Co říkáš? Děti? Copak někdo zabíjí děti? Děti! Malé, usmrkané děti! Jdi!
Toni vzal do ruky pušku. A šel. A pravděpodobně následoval své bratry, otce i dědu a snoubil svůj osud se smrtí.
Úryvek je z divadelní hry Matka od Karla Čapka, což asi někteří z vás poznali. Dneska mi mozek vnukl myšlenku, že by bylo fajn si na konci jara ještě jednou zajít do divadla, než se sezóna na prázdniny přeruší. Koukal jsem koukal, na co by se dalo zajít, a na webu ND Brno na mě vyskočila inscenace právě Matky. Bohužel, žádný termín s volnými místy nebyl volný v mém kalendáři.
Dostal jsem hroznou chuť si tu Matku přečíst nebo pustit stůj co stůl, když už nevyšlo divadlo. Na YouTube nějaká inscenace byla (a zdařilá), tak jsem dneska při práci poslouchal místo hudby Čapka. A zase jsem si jednou připomněl, jak byl Karel Čapek geniální, světový autor, jehož myšlenky se ponesou časem a nepozbydou platnosti. Zatím vše, co jsem od něj četl, mnou nějak rezonovalo, případně to velmi umně nastavovalo zrcadlo lidstvu jako celku.
Až by se chtělo říct, že Čapkovy myšlenky musely zůstat zakonzervované někde ve 30. letech minulého století. Vždyť společnost se přece tak moc posunula; co se řešilo tehdy, to už máme jako velká koherentní hromada lidí propojených víc než kdy dřív dávno vyřešené. Tehdejší problémy jako by odvál čas, dnes sice řešíme jiné problémy, ale ty sto let staré už nás netrápí.
Houbeles. Řešíme pořád to stejné. Člověk se nezmění, ne v měřítