Nastalo přechodový období. Temný zimní zasněžený odpoledne odvál jarní vánek, dnové se prodloužili. A začalo nezbytné přechodové období, které úplně zmizí až s příchodem pravého léta.
To máte tak. Ještě pořád s klukama dojíždíme v režimu čtení spousty knížek a komiksů před spaním, ještě pořád nás po zimě neopustily deskovky, lego, časopisy, seriály a další ryze indoorový aktivity. Nejde je utnout ráz na ráz a hodit je všechny do kouta, odkud je vyhrabeme zase až s prvníma plískanicema v říjnu. Ten dojezd tam musí být. Jenže ten dojezd se krutě pře s realitou venku – se světlem, který neodchází dřív než v osm. S teplýma podvečerama ideálníma k pozorování západu slunka. S touhou ještě o píď prodloužit večerku, protože postele v pokojíčku nevybízejí svým příšeřím k zalehnutí, ale k zábavě.
Tenhle přechod je pro mě těžší, než ten podzimní. Tam prostě začnou plískanice a ven už se vlastně ani moc nechce. A najednou je spousta času na domácí věci, kterým se člověk celého půl roku vyhýbal. Člověk si všimne všech těch úžasných knížek a už už jednu vytahuje za hřbet ven z knihovny. Lego, které stihlo posedat prachem, se roztáhne po celém domě a najednou vznikají nové stroje a auta, které svět dosud nespatřil. Vodovky už se zase těší na závlahu a nůžky drkotají nervozitou v přihrádce a křičí Střihni!
Jakmile se jaro překlene a začne léto, tohle všechno pustíme z hlavy. Pak už je to opravdu jen o hledání večerní hranice, o tom vydržet ještě o chvíli déle s pohledem upřeným k nebi, hledajícím první hvězdy. Najednou všechny ty vnitřní aktivity nechybějí, najednou chce člověk být venku stůj co stůj. Ale teď, v tento čas, je tohle přechodové období velmi těžké. Člověk chce stihnout všechno a nestíhá pořádně nic. Z koloběžek honem rychle k legu a pak hned ke knížce, hop sem hop tam, venku světlo, ale už je čas ke spánku.
Krásně napsáno 😌🤩