Oukej, navazuju na konec včerejšího prejtu a zkusím vám popsat situaci, která se mi stala někdy v rozmezí 4. – 16. února 2021 a u které pořád nevím, co si o ní mám myslet a co jsem vlastně viděl. Zkusím ji popsat přesně tak, jak se stala bez jakýchkoliv příkras. Někde na WhatsAppu bych ještě našel popis dané události, jak jsem ji hned psal všem, koho mohla zajímat.
Zasazení: poklidný večer, všechny tři děti uspané, čas na čtení. Zrovna jsem louskal knihu Outsider od Stephena Kinga a ta byla v některých pasážích řádně hororová.
Seděl jsem v obýváku na gauči, ze kterého mám přes celou místnost skrz dveře výhled do vedlejší pracovny. Z té pak vede směrem doleva jídelna s kuchyní. Dveře z jídelny byly na půl žerdi pootevřené směrem do pracovny, v jídelně bylo rozsvícené světlo. Ze své pozice na gauči jsem tedy viděl světlo dopadající z jídelny na pootevřené dveře.
Moje tehdejší žena vstala z gauče a zahlásila, že se jde osprchovat. Já jsem zůstal v potemnělém obýváku sám se svojí knihou. Po pár minutách jsem periferně zahlédl, že na dveřích, na které dopadalo světlo z jídelny, se objevily stíny. Terko, seš seš to ty? Zavolal jsem a protože nikdo neodpovídal, dál jsem četl a myslel jsem si, že si ze mě dělá srandu a schválně neodpovídá.
Po chvíli jsem opět periferně zahlédl stíny na dveřích a to už jsem odlepil svůj zrak od knihy a viděl jsem teď už zcela jasně stíny… něčeho. Byly v takové výšce, že pokud by je vrhalo něco mezi lustrem z jídelny a dveřmi, muselo by to něco být někde u stropu, protože lidský stín to nebyl. Vypadalo to jak stíny balónků vznášejících se ve vzduchu a pohybujících se sem a tam. Asi nemusím podotýkat, že nic takového v jídelně nemáme. Znova jsem zavolal na Terku jestli je to ona a teď už celkem rázně, protože jsem dostal divný pocit a vadilo mi, že si ze mě dělá srandu.
Jenže… Jenže v tu chvíli jsem zároveň z dálky slyšel, že sprcha v koupelně běží. V tu ránu jsem byl na nohách a moje tělo přejel mráz, protože v jídelně se očividně něco pohybovalo a já jsem věděl, že to není moje žena, která se v tu chvíli sprchovala.
Vzal jsem do ruky štokrle, co jsem měli v obýváku. Jako bych prožíval nějakou hororovou scénu. Od hororu mě ale neoddělovala skleněná obrazovka televize, byl jsem přímo v něm. Pomalu jsem se plížil z obýváku do pracovny a čekal jsem, jaké zjevení na mě čeká v jídelně. Co způsobilo ty stíny na dveřích? Nakoukl jsem se štokrletem zdvihnutým nad hlavu, kdyby se v jídelně pohyboval nějaký vetřelec a… Nic. Jídelna prázdná. Srdce mi bušilo jako při sprintu.
Pomalu jsem procházel jídelnou, ze které vedou směrem doleva dveře do rozlehlé vstupní chodby. Bydleli jsme tehdy v opraveném vesnickém statku, chodby byly široké, strop klenutý, dveře staré. A na mě čekala zkouška odvahy, abych do temné chodby nakoukl. Pomalu jsem se blížil, krok za krokem, srdce jsem měl v krku, štokrle stále v pohotovosti. Už jsem se blížil ke dveřím, které byly směrem od chodby do jídelny otevřené. Za nimi byla úplná tma jen trochu pročísnutá světlem z jídelny. Došel jsem až k nim, rozklepaný a adrenalinem nastřelený, s absolutní jistotou, že pokud někdo byl předtím v jídelně, musí teď být na chodbě a čeká tam na mě.
Pomalu, pomaličku nahlížím do chodby. Zvuk sprchy je silnější, protože koupelna se nachází za dveřmi vedoucími z chodby. Jdu, plížím se, ruka se štokrletem opět ve vzduchu. Světlo z jídelny vrhá jen úzký lichoběžník do chodby, která je jinak úplně temná. Jdu, už vidím úplně za roh a tam ve tmě… stojí můj nejstarší syn. Stojí, nic neříká a kouká přímo před sebe. Hrklo ve mně. Pořádně. Ale zároveň mě to trochu probralo z transu, ve kterém jsem byl. Šel jsem syna hned uložit do pokoje, který je na opačné straně domu.
Když jsem z pokoje vylezl a šel zpět do obýváku, Terka už tam čekala. Řekl jsem jí, co jsem zrovna prožil a oba jsme prohledali dům. Nikde jsme nic nenašli, ale ani jeden z nás už číst nešel. Přemítal jsem o všem, co se stalo. Snažil jsem se přijít na to, co způsobilo ty stíny na dveřích – stíny, které byly vysoko a nepřipomínaly nic živého. Přemýšlel jsem, jak by mohl Toník takové stíny udělat a pak hned zalézt do temné chodby, místo toho aby se vydal za světlem a za mým hlasem v obýváku.
Druhý den ráno jsem se Toníka ptal, jestli si pamatuje, že byl v noci vzhůru. Úplně napřímo jsem se ho zeptal, zda ví, že byl v noci v jídelně. A odpověděl mi zcela jasně: tati, ale já jsem byl jen na chodbě, v jídelně ne. Trochu jsem doufal, že by mi ráno mohl říct tati, já jsem v noci vzal smeták, přivázal jsem na něj mičudu a dělal jsem s ním na dveřích různé stíny, protože se mi nechtělo spát. Ale to se bohužel nestalo.
Když jsem o tom další dny přemýšlel, vyloučil jsem, že by ty stíny, které byly jasně zřetelné a pohyblivé, mohl udělat Toník. Nemohly to být světla ani stíny odnikud zvenku, bydleli jsme na samotě, jídelna je orientovaná směrem do velké otevřené louky, žádná stavení poblíž nejsou. Odraz nějakého světla z dálky to nebyl, protože světlo od stínu se můj mozek naučil celkem jasně rozlišovat někdy v raném věku.
Nikdy předtím ani nikdy potom se mi nic podobného nestalo. V tu chvíli jsem zažil něco mimo moje chápání, co moje racionální mysl nedokáže dodnes popsat. Jediná věc, která mě napadla byla, že moje silné začtení do knihy (a v ten večer tam byly opravdu hororové pasáže) mi vyvolalo halucinace, nebo rozvířilo tak silnou představivost, že jsem viděl něco… Ale horory jsem četl odjakživa a nic podobného se mi nikdy nestalo. Já jsem ty stíny tehdy zkrátka viděl a jsem o tom dodnes přesvědčen.
Zároveň ale nepřisuzuju tuhle událost něčemu nadpřirozenému. Jen proto, že jsem zatím nenašel reálné vysvětlení, neznamená, že žádné reálně vysvětlení neexistuje. Nepátrám po něm, nebydlím už v tom domě, nedalo by se dnes už nijak zjistit, co tam tehdy bylo. Ale bylo to nejblíž něčemu, co bych mohl označit za nadpřirozené.
