Dnešní radikální prejt skoro nevznikl. To máte tak, když plánujete jak vše klapne na jedničku a vy se z koncertu vrátíte maximálně o půl 11 a zbyde vám hafo času na psaní. Jenže Zrní jaksi nezrnilo a začalo se sypat se zpožděním, ale nebudu dohánět pomalejší start na zpáteční cestě zbytečně rychlou jízdou, zvlášť když si srnky vesele skotačí kolem předních světel, žejo. Takže hezky pomalu a na jistotu. No dobře, zase tak pomalu, abych se musel táhnout za nočním přejezdem kombajnů to bejt nemuselo. To už jsou zase žně? To už zase bude Zrní.
Na Zrní vyrážím kdykoliv můžu. Je to už takovej zvyk. Letos už po… Čtvrté? Asi. A furt mě to baví. A dneska to bavilo i kluky, se kterýma už jsem na nich dlouho nebyl. Teda než usnul první (u písně Spící), pak druhej a pak i třetí, to už je pak koncert moc nebral. Měli toho dneska dost, brzký vstávání, narozeninová oslava; ale na koncert moc chtěli. Zrní je taková moje jistota na tomhle světě, tvárný pilíř neměnnosti. Nemusí bejt vláda, nemusí bejt dostupnej penicilin a nemusí přijít měsíc žádný deště, u všeho z toho bych si řekl well, shit happens. Ale až nebude Zrní… Co bude?
