Nedělní odpoledne stane se… pro mnohé chvílí klidu na nějaký film. Dneska jsem si přivstal, ačkoliv jsem včera šel spát pozdě a nedělní volno přímo vybízelo k proležení se až do oběda. Ale já jsem si poslední týdny fakt uvědomil, že potřebuju den startovat brzy, jak už jsem psal v Pracovitém prejtu. Hah, to množství prejtů už se začíná projevovat i tím, že zapomínám názvy, takže jsem vydal prejt Pracovitej (#271) i Pracovitý (#288). Budiž toto pomýlení jedinou skvrnou tohoto projektu. Naštěstí je konec tak blízko, že už se na velkým monitoru vejdou všechny prázdný políčka na budoucí prejty na jednu obrazovku.
Dneska jsem tedy vstal brzo. Udělal jsem všechno co bylo potřeba – vypral několik praček, uklidil kuchyň s obývákem, byl si zaběhat atakdále. Nastala vzácná konjunktura, o jejímž příchodu se šeptalo v kuloárech už nějaký ten čas – mám zároveň uklizený obývák s kuchyní, dětský pokoj i auto. Věc, která se přihodí jednou za tři miliardy let. Přesně jak předpověděla ta stará cikánka.
Na oběd jsme se pozvali k našim, ale neznamená to, že bychom dnes nevařili. Nabuzen svým teď již několikaměsíčním stravováním bez ultrazpracovaných potravin jsem si vyhradil večer na nějaký nový recept. Poučen včerejší Hydepark civilizací o střevním mikrobiomu jsem dneska vytáhnul z hlavy svůj dlouholetý plán víc vařit z luštěnin a udělali jsme čočkový salát se zeleninou a lososem. Rychlovka, a přitom tak luxusní jídlo.
Ráno a večer jsem vám tedy popsal, ale co ti dinosauři? Odpoledne přišel slejvák a protože doma bylo všechno hotový, zalehli jsme k telce, že si pustíme nějaký film. Jako poučený uživatel streamovacích platforem (RIP Kodi) vím, že jakmile jen koutkem oka zachytím cokoliv, co by mě v daný moment mohlo bavit, okamžitě si to musím pustit. Jinak nastává rozhodovací paralýza a nakonec stejně nepustím nic.
Dneska padla volba na Jurský park. Já jsem ho viděl 194x (odhadem), Lenka 0x. Nedávno fanoušci zvolili Jurský park „Nejvíce rewatchovatelným (tento neologismus si zapište do deníčku) filmem všech dob“, a já s tím nemůžu nesouhlasit. Já jsem na tom filmu vyrůstal; je jedním z důvodů, proč miluju filmy a dinosaury a filmy o dinosaurech a filmy o všech možných příšerách velkých jak mrakodrapy a horory a survival filmy a… A mohl bych pokračovat donekonečna. Jurský park ohromně formoval moji lásku k filmu a k dinosaurům (rovným dílem s Cestou do pravěku) a minimálně jednou ročně si ho pustím, protože je to do dvou hodin zabalený mix naprosto všeho, co potřebuju k tomu, abych se u telky cítil dobře.
Až dneska jsem si uvědomil, že jsem film nikdy neviděl v originálním znění. Divné, protože já dabing jinak ze srdce nenávidím, ale několik málo filmů z dětství si s dabingem pouštím, protože už to člověk z hlavy nedostane a nejde ji snadno přeformátovat na nový jazyk. Jurský park tam bude po dnešku i nadále patřit, protože jsem na to už prostě tak navyklý. Jsem rád, že jsem si film užil v originále, ale můj komfort režim mi nedovolí úplně vypnout, když Alana Granta nemluví Jiří Štěpnička. Ale bylo fajn si poslechnout Hammonda v původním skotském akcentu.
Dinosaury miluju doteď. Bohužel se moje láska k těmto praptákům rozchází se všemi novými Jurskými světy, které mě (až na původní jedničku z nové trilogie z roku 2015) vůbec nebaví. Ale dokumentů je naštěstí spousta, Jurský park se dá rewatchovat stále dokola, knížek máme doma víc než dost a objevy o nových kosterních nálezech se objevují naprosto pravidelně. Se syny jsem domluvený, že jednou budeme paleontologové a budeme kopat dinosaury. Těším se na to.
