Jedu ve vlaku z Vídně, která dopadla úžasně. Všechno klaplo. Tedy skoro.
S mírným odstupem mám trochu ambivalentní pocity z koncertu, kvůli kterému jsme tam ausgerechnet jeli. Zajít si na Maxe Richtera byl můj sen od té doby, co jsem hodil šipku do vod minimalismu a moderní klasiky. Zase tak často v blízké Evropě nekoncertuje a pokud jsem hledal dobře, tak v Čechách nikdy nevystupoval. Přitom patří k nejvýznamnějším skladatelům dneška se světovým ohlasem.
Má na kontě desítky alb, některé z nich jsou mé Allzeitfavoriten (mrk mrk Perfect sense). Je jasné, že nemusí nikomu nic dokazovat. Přesto se nemůžu zbavit dojmu, že od koncertu takového interpreta, v takovém Konzerthausu, bych čekal trochu víc. Nejde ani tak o repertoár, který tam představil. Dobře jsem věděl, že bude hrát alba, která zase tolik nevyčnívají a smířil jsem se s tím, položil jsem si laťku očekávání trochu níž.
Jde o celkovou suchopárnost. Jde o to, že koncert začal slovy „Okay, so…“ místo řádného přivítání. Jde o to, že to byl koncert bez jediného přídavku, což jsem zažil poprvé v životě. Na děkovačku přišli hudebníci pouze jednou a pak hned schnell pryč, člověk si ten závěr nevychutnal tak, jak by si představoval. Zažil jsem spoustu koncertů od úplně malých pro 5 lidí po ty obrovské pro desítky tisíc fanoušků, ale takovýhle anti-fanouškovský koncert jsem zažil poprvé. Nechci říct, že jde o zklamání, ale jistou roztrpčenost cítím. Budu muset ještě delší dobu přemýšlet, co jsem viděl. Schade.
