Proslov Ich bin ein Berliner pronesl v červnu 1963 prezident Kennedy v západním Berlíně (neasi). Studená válka byla v plném proudu, zdi se vztyčovaly, k jejich bourání pár desítek let chybělo. Kdyby chudák John věděl, že mu ani ne za pět měsíců při ceremoniální jízdě Dallasem hlavou proletí kulka, asi by se na nějaké projevy vykašlal. Dalo se neštěstí předejít? A pokud ne, dal by se prezident zachránit, kdyby existoval stroj času? A byl by to dobrý nápad? Jak by svět vypadal, kdyby se Kennedyho podařilo před atentátem uchránit, kam by se odklonila naše časová linka?
Na tyto otázky odpověděl Stephen King ve své knize 11/22/63 z roku 2011. Můj nejoblíbenější autor se na sklonku kariéry odklonil od „svého“ hororu a začal psát více příběhů z jiných žánrů. Dallas 63 (jak zní český název) je fikce smíchaná s historickým románem a je to jedna z mých nejoblíbenějších knih. Nejen od Kinga – celkově, takže jedno velké doporučení. Jen pozor, je to poměrně velká bichle.
Když už mluvíme o oblíbených autorech, tak Johna Irvinga znáte? Shodou okolností se narodil hned ve vedlejším státě od Kinga (King v Maine, Irving v New Hampshire). Irvinga zbožňuju skoro stejně jako Kinga. Dneska jsem procházel kolem vídeňské ZOO a vzpomněl jsem si na jeho prvotinu Svobodu medvědům. Všeobecně průměrně hodnocená kniha mi sedla asi víc než kdekomu, protože mi přišla skvělá. Najmě když si člověk uvědomí, že ji napsal v nějakých šestadvaceti letech, takže poměrně mlád.
Kdo Irvinga četl, tak ví, že se v jeho dílech rekurentně objevují tři věci: Vídeň, wrestling a prostitutky. Irving ve Vídni rok studoval a tolik se do něj otiskla, že ji následně reprodukoval do vícero svých knih. A já mám chuť si znova přečíst knihu Pravidla moštárny a podívat se na její filmovou adaptaci, která Irvingovi vysloužila Oscara za scénář. Film je skvělý, kniha je úžasná.
Ve Vídni se narodil i jistý Johann Hölzel, pro všechny více známý jako Falco. Dneska jsme procházeli kolem Falco restaurace a večer tam chceme zamířit na večeři před koncertem. Falco je jeden ze dvou nebo třech německy zpívajících interpretů, které snesu. Zrovna mi k psaní hraje jeho Rock me Amadeus. Jak by pokračovala jeho kariéra, kdyby nevjel pod ten zpropadenej autobus v Dominikánské republice? Nedovedu si představit, že by tenhle rebel a provokatér dokázal v postarších letech udržet stejnou state of mind jako v době, kdy vládl hitparádám.
Ve Vídni jsem už dvakrát byl. Pokaždé na vánočních trzích, z čehož ta první návštěva byla ještě kdysi s gymplem (možná v septimě), což už je více než dvacet let stará záležitost. Jediná věc, která se mi do paměti zaryla, je vůně citronu napuštěná do dřevěného vyfrézovaného citronu, který tehdy, více než před dvaceti lety, na trzích prodávali. Některé vůně hlava drží v pohotovosti více než cokoliv jiného. Německá slovíčka se mi z hlavy vykouřila až téměř zázračně, ale aspoň na jednu frázi si mozek dnes při cestě tramvají vzpomněl. Nehmen Sie Platz bitte. Tak na tom ještě nejsem tak špatně. Moji Vídeňané mi rozumějí.
