Podzim je tady. Možná, že ne ten astronomickej, možná že ne ten úplně pravej – plískanicovej, dešťovej, listově barevnej, svíčkově vonnej, raně mlžnej a odpoledně čajovej. Ale tohle všechno se dostaví během pár dní nebo neděl. Podzim na mě dýchl od prvních chladnějších ran, kdy se mi nechtělo vylézt ze spacáku; od chvil, kdy na polích přes noc vyrostly obrovské podzimní menhiry v podobě balíků slámy. Stačí mi jeden pohled na tyhle spirály seschlých stonků a stébel a už cítím, jak vichřice lomcuje okenicemi, déšť bičuje nechráněné tváře a listí šustí všemi barvami pod nohama stejně, jako šustí štětec malíře na plátně v jinak absolutně tichém ateliéru. Venku může stále ještě vládnout slunce svojí prudkou letní silou, ze kterého se člověku proplétají čůrky potu po zádech, ale bod zvratu už je jasně cítit v morku kostí. Svět voní jinak – zoraným polem, podhoubím, hnilobou jablek spadaných u cesty. Voní starobou času, který se zhoupl do své závěrečné fáze, aby dokončil další smyčku.
A voní také jablečným koláčem, který je pro mě ekvivalentem podzimu v podobě pokrmu. Jakmile začnu péct s jablky a kuchyně se prosytí vůní skořice, vím, že léto je nenávratně ztracené ve víru času a žádná síla už ho nevytáhne z této spirály ven. Jablečný koláč je ze své podstaty svázán s podzimem a do jiného období, snad s výjimkou brzké zimy, mi přijde nepatřičný. Raději si na jaře a v létě v hlavě vytvářím imaginární obrázek této delikatesy, než abych ji doopravdy pekl. Člověk by se ho během roku přejedl a mohl by na podzim zjistit, že vlastně nemá chuť třít máslo s moukou na drobenku, krájet jablka a míchat je se skořicí, svářet karamel, válet těsto a proplétat mřížku. A co by nám z toho podzimu pak zbylo.
Podzim je moje nejoblíbenější roční období. Miluju ho a nenávidím stejným dílem. Miluju ho pro všechno, co je na něm krásné, pro všechny ty procházky ve zbarveném lese, pro šípky na keřích kontrastující s mlžným oparem, ze kterého vykukují, pro vůni pečených brambor na poli a pro paprsky slunce, které v říjnu nikoliv kolmo, ale pod úhlem prohřívají zkřehlé tváře v době, když už člověk s hřejivou sílou nepočítal. Miluju ho… a nenávidím. Pro všechny metafory, které představuje, pro všechno, k čemu si jej mohu připodobnit a čím mě svádí do svých spárů tvořených pahýly větví a vystavuje před otázku konečnosti. Smyčka času sice pokračuje dále, ale člověk už musí jednou nohou vykročit mimo ni a ví, že druhým krokem pro něj koloběh končí.
Letošní koláčovou sezónu jsem odstartoval 31. 8. Tak hezký podzim 🍂
A na závěr ještě tři písně: dvě jablečné, které s každým podzimem připlouvají do mého playlistu a drží se tam, dokud na stromech neobrazí pupeny:
A jedna letně babí:
