Murphyho zákony melou pomalu a jistě až se ucho utrhne. Nebo tak nějak.
Na podzim se nám záhadně vypařila z domácnosti Albi tužka. Chvíli jsem ji nechal, aby se zase sama našla, ale nechtělo se jí. V zimě, vždy když jsem prošel kolem knihovny kluků, jsem si pomyslel: mohla by být zapadená za knížkama. Kde jinde by byla?
Před týdnem už mi to nedalo a řekl jsem si, že je škoda, aby všechny ty knížky k Albi tužce jen tak ležely v knihovně, tak jsem za ně narychlo hmátl, tužku nenahmatal a objednal novou. Tužka za dva dny přišla a samozřejmě se hned strhla bitka, na tužku se div nenapsal pořadník.
Včera jsem se vrátil z dovolené a říkám si – kam asi tak zmizela ta nová tužka? Nikde jsem ji nemohl najít. Tak jsme se s Leňou dali do hledání. Leňa sáhne za knížky v knihovně. No a co myslíte? Měl ho tam!
Tak si říkám oukej, našli jsme tu novou Albi tužku, zapadla za knížky. No a pak jsem uklízel v obýváku a pod gaučem jsem našel druhou novou Albi tužku.
Ztracený věci většinou najdu až ve chvíli, kdy objednám nový. Někdo tomu říká Murphyho zákon, někdo superchopnost se záporným potenciálem.
