a z šedé tmy se stala tma temná. Lence se čelovka asi omylem zapnula v batohu ve vlaku, takže se po chvíli odporoučela do bateriového prázdna. Ale jedna nám vystačila pro oba, na konci jsme si ještě přisvítili mobilem. To už jsme se pomalu vymotali z lesa a blížili se k turistickému přístřešku pod Šerklavou. Z dálky na nás zasvítily plamínky a bylo jasné, že dnes zde nocovat sami nebudeme. Zapředli jsme krátký hovor s osádkou přístřešku, domluvili si, kde kdo bude spát a pak už jsme se s druhou skupinkou víceméně ignorovali.

Původně jsem myslel, že si zde někde rozděláme tarp, ale protože kolegové zpod přístřešku se jen tak roztáhli na louce, nechal jsem tarp v batohu a spaní jsme si nachystali také jen tak, bez ničeho. Chvíli jsme se rozkoukávali, převlékli propocené kusy oblečení, odkrojili k večeři první kusy lovečáku ze štangle a poté (to už vedlejší pětice zařezávala) jsme ke spánku zalehli i my. Jenže když se člověk konečně zababušil do spacáku a upřel pohled na oblohu, musel jen žasnout. Absence světelného smogu na nebi rozsvítila miliardy hvězd. Ještě nikdy jsem asi neviděl oblohu tak temnou a zároveň posetou tolika hvězdami. Kdybychom už neleželi na zemi, asi bychom sebou stejně museli seknout. Spánek se tedy posouval s každým dalším souhvězdím, které jsme objevili. Jen oba vozy byly zaparkované na druhé straně lesa, ale objevili jsme náš vlastní alternativní malý vůz. Oblohu navíc každou chvíli protnul perseid a poprvé v životě jsem viděl Mléčnou dráhu pouhým okem. Komu by se chtělo spát, když má nad hlavou takové divadlo. Ze snů tedy nebylo na několik hodin nic a když jsme konečně zavřeli víčka, bylo už hodně po půlnoci. A spali šťastně až do rána… akorát že vůbec. Někdy kolem třetí ráno jsme se oba probrali a pokračovali v inspekci noční oblohy. To už na nebi zaparkovaly i výše zmíněné vozy, nebo spíše medvědice. Zkusili jsme i pár souhvězdí vymyslet. Až na nebi uvidíte skákajícího koně nebo klauna, tak ty jsme tam namalovali my.

Sice padala rosa, ale nijak hrozná. Což mě přivedlo k myšlence, že tarp vlastně nebude vždycky nutný – zvlášť, pokud člověk natrefí na tak úžasnou noc, jako byla dnes. Nakonec jsme tedy usnuli zahaleni do peřiny utkané z miliard hvězd a spali až do rána.

Den 2.

Ráno bylo pomalé. Sice jsme se vzbudili brzy (dřív, než kolik by náš celkový spánek napovídal), ale vedlejší skupinka ještě spala, a tak jsme ze spacáků nevylézali, abychom je nebudili. Když jsme konečně byli všichni vzhůru, začali jsme se pomaličku rozhýbávat ztuhlé nohy, rozvěsili jsme vlhké spacáky na větve břízek a začali se pomalu balit k odchodu. Vyrazili jsme přesně v devět hodin poté, co jsme si ještě se skupinkou popřáli šťastnou cestu a ujistili se, že se nepotkáme na stejném noclehu. Trasy se nám sice kopírovaly, ale my bychom chtěli dojít o dost dál, než naši spolunocležníci.

Kupředu pravou a už jsme opět šlapali po červené trase. Teplota se stále držela poměrně vysoko, takže jsem nadále šel ve svých turistických kraťasech a žádný chlad jsem na nohy necítil, ale možná to bylo i tím, že hned od prvních metrů jsme stoupali vzhůru. Jako první nás čekal výstup na Valašskou Kyčeru, abychom se přes její sedlo hned zase škrábali nahoru, tentokrát na Makytu (923 mnm). Tam nás zastihl poměrně studený vítr a protože jsme chvíli seděli, oblékl jsem i mikinu. Vítr nás ale po chvíli z vrcholku vyhnal, zapsali jsme se aspoň do deníku v místní kovové skříňce a pokračovali rychle dále. To už jsme se ocitli na česko-slovenské hranici lemované hraničními kameny, které jsme poté potkávali celý den. Těžko se budou ze země vytahovat, až zase jednou připojíme Slovensko jako svůj otrocký stát… Wait, what?

