Když jsem si dělal průzkum pro předchozí článek o krátkých animovaných filmech nominovaných na letošního Oscara, nečekal jsem, že zároveň objevím nového skladatele, jehož hudba se mi bude velmi líbit. Stalo se – ke krátkém filmu Mémorable (profil na ČSFD) složil hudbu francouzský skladatel a hudebník Nicolas Martin (viz jeho webové stránky). Hledal jsem, hledal, ale kromě pár vět na jeho webu jsem o něm moc informací nenašel. Žádný rozhovor, biografie apod.
Napadlo mě tedy, proč se ho na věci, které mě zajímají, nezeptat přímo. Oslovil jsem ho přes Soundcloud, kde jsou jeho soundtracky zdarma dostupné. Požádal jsem ho o rozhovor a jsem rád, že souhlasil, protože na odpovědích bylo vidět, že z rozhovoru má stejnou radost, jako já. Jde o můj vůbec první rozhovor s kýmkoliv, takže jsem se prostě ptal hlavně na to, co mi přijde zajímavé.
Film Mémorable, ke kterému jste složil soundtrack, byl nominován na Oscara. Považujete to za svůj největší úspěch v hudební branži, když je Vaše hudba nedílnou součástí filmu?
Zda je to můj největší úspěch v hudební branži nedokážu říci — film je nominovaný jako celek a všichni z týmu na něm pracovali velmi tvrdě. Tým se skládal z více než 40 lidí a hlavní roli měl samozřejmě režisér Bruno Collet. Hudba má na úspěchu filmu jen malý podíl, takže nemůžu nominaci brát nijak osobně. Ale samozřejmě je skvělé, že film, na kterém jsme pracovali, je nominovaný na Oscara!
Za favority na zlatou sošku jsou považovány dva filmy: Mémorable od Bruno Colleta, a Dcera, český film od Darie Kaščejevové. Viděl jste Dceru a další nominované ve vaší kategorii? Je podle Vás Mémorable hlavním favoritem?
Ano, viděl jsem ostatní nominované filmy, a musím říct, že Dcera se mi spolu s Mémorable líbila nejvíce. Stejně jako Mémorable jde o film tvořený pomocí stop-motionu, což je technika, která mě vždy velmi inspirovala, a je v ní jistá dávka magie. Navíc Dcera vypadá, jako by byla natočena ruční kamerou, což je velmi působivé. Tyto dva filmy jsou pro mě favority, ale oba pocházejí od malých studií. Další nominované filmy jsou od velkých studií jako Pixar a Sony, takže může být velice těžké v takovéto konkurenci obstát a vyhrát.
Mémorable je velmi emotivní film, kde se toho na velmi malé ploše hodně odehraje. Pracuje se Vám s tímto formátem hůře, než s celovečerním filmem? Liší se nějak skládání pro celovečerní a krátkometrážní filmy?
Určitě je pro mě těžší skládat hudbu pro kratší filmy. Rád své hudební motivy během filmu rozvíjím, různě mixuji a upravuji. V krátkém filmu si tohle nemůžu úplně dovolit, musím být více bezprostřední a držet se více při zemi. Hudba by neměla být ve filmu pořád — ticho je důležitá součást, a to i v krátkém filmu.
Měl režisér Bruno Collet na hudbu speciální požadavky, nebo Vám nechal absolutní volnost co se soundtracku týče?
Bruno mi nechal volnou ruku a to je jeden z důvodů, proč se mi s ním výborně spolupracovalo. První schůzku jsme absolvovali ještě před samotným natáčením v rané fázi pre-produkce. Bruno mi řekl o svém filmu, ukázal mi loutky, nákresy a návrhy kulis. Mluvili jsme o hudební kompozici a velmi brzy bylo jasné, že chce pracovat hlavně se smyčcovými nástroji. Od té chvíle jsem doma ve svém studiu skládal dema, která se Brunovi ihned líbila a přijal je. Hudba z intra filmu je jedno z prvních dem, které jsem složil před natáčením.
I to je jedním z důvodů, proč se rád na filmu podílím hned od prvopočátku. Zvláště u stop-motion filmů mi přijde dobré, když má režisér hudbu k dispozici už při samotné tvorbě, ne až v post-produkci.
