Odložím si tu jednu vzpomínku. Je stará, zamžená mlhou všedních dnů a událostí, které ji posypaly jemnou vrstvou prachu zapomnění. Zcela náhodně mi dnes přiletěla do hlavy poté, co desítky let ležela netknutá v tmavém koutku hlavy, skrytá před svým nositelem, smířená s tím, že už nikdy nevyrazí na povrch. Netuším, proč na mě z pod peřiny vykoukla zrovna dnes, ale to už se tak u některých starých vzpomínek stává. Přemýšlím, kolik takových věcí, na které jsem zapomenout nechtěl, nebo takových, které jsem přehlížel a jejich obraz si nevyvolával, je už nenávratně pryč.
Letní tábor v Budislavi. Jezdíval jsem tam moc rád. Pokud se nemýlím, byl jsem na něm minimálně čtyřikrát okolo přelomu milénia, poprvé pravděpodobně v roce 1998. Ani dnes nemám problém dělat si kamarády, ale tehdy to bylo tak nějak samozřejmé — autobus tě přiveze na místo, kde čeká dalších 200 dětí. K někomu se otočíš, zeptáš se kam patří, on/a že nikam a najednou už jste dva, co hledají partu. A za chvíli už máte svůj oddíl a čekají vás dva nebo tři týdny skvělých zážitků. Na jednom z táborů jsem se takto přichomýtl k Bohoušovi. Už si nepamatuju odkud byl, ale od prvního dne jsme byli nerozlučná dvojka a kámoši jak se patří. Na dalším táboře to byl zase Radim „Spike“, příště Fajmy a Hans, Barča, Renata a Alča, se kterýma jsem si pak ještě psal dopisy a e-maily (sladká doba prvních e-mailů!) A Zdenka, která si shodou okolností vzala mého kamaráda a já jsem ji po dvaceti letech znova potkal u nás na maloměstě, ačkoliv pochází úplně odjinud.
Na příjmení těch lidí bych si ještě vzpomněl. Některé bych asi na Facebooku našel, ať už napřímo, nebo přes nějakou skupinu „Hledám…“ Vyměnili bychom si pár zpráv o tom, jak to tehdy bylo super. Poslali bychom si archivní fotky. A dál… Dál co? Zase necháme tohle zapomenuté kamarádství usnout. Možná už nadobro. Neláká mě to. Některé věci je dobré nechat spát a už se nepokoušet je revitalizovat. Hezky se na ně vzpomíná a vzpomínkou už by navždy měly zůstat.
Vzpomínka se vlastně týká Bohoušovy sestry. Bohouš byl o pár let starší než já, jeho sestřička, jejíž jméno jsem zapomněl, o pár let mladší. Když jsem říkal, že dělání kamarádů je v raném věku fakt jednoduché, tak ne úplně pro všechny. Byla jak hromádka neštěstí, kterou někde zapomněli. Bezprizorní, mlčenlivá, vystrčená z kolektivu, zasmušilá. Smutná. Už tehdy se asi moje sociální cítění směřovalo tam, kde je dnes. Shodou okolností jsem ten rok dostával strašnou bídu na gymplu. V primě jsem byl nejmenší, za což jsem si vysloužil opakovanou fyzickou šikanu. Věděl jsem, jaké to je být na okraji, jaké to je nepatřit, jaké smutky to přináší do mysli malého kluka.
Ujal jsem se jí; běhali jsme po táboře spolu, trávili jsme spolu volné chvíle, bavilo mě rozesmívat ji a ona mi oplácela stejnou mincí. Ryzí foglarovské kamarádství dvanáctiletého kluka a o něco mladší holky, tedy dvou lidí ve věku, kdy ještě vztah může být stoprocentně kamarádský, nezatížený všemi těmi myšlenkami, které změní lidskou mysl v pubertě. Já jsem byl rád, že můžu někoho chránit, ona byla ráda, že někoho má. Po táboře už jsme se nikdy neviděli, ostatně to už skoro s nikým. Skoro třicet let jsem si na ni nevzpomněl, až dnes. Můžu jen doufat, že větve jejího stromu života se upínají k nebi.