Kousek od vrcholu Makyty jsem poprvé vyzkoušel filtrlahev, když jsem doplnil vodu z pramene Brtíška. Ve vodě plavaly nějaké breberky, ale filtrem asi neprolezly, protože žádnou újmu nám voda neudělala. Z Makyty nás čekal poměrně krkolomný sestup na Papajské sedlo. Prudký, plný kořenů, kamení a sypké půdy, která pod botama ujížděla. Tady bych nechtěl jít nahoru, říkal jsem si a pes, kterého jsme s paničkou potkali v protisměru, nám svým jazykem vyplazeným až na vestě dával za pravdu. Jenže sedlo je z obou stran zaříznuté naprosto stejným terénem, takže co jsme sestoupali po šutrákové cestě, to jsme museli po šutrákové cestě zase vystoupat. Na sedle si Leňa trochu poupravila obuv kvůli obavě z puchýřů, chvíli jsme poseděli a pokecali s cyklisty (kterých jsme ten den potkali mnohem více, než turistů – efekt elektrokol) a poté vyrazili stoupat až do nebes. Kolem cesty voněly čerstvě pořezané smrky, které musely spadnout maximálně pár dní nazpět. Kilometr stoupání s převýšením více než 180 metrů nám zabral přesně půl hodiny, na vrcholku jsme se dostali k turistickému rozcestníku s prapodivným názvem Krkostěna. Tento masakrální výstup plný nebezpečného kamení a jiných překážek byl značený jako cyklistická trasa. Pokud bych někdy nad tím srázem s kolem stál, jediná varianta, kterou bych považoval za schůdnou, by bylo hodit to kolo přímo dolů a pak se za ním po prdeli svézt po svahu, protože jakýkoliv pokus o sjetí této hrbolaté černé sjezdovky by musel zákonitě skončit zlomenou páteří. Tomix v práci říkal, že by to určitě sjel, tak jsem na něj zvědav.

Od Krkostěny bylo stoupání už jen pozvolné a každé další vertikální metry jsme si nedovolili klasifikovat jako kopec, protože v porovnání s výstupem z Papajského sedla se jednalo tak maximálně o nakloněnou rovinu. Po kilometru jsme se dostali k pěknému výhledu a na chvíli dali odpočinout nohám. Slunce se dnes na nebi moc nevyskytovalo, oblohou plula mračna, ale zhodnotili jsme, že takhle nám to vlastně vyhovuje. Pokud zrovna nefoukalo, byla teplota ideální. Na dlouhé sezení čas nebyl, takže jsme se po chvilce zvedli a přes nevýrazný vrcholek Provazné (859 mnm) jsme se dostali pod Malý Javorník (868 mnm). V tu chvíli už to byl jen kousek k lyžařskému středisku Kohútka, kde jsme měli naplánovanou větší zastávku na oběd a odpočinek. Na Kohútku jsme dorazili někdy po jedné hodině, žádné velké davy jsme nezaznamenali. Objednali jsme si v restauraci dvě kyselice, i když borůvkové knedlíky hodně lákaly. Seděli jsme venku a počasí se honilo jak vítr v bedně; my jsme podle toho přidávali nebo ubírali vrstvy – chvíli slunce, chvíli pár kapek, déšť však nikoliv.

Po kyselici jsem si dal ještě kávu a když mi k němu servírka nabídla ten borůvkový knedlík, nemínil jsem osudu plivnout do tváře a objednal si ho. Chvíli jsme ještě seděli, já jsem si z powerbanky trochu dobil Garminy, využili jsme místních splachovacích záchodů a pak jsme se vydali na vyhlídku, kde se prý točil nějaký seriál s Donutilem. Neviděl jsem, ale výhledy jsou z proskleného panoramatického výjevu krásné. Chvíli jsme pokecali s postarším párem, který také sledoval panorámata, pomohli jsme jim pro vnoučata vytáhnout z automatu nějaké hračky, Leňa si orazítkovala papír a poté už jsme se museli vydat na cestu. Nohy v tu chvíli moc vyrazit nechtěly, ale měli jsme za sebou teprve třináct kilometrů. Dnešní spaní zatím nebylo rozhodnuto, jako jedna z variant byl přístřešek u vysílače za Kasárnami, tedy nějakých 29 kilometrů od startu dnešní trasy. Lehká matematika prozrazovala, že ještě nejsme ani v půlce, a protože dnešní noc by měla být opravdu chladná, nějaký přístřešek by se hodil.

