Občas v záchvatu nákupní horečky přihodím do košíku nějakou fakt echt blbost s vidinou toho, že to bude hit or miss situace. Onehdá jsem dělal nějakou větší objednávku na Lidlu a protože tam na mě vyskakujou ty jejich slevy dne, všiml jsem si foťáku za pár stovek s termotiskárnou. Takovej Polaroid z wishe.
Inu proč ne, maximálně si pak budu nadávat za další krám v domě. Ale tušil jsem, že by to mohla být zábava. A taky že jo, tohle byl zrovna ten případ hit. Ukázal jsem klukům co a jak a odteď berou foťák s sebou na výlety a cvakají momentky nevalné kvality. Po celé domácnosti se válí srolované fotky, někdy z nich jde vyčíst celý příběh podle toho, jak jdou fotky za sebou.
Nemám nějakou přehnanou představu, že by ty termosnímky vydržely déle než se v kalendáři změní letopočet. Stejný mínění mám i o foťáku samotném, který vypadá, jako by přicestoval strojem času z dob, kdy byly v mobilech na technologickém vrcholu TFT displeje s rozlišením 320×240 pixelů.
Ale tyhle technický serepetičky stejně nikoho nezajímají. Je to stejný jako jsem psal včera s tím běháním – radost můžete mít i z věci podřadné kvality, pokud funguje. Například já telefon neměním dokud opravdu nemusím a je mi jedno, že se mezitím technologie osminásobně zlepšily. Telefón slouží a novej by mi přinesl potěšení zhruba první týden po koupi a pak už by z něj byl starej telefon.
