Druhý měsíc soustavného alfabetického poslouchání hudební knihovny je za mnou. Prázdniny jsou v plném proudu, venku je hezky, člověk u kompu a obecně doma tráví mnohem méně času, takže i té hudby bylo méně, než v prvním měsíci.
Chtěl bych tyhle reporty psát pokud možno průběžně, aby ihned po odtrhnutí listu z kalendáře byl článek připravený, ale předchozí měsíc jsem smolil celkem dlouhý report ze svého pochodování po horách. Psát dva články zároveň je nonsens, too much love will kill you. V dalších měsících se pokusím polepšit. Alfabeticky jsem to nedotáhl dál, než k písmenu C, a to ještě dost vzdáleně od jeho konce.
Níže je výpis 16 desek, které ode mě v červenci schytaly plných 5 bodů:
Madonnu jsem v minulém reportu zapomněl zmínit, takže teď dávám dvojitou porci: American Life a Confession on a Dance Floor jsou diametrálně odlišné desky, obě mám moc rád. Trochu zapadaly prachem a jsem rád, že jsem z nich teď při poslowchání ten prach sfouknul.
Už je to více než rok rok, co nás opustil Sixto Rodriguez. Jeho nezaměnitelný hlas a texty tu s námi zůstanou v jeho dvou deskách Cold Fact a Coming From Reality. Je v nich tolik bolesti a smutku. Mě bude nadosmrti mrzet, že jsem tehdy na jeho pražský koncert nejel. A že nevíte, kdo je Rodriguez? Račte na článek mu věnovaný v sekci Soundtrack Monday.
Jay-Z, Linkin Park a jejich Collision Course. Upřímně, tahle pětka je z poloviny nostalgická, z poloviny zasloužená. Tenhle nu-metalický hip-hopový kočkopes mi kdysi sedl, měl jsem a snad ještě mám doma originální placku. Škoda krátké stopáže, tahle pětka je s mínusem.
Dvojí zastoupení tu má i Shirō Sagisu. Bleach je bez debat. Svého času jsem tohle animé neskutečně žral a každý týden jsem čekal na nové díly. A hudba byla v tomhle případě esenciální, což dokazuje i Soundtrack Monday věnovaný tomuto soundtracku. Druhým albem od Šíra je soundtrack k filmu Casshern. Taková epická fantasy hudba k filmu, který vypadá cool, ale nikdy jsem ho neviděl.
Tři desky bych dokázal zařadit do škatulky neo-klasicismu. Nicolas Martin a jeho Cinematic Heritage. S Martinem jsem kdysi zosnoval rozhovor, protože se mi neskutečně líbila jeho hudba ke krátkému filmu Mémorable. A jeho hudba je krásně jednoduchá a jednoduše krásná. Krásná je i deska Carpe Lumen od Elijaha Bossenbroeka. Zejména pak skladba Rest ♥ (all-time top 10). Dotřetice pak Max Richter s jeho krátkým soundtrackem k epizodě Black Mirror s názvem Nosedive. Já vám říkal, že Richter tu bude pečenej vařenej. Skladba On Reflection je typická Richterovina a je tak krásná, že slovy nelze popsat.
Cranberries tu mám zastoupené deskou Bury The Hatchet. Není jejich nejlepší, but fuck me sideways. Je na ní Animal Instinct, jsou na ní Promises a You and Me a… Skvělá deska a mě bude nadosmrti mrzet, že jsem nebyl na jejich jakémkoliv koncertě. Oh, oh, oh. All the promises we broke (promises we broke). All the meaningless and empty words I spoke.
Cloud Atlas od (nejen) Toma Tykwera je dalším ze soundtracků, který odnáší plný počet. Proč? Protože je intimní a rozmáchlý zároveň, stejně jako film samotný. Tahle filmová mozaika mi dodnes v hlavě rezonuje otázkou jak doprdele dokázali vůbec něco takového napsat a natočit?
Kelly Clarkson není úplně moje oblíbenkyně; že bych si ji někdy jen tak pustil, to už by se muselo něco stát. Ale její debutová deska Breakaway byla neskutečně natřískaná a obsahuje tolik hitů, jako celá kariéra nejednoho písničkáře. Addicted, Hear Me, Behind These Hazel Eyes… A dalších asi pět.
Bramborovou placku si na tomhle nesetřízeném seznamu pětkových desek odnese Enigma a jejich Beyond the Invisible. Hele jo, tahle new era srajda má s dobrou muzikou pramálo společného, v devadesátkách nám to hrálo v rádiích, protože v devadesátkách se z rádií vyluzovalo kde co. Pro mě jsou to čtyři body za nostalgii plus jeden bod za kvalitu. Celkově rovných pět.
Poslední tři místa zbyla na tři soundtracky tak mocně zaseknuté do mého srdce, že vysekat prostě nejdou. Vangelis, Blade Runner. Musím proboha živého říkat něco navíc? Mám tu obhajovat genialitu Blade Runnera jako filmu, jako sci-fi milníku, jako audiovizuálního veledíla, které by však bez Vangelise nebylo tím, čím je? Ne, dělat to nebudu. Jestli se vám Blade Runner nelíbil, jste buď androidi, nebo citově vyprázdněné nádoby.
James Horner, Braveheart. Statečné srdce. Kontroverzní film? Možná. Historicky akurátní zhruba na úrovní Ninja želv? Zcela jistě. Skvěle zrežírované Melem Gibsonem? Si piš. S nádherným soundtrackem plným irských a skotských melodií.
A v neposlední řadě James Newton Howard se soundtrackem k filmu Blood Diamond. Tolik emocí, tolik krásy i smutku, slz dojetí i vzteku, tolik vrstev poskládaných do krásného (a brutálního) filmu doprovázeného hudbou s africkým nádechem. Jeden z nejnedocenějších filmů a jeden z nejkrásnějších soundtracků, který není prvoplánově krásný.
Všechny tři soundtracky měly svůj vlastní Soundtrack Monday, ale to už si jistě dohledáte sami.
A takový byl červenec. 56 alb, z toho 29 soundtracků, 26 CD a jeden singl. 3072 minut hudby. Hudba je láska.