Nohám chvíli trvalo, než si uvědomily, že nejsou srolované pod stolem u oběda, ale musí taky něco dělat. Po chvíli se rozšláply a po nějakou dobu je poháněla energie z jídla. Ale ouha, nebylo by přece moudré nesednout si alespoň chvíli na Portáši… Takže po necelých dvou kilometrech už zase sedíme u stolku, Leňule si dává kávu, zatímco já zaháním žízeň birelem. Takhle by to nešlo vážení, to bychom daleko nedošli – vstyk a hybaj šlapat. Opět jsme se vydali na cestu, tentokrát už doopravdy. Nyní nás nečekaly žádné extra výhledy nebo pamětihodnosti, takže jsme po relativně krátkém čase došli na další Malý Javorník, který má tentokrát 1019 metrů. Zde se na delší čas odchylujeme od hraničních kamenů a pokračujeme dále od hranic na slovenské straně Javorníků. Ihned za Malým Javorníkem na nás vykoukne relativně nově otevřené bistro Vintrovka 2, kde si dáme kávu a výborné koláče. Ano, trochu to zatím z popisu vypadá jako typická gastroturistika, ale tohle byla v podstatě poslední občerstvovačka, která neproběhla z vlastních zásob. Když tedy vynechám kavárnu ve Velkých Karlovicích, ale to byla spíš závěrečná tečka za výletem.

Od Vintrovky jsou hezké výhledy na opačnou stranu údolí Vsetínské Bečvy, ale kochat se moc nechceme. Máme spočítáno, že bychom mohli k přístřešku pod vysílačem dojít někdy okolo osmé. A pokud se nám nebude pozdávat, můžeme ještě další kilometr pokračovat k jinému přístřešku, který je více krytý lesem a nebude v něm tolik profukovat. To je však zatím hudba budoucnosti, nyní šlapeme k rozhledně Stratenec na stejnojmenném kopci (1055 mnm), kde by dneska chtěli přespat turisté, se kterými jsme sdíleli louku včera. Vzhledem k předpovědi a vzhledem k tomu, jak bylo nakonec v noci deštivo a větrno doufám, že si našli lepší nocleh, protože rozhledna určitě k přespání ideální nebyla, nehledě na to, že by se tam ani všichni neposkládali. Jinak je ale tato nevelká dřevěná rozhledna postavená u třech křížů celkem pěkná.

Na obzoru se zjeví lokální dešťový mrak, jehož deště zkrápějí údolí pod námi. Mrak nás několik dalších kilometrů doprovází po naší levici, než nakonec zmizí někde za obzorem, nebo se ztratí. To už pomaličku stoupáme krásnou pěšinou k nejvyššímu bodu Javorníků, a tedy i naší výpravy – Veľkému Javorníku (1072 mnm). Za pěkného počasí by tady byla skvělá přespávačka s výhledem do údolí, i ohniště tu je. Chvíli se kocháme, protože oblačnost, která se táhla po nebi celý den, se konečně začala protrhávat a slunce nesměle začíná vystrkovat paprsky, ačkoliv za chvíli už se zcela ztratí za západním obzorem. Ale zatím ne – rozhodlo se, že poslední část cesty nám prosluní a prohřeje. Ukrojili jsme z cesty další kilometr a vykouklo na nás lyžařské středisko Kasárne. Původně jsem myslel, že bychom si sem zašli na nějaké jídlo, ale protože jsme si tohle odbyli už na Kohútce, necháme myšlenku, aby se vytratila. Navíc bychom museli sejít sjezdovkou dolů, na což už se dnes necítíme. Sestoupáme tedy do blízkého sedla Butorky a víme, že dnešní nocleh už je velmi blízko. Slunce už teď jede na plno, mraky jsou fuč a nám se do posledního kopce stoupá s lehkostí. K vysílači se dostaneme po necelém kilometru. Přístřešek zde sice je, ale že by byl útulný, to o něm zrovna říct nemůžeme. Navíc je celkem otevřený a v noci má být chladno, rozhodneme se tedy, že zkusíme přístřešek v sedle pod Hričovcem. Ten vypadá z fotek velmi pěkně, není daleko a je chráněný lesem. Jsme u něj cobydup, jdeme celou cestu z kopce.

