Že bych chtěl svoje vnoučata vidět kolonizovat Mars, to je samosebou hyperbola. Teda já bych to vidět chtěl, ale zda bude lidstvo kolonizovat Rudou planetu je hypotetická otázka a spíš bych se vsadil, že ne. Teda pokud tam Američani neobjeví ropná naleziště nebo civilizaci fialových hlavonožců ohrožujících demokracii, že…
Prozatím mi stačí měsíc. Tedy pardon, Měsíc. Pojmenovat měsíc Měsíc je stejně majstrštyk, aspoň se to neplete. Moje další dítě se bude jmenovat Dítě. Daniel Dítě. Oukej, tady už přetékáme do Čeští herci a dabéři za 1000 a do čistého dadaismu, vraťme se o krok zpět.
Misi Artemis II jsem si užil. Vidět tolik krásných záběrů na černočerný vesmír a na náš nejbližší satelit a na naši rodnou hroudu, toho se člověk nikdy nepřejí. V sedmdesátkách se toho očividně přejedl jak americký rozpočet, tak i běžný člověk, pro něhož začaly být cesty na Měsíc něčím rutinním. Trvalo dalších 50 let, než se lidé dostali k měsíci. Padesát. Let. Zkuste si představit technologický pokrok v posledních padesáti letech. Zkuste si vybavit, co za techniku lidstvo používalo tehdy a jaké možnosti má teď; jak výkonné (ne)byly počítače a že mobil co nosíte v kapse u kaťat má výpočetní výkon násobně vyšší než tehdejší sálové krabicové velestroje. Z dnešního pohledu je celý vesmírný program tehdejší doby o to větší zázrak.
Těším se, že se za mého života lidé podívají ještě někam dál, případně ve vesmíru vybudují něco. A je jedno co. Protože je vždycky fajn opustit svůj malej zatuchlej Hobitín a podívat se za jeho hranice. Tenhle velkej vesmírnej únik platí na jakékoliv škále, ať už jde o krok mimo vlastní město, vlastní stát nebo vlastní kontinent. Svět není jen to co známe z bezprostřední vzdálenosti, je toho mnohem víc a stojí za to to objevovat.