Před několika lety jsem měl možnost skládat hudbu pro film Peří (v originále Plume, viz ČSFD) od jiného skvělého režiséra, Barry J.C Purvese. Je to v podstatě muzikál, opera a balet v pěti aktech. Hudbu jsem složil a nahrál před samotným natáčením a Barry pak animoval a tvořil choreografii tak, aby přesně seděla na hudbu. Byla to neskutečná podívaná…
U Mémorable tolik choreografie nebylo, ale i tak si myslím, že když mají tvůrci hudbu k dispozici ještě před natáčením, udržuje to jistou soudržnost mezi obrazem a zvukem. Po vytvoření všech dem jsem přijel na plac podívat se na to, jak celý tým pracuje. Bylo pro mě velmi důležité, abych byl u samotné výroby a nasával atmosféru filmu přímo na místě mezi loutkami. Pomáhal jsem Brunovi s animacemi a jak scény přibývaly, přepracovával jsem své skladby. Jakmile jsme měli všechno odsouhlasené, nahráli jsme v mém studiu celý soundtrack se smyčcovým kvartetem.
Co je na skládání hudby nejnáročnější? Dostanete se někdy do stavu, kdy Vám skládání jednoduše nejde? Co Vám pomáhá dostat se zpět do procesu?
Obecně vzato — pokud pracuji na filmu, většinou nemám čas se na něčem zaseknout, protože mě tlačí deadline, který je vždycky blíž, než byste si přáli. Na druhou stranu mi ten tlak i pomáhá — pro dokument Gauguin: Jsem divoch (profil na ČSFD), který má 52 minut, jsem veškerou hudbu musel složit a se smyčcovým kvartetem nahrát za deset dní. Nemyslím si, že bych odvedl lepší práci, kdybych na to měl více času.
Nejtěžší je pro mně určitě situace, kdy musím skládat hudbu ve stylu, který mi není blízký, který až tak dobře neovládám. Což se u filmové hudby děje celkem často, například když musíte do soundtracku zakomponovat prvky světové muziky. Pro Mémorable jsem musel složit hit ze 60./70. let, který Louis — hlavní postava — poslouchá na gramofonu. Mnohem více času mi zabralo skládání a psaní slov pro tento jeden konkrétní song než pro zbytek soundtracku, protože tento styl jednoduše neovládám. Na songu jsem spolupracoval se soulovým zpěvákem Clarencem Stanley Finckem a nakonec jsem byl s výsledkem spokojen. Mám velmi rád jednu scénu, která se odehrává v koupelně — song se s postupující nemocí deformuje a postupně přechází do skladby nahrané smyčcovým kvartetem.
Řekl byste, že do své práce vkládáte svůj originální „podpis“? Něco, podle čeho ji posluchači snadno poznají?
Doufám, že ano! Ale těžko se mi hodnotí moje vlastní hudba. Jakmile jsou mé skladby dokončené, je pro mně téměř nemožné si je znovu poslechnout.
Mohl byste nám prozradit pár svých oblíbených skladatelů, muzikantů nebo kapel? Chtěl byste s někým z nich v budoucnu spolupracovat?
Jedním z nejzajímavějších skladatelů za posledních dvacet let je pro mně bezpochyby Damon Albarn. Je neskutečně produktivní a všechno, co dělá, je na úrovni. Ať už jde o Blur, Gorillaz, The Good The Bad and The Queen nebo jeho sólovou práci. (Albarn je frontmanem kapely Blur a člen Gorillaz a The Good The Bad and The Queen, pozn. autora). Co se týče soudobé klasiky, tam mám oblíbené mistry Philipa Glasse a Michaela Nymana. Před deseti lety jsem se v Německu zúčastnil jedné z jeho lekcí Masterclass a bylo velmi působivé sledovat ho při práci. Dále mám hodně rád francouzského skladatele Pascala Comeladea, jeho práce je úžasná. Z jiných stylů se mi ještě hodně líbí rocková kapela Calexico. Kdybych mohl v budoucnu spolupracovat s kterýmkoliv z těchto umělců, bylo by to úžasné.
Jak vypadá váš ideální den?
Vždy to závisí na množstvím práce. Často pracuji na několika projektech zároveň, a jelikož jsem si studio zařídil u nás doma, ani moc nevycházím ven… Nahrávám zde veškerou muziku, což je také jedna z mých nejoblíbenějších věcí při tvorbě hudby — nahrávání jiných hudebníků. Je senzační, když slyším, že moji hudbu hrají skuteční umělci na skutečné nástroje. Před pár lety jsem založil Miniature Ensemble Orchestra (viz oficiální web) — komorní orchestr, se kterým nahrávám své soundtracky. Nahrávací dny s ostatními hudebníky jsou vždycky výjimečné a zlepšují mi náladu.
Jste samouk — můžete popsat, jak jste se stal hudebním skladatelem?