Měl jsem trochu obavu, jestli nebude obsazený jinými turisty. Ale přivítal nás zcela opuštěný. Slunce už zapadlo, ale prozatím krásně vidíme, takže obhlédneme okolí a zjistíme, že tohle místo je vlastně všechno, co jsme si mohli přát. Přístřešek je až na graffiti pěkně čistý, těžká lavice se stolem je na jedné straně, takže na druhé nám vzniklo pěkné místo na spaní. Hodinky ukazují 29.66 kilometrů a 1289 výškových metrů, tolik jsme dneska našlapali. Házím Garminy do batohu, chvíli si sedneme a přemýšlíme, co dál. Vedle přístřešku je pěkné kamenné ohniště; za chvíli se setmí, bylo by dobré najít dřevo. K mému překvapení jsou všude po lese soušky – čekal bych, že na frekventovaném místě bude veškeré hořlavé dřevo v okolí jednoho kilometru pryč, ale tady je tolik dřeva na otop, že bychom zde mohli tábořit klidně týden. Natahám pár stromů k ohništi, Léňa natrhá pár ubrousků a já poprvé v životě použiju křesadlo, abych přivolal boha ohně. Netrvalo to moc dlouho a z ohniště se začalo ozývat praskání větviček. Pořádně jsme do ohně naložili a dobře jsme udělali – za malý moment začalo pršet, což by malý ohýnek pravděpodobně nepřežil, velké plameny však kapkám odolaly. Opekli jsme si nad ohněm kousek lovečáku a pár topinek – nikdy bych netušil, že něco tak banálního může tak dobře chutnat. Protože z vlastních zásob jsme toho zatím moc neukousli, nahážeme do sebe ještě další proviant. S jídlem už nemusíme šetřit, takže do nás padají sladkosti, jablka i ovocné kapsičky. Nachystáme si spaní, ale ještě chvíli sedíme na lavičce, ačkoliv se už oba vidíme ve spacáku.

Večer je diametrálně odlišný od toho včerejšího, alespoň co se týče počasí. Chodí přeháňka za přeháňkou a fouká. Přístřešek není krytý až k zemi, ale na spaní se nám kapky naštěstí nedostanou. Zalezeme si do spacáků, tarp pro jistotu přivážeme k přístřešku, kdyby vítr zesílil a my bychom se museli přikrýt. Dál civíme do ohně a hodnotíme, jak oba dva dny všechno klaplo na jedničku s hvězdičkou. Nenašli jsme jediný zádrhel, který by nám byť jen trochu pokazil náladu. Dnešní déšť nás zastihl už v bezpečí přístřešku, který jsme si ještě trochu zútulnili. První noc hvězdy, dnes pocit bezpečí u ohně v přístřešku. Být počasí oba dny obráceně, byla by to úplně jiná písnička, ale takto zkrátka cítím vděk, že nám příroda přála. Přemýšlíme nad zítřejším trasou. Ani jednomu už se nechce škrábat na protější hřeben a tak usoudíme, že jen sejdeme do Velkých Karlovic na vlak a pojedeme na Vsetín za kamarády, kteří nás pozvali na grilovačku (tímto oficiálně dekujeme Zuzce, která si v pátek nepřišla sníst své stejky a ty tak čekaly do neděle na nás). Trasu si zkrátíme z šedesáti na padesát kilometrů, ale ničemu to vlastně nevadí – protější hřeben bych si chtěl projít celý, takže si vynechaná místa můžeme zařadit do příštího treku. Kecáme, usínáme, pak se znova probouzíme jak vítr naráží do stěn, pak znovu na chvíli usínáme a znovu se probouzíme a znovu kecáme, dokola a dokola. Moc jsme toho nenaspali.

Den 3.

