Pozor, ožehavé téma, které nás vrací někdy do roku 2013, kdy jsme se na vejšce dokázali poměrně hezky hádat se spolužáky na téma migrace, multikulturalismu atakdále.
Jak se tak procházíme po Vídni, tak ve mě bují pocit, že jsem tu vlastně jak cizinec. Tohle město je hodně multikulturní, žije zde hodně etnik. Pak jsem se chvíli zapřemýšlel a docvaklo mi, že já vlastně JSEM cizinec. Vždyť jsem jen na dovolené v cizí zemi, tak proč bych se tu měl cítit jak doma? Cizí řeč (kterou jsem zapomněl, jak už jsem psal včera), cizí nápisy, cizí zvyky. Nehledě na to, že je to náš soused, tak nemám vlastně žádný nárok na domov.
Znám lidi, kteří by to tu nesnášeli, protože se to tu míchá. Svět už asi jinej nebude, svět vlastně asi nikdy ani jinej nebyl. Na vesnici možná, ale ve velkoměstech snad ani ne. Byla Praha vždycky česká, nebo je říznutá němčinou odjaktěživ? Zmenšili jsme svět, doletět na druhou stranu planety je rychlé a levné, cestování nebylo nikdy v minulosti masovější. Má to plusy, má to i mínusy. Svět se mění a my s ním. Je to jedna z věcí, kterou nelze vynutit ostnatým plotem na hranicích, ne na dlouho.
Upřímně jsem rád, že můžu. Že můžu kdykoliv zvednout kotvy a odjet kamkoliv, užít si cizích zemí, usmyslet si, že budu rok bydlet v Anglii nebo Argentině nebo v Thajsku. Ale nikdy by mě samozřejmě nenapadlo si v dané zemi cokoliv nárokovat nebo dělat, že mi ta země patří. Jsem tam host a podle toho se budu chovat.
