Dneska začala Tour. Zase. A já ji budu sledovat. Zase. Přitom ještě tak před 10 lety mě cyklistika bavila zhruba na stejné úrovni, jako Mistrovství Tatarstánu ve vodním pólu nebo Galavečer okresního přeboru ve fackované mezi Jendou Krupičkou a dosud neporaženým borcem Standou Dřímalou.
Ale pak zapůsobil efekt našeho kanclu, kde je to samej cyklista. Respektive stačili dva zanícení pumpičkáři, aby se tento nešvar rozmohl i mezi nás ostatní. Když po obědě na kafi probíráte pláště, převody, karbon a podobný věci, chtě nechtě se něco z toho na vás zachytí. Kolega Dejv jak slyší, že se zase jdeme bavit o kolech, bere svůj hrnek a prchá radši z kuchyňky do kanclu, aby si nemusel kupovat kolo a jezdit s náma. Vikinga jsme ale zpracovali. Ten kluk když mezi nás přišel, žil z poloviny na pivě a z poloviny na smaženým sýru. Stačilo pár měsíců a už si kupoval gravel a běhá se mnou řeky. Momentálně šlape někde po Finsku a jede směrem na Nordkapp v Norsku, 6000 km v nohách. Borec.
Tour je dobrej podkres k práci. Dvě hodiny se šlape a jediný zajímavý věci jsou historický fakta z Francie. Pak je hromadnej pád, zvedneš obočí, chvíli to sleduješ, a hned se zase můžeš věnovat civění do kódu a další dvě hodiny poslouchat monotónní komentátory. Sledovat to vědomě a zaujatě, to bych nezvládl, na podřimování u telky je to fajn. Ale pro mě je Tour hlavně připomínka, že už pomalu končí rok. Hele já vím, že začátek července je de facto předěl mezi půlkama, ale já budu v tom pokusu s poloprázdnejma sklinkama vždycky ten, kterýmu z poloviny naplněná sklenice připadne prázdná. Pesimista de luxe.
Skončí Tour, zbývá pár týdnů horka, a pak už to jede jak smyslů zbavený: začátek školy, první plískanice, ranní mlhy jako skvělá přísada na špatnou náladu, Vánoce a šmitec, rok je v čudu. Tak šťastný a veselý.
