Moje momentální situace s poklidným bydlením na maloměstě vypadá nějak takto: ráno se vzbudím a z protějšího bývalého areálu mlékárny a tkalcovny se ozývají nastartované stavební stroje. A když říkám stavební, tak tím myslím hlavně demoliční. Vrátím se domů z práce a stroje vší silou rvou asfalt, demolují staré budovy, vrtají nějaké piloty, takže se v domě otřásají všechny věci, které nejsou přibité, přišroubované nebo přilepené lepidlem Pattex Super Fix.
Ale to není vše. Když už mají zrovna pracanti s novým kulturním centrem pauzu, nastupují hned dva náhradníci. Domy z obou stran od toho mého jsou v momentální kompletní rekonstrukci. To znamená, že jakmile se přestane vrtačka ozývat z jedné strany domu, hned se na straně druhé ozve kladivo nebo pila. Je to nádherný zvukomalebný doprovod posledních odpolední i večerů (viz Pracovitý prejt), víkendů a svátků.
Jsem s tím v pohodě. Teda s tím večerním rendez-vous stavební suti s železnou korbou tatrovek ne, to už jsem s radnicí musel vykomunikovat, že sice chlapci jsou snaživí a chtějí být v pátek brzo doma a proto si ostatní dny prodlužují večerku, ale nic se nemá přehánět. Ale s tím ostatním jsem v pohodě. Musí se to udělat, prostě musí. Některý věci zkrátka nejdou udělat delikátnějc, a dokud nebudeme mít teleporty, kouzelný hůlky nebo anti-destruktivní molekulárně hyperintenzivní skalátory © (patent v jednání), tak se holt stavební práce budou dělat hezky postaru mlácením těžkých věcí do jiných těžkých věcí a skládáním stavebního materiálu na sebe.
Jakkoliv je tahle hlasitá etuda nepříjemná, je zkrátka nutná a není potřeba kvůli tomu hned spílat.