Noc byla chladná a ráno je též chladné. Léňa v noci trochu drkotala zubama, ačkoliv na sobě měla všechno oblečení, co v batohu našla. Tarp trochu pomohl proti větru, ale stupně člověk neošálí. Chtěli jsme vyrazit brzy, ale žádná síla nás neodkáže dostat ze spacáku. Spěchat vlastně nemusíme, dneska nás čeká už jen něco málo přes jedenáct kilometrů, a to převážně po cestě dolů. Válíme se, dokud to jde, ale v jeden moment už vylézt musíme, takže někdy po deváté se vysoukáme ze spacáků. Po nebi se honí rychle plující mraky, déšť naštěstí zůstal pouze noční záležitostí. Po chvíli máme sbaleno, naposledy obhlédneme úžasný přístřešek, který nám poskytl azyl v deštivé noci, koukneme na sebe a vyrážíme. Nohy jsou po včerejšku ztuhlé jen trochu. Odteď už nikdy nechci cestovat úplně natěžko, s lehkým batohem jsou nohy úplně v pohodě. Hned od startu klesáme k sedlu pod Lemešnou, za kterým nás čeká jediný výstup dne. Je sice krkolomný a poměrně stoupavý, ale za malou chvíli ho máme za sebou. V lese jsou cítit houby, poprvé za celý víkend. Lemešnou jsme trochu netrefili, vzali jsme to na vrchol vlastní cestou mimo značenou trasu. Postupně se otepluje a my shazujeme některé vrstvy oblečení. Já jdu opět do kraťasů, mikinu střídavě oblékám a sundávám podle toho, jak zrovna svítí slunce nebo fouká vítr. Boty trochu nasákly vodu z nočního deště, ale máme dvoje ponožky a ty tenké spodní zůstaly netknuté, všechnu vlhkost pobraly vrchní merino ponožky.

Dneska už jsme bez výhledů, cesta utíká a nic zapamatovatelného nás nepotká. Zanedlouho se zjevíme na kraji Velkých Karlovic. Přemýšlíme, jestli zde dát oběd, nebo vyrazit rovnou na Vsetín. Vlak jede až za hodinu a kousek, jeden nám ujel těsně před nosem. Zavítáme alespoň do místní cukrárny, dáme si první dnešní kávu a levandulový cheesecake. V jednu hodinu nastupujeme do vlaku a vydáváme se směrem Vsetín, kde nás má na novém nádraží vyzvednout Alec. Kopců máme za víkend tak akorát a škrábat se k nim na Hrbovou by sice byla dobrá výzva, ale opravdu už se nám nechce. Jakou barvu má jejich auto, ptá se mě tříkrát Léňa, když Aleca nevidíme na smluveném místě, a já jí třikrát odpovídám, že červené. Projelo asi osm červených aut, ale nikdo z řidičů není podobný Alecovi, který nakonec po výměně pár zpráv dorazí. V černém autě.

Ze Vsetína nám jede vlak buď v pozdním odpoledni, nebo pozdějším večeru, a protože po jízdě vlakem nás čeká ještě cesta autem a nechtěli bychom dorazit úplně pozdě, rozhodneme se pro dřívější vlak. U Koňaříků dostáváme veškerý servis, včetně horké sprchy a luxusního gastrozážitku v podobě hovězích stejků, dvojité kávy a dalších dobrot. Dvouhodinová návštěva je nakonec ideálně dlouhá na to, abychom se pořádně zasmáli všem příhodám z treku, zavzpomínali na společnou cestu na Kohútku z roku 2020, prohlédli si fotky dětí z té doby, pak už ale adieu. Alec byl hodný a hodil nás na vlak, který za chvíli přijel. Máme místenky, ale kupéčka jsou zatím poloprázdná, takže sedíme, jak chceme. Za hodinku se přesuneme do jídelního vozu a užíváme si poslední občerstvovačku dnešního dne. Zapomínám ve vlaku svou liščí kšiltovku, kterou jsem tak dlouho chtěl a tak dlouho se odhodlával za ni utratit tolik peněz. Kolem sedmé vysedáme v Mohelnici, nasedáme do auta a končíme naši cestu se krásným západem slunce na obzoru. Den asi nemohl skončit lépe.

Tldr;

Pokud nechcete číst dlouhé texty, můžu vám celý víkend shrnout dvěma úžasnými songy.