Neprošel jsem klasickým hudebním vývojem — nechodil jsem na hudební lekce ani na konzervatoř. Všechno jsem se naučil sám na starém rozladěném pianu, které jsme měli u rodičů doma ve Francii. V mládí jsem hrával na kytaru v několika rockových kapelách; na univerzitě (kde jsem studoval kinematografii) jsem složil svůj první filmový soundtrack pro krátký snímek. Od té doby jsem měl jasno: tohle je cesta, kterou bych se chtěl vydat. Dnes už je to přes 10 let, co mě skládání hudby živí na plný úvazek — skládám hudbu pro filmy, dokumenty i do reklam.
Co vás přivedlo na Mallorcu — snil jste někdy o tom, že tam budete žít? Chtěl byste tam strávit zbytek života?
Jde o velkou náhodu — na Mallorcu jsem přijel ještě jako student na letní brigádu, chtěl jsem se naučit Španělsky. Poznal jsem zde svoji ženu (která však není z Mallorcy) a nakonec jsme se rozhodli, že zde zapustíme kořeny. Takže Mallorca nebyla plánovaná a vůbec nesouvisí s mojí hudbou. Časem jsem si ale uvědomil, že je to vlastně ideální místo na práci. Jde o velké turistické letovisko, takže odtud létají pravidelné denní linky do všech velkých evropských měst — do Paříže, Londýna, Madridu, Barcelony, a několikrát do týdne i do Rennes, kde jsou studia společnosti Vivement Lundi!, které stojí za Mémorable. Můžu tedy bydlet na fantastickém místě, ale neomezuje mě to v mojí práci, jelikož se můžu potkávat s režiséry a tvůrci během chvilky. Mallorca je velmi inspirativní, sluncem zalitý ostrov, musíte si ale odmyslet místa, která jsou zaplněná turisty.
Žije zde hodně evropských muzikantů, což je další velké plus. Jsem rád, že v mém miniorchestru hraje spousta mezinárodně uznávaných hudebníků, například francouzský cellista Emmanuel Bleuse, rakouská houslistka Nina Heidenreich nebo ruská houslistka Sonia Krasnova. Jestli zde strávíme zbytek života teď nedokážu říct, ale momentálně je pro nás Mallorca výborná lokalita a navíc skvělé místo pro děti.
V lednu jste vydal album Sourdine, Váš nejnovější počin. Můžete nám o něm něco říct?
Sourdine je klavírní album, které vyšlo v lednu pod labelem 35mm Records. Jde o velmi osobní a intimní projekt. Liší od mých předchozích prací, které byly více zaměřené na audiovizuální a filmové projekty. Řekl bych, že se jedná o velmi živé album plné pocitů, přírody, vzpomínek, nostalgie…
Pracoval jsem na něm přes dva roky v mezičase mezi jinými projekty. Fotka na přebalu alba pochází od vynikajícího fotografa Freddyho Rapina.
Poslední otázka: můžete nám říct, na čem momentálně pracujete?
Nedávno jsem dokončil hudbu pro film o Pauline Dubuisson (francouzská vražedkyně z 50. let 20. století, pozn. autora), který natočil Vincent Maillard pro francouzskou televizi France 2. Myslím, že jde o vynikající film o soudním procesu v 50. letech ve Francii, který používá mix animace, archivních záběrů a nově natočeného materiálu. Se smyčcovým kvartetem Miniature Ensemble Orchestra jsme nahráli 40 minut hudby a ve France Télévisions jsou tak hodní, že nám soundtrack zanedlouho vydají jako album.
V současné době pracuji na dvou nových albech pro smyčcový kvartet. Na prvním spolupracujeme ještě s jinými skladateli, bude ve stylu soudobé klasiky a vydá jej label Universal Production Music. Druhé album se bude jmenovat Inner String Quartet Vol 2 a vyjde pod francouzskými Superpitch. Navazuje na první album Inner String Quartet z roku 2017, které zaznamenalo až nečekaný úspěch. Skladba Atlas se objevila v nespočetně projektech. Jinou skladbu, Icons, použil Kenneth Branagh v traileru ke svému filmu Vše je pravda (All is true, viz profil na ČSFD).
Pracuji také na několika filmových projektech, ale o nich raději nebudu mluvit, dokud nebudou hotové.
Moc děkuji panu Martinovi za rozhovor a Adéle za pomoc s otázkami i překladem. Jeho hudbu si můžete poslechnout na Spotify, Google Music i na Soundcloudu. Více informací hledejte na jeho oficiálních webových stránkách. Krátkometrážní filmy Dcera i Mémorable, stejně jako další nominované na Oscara, můžete zhlédnout online – v předchozím článku jsem psal kde.
Původní rozhovor v angličtině si můžete přečíst zde.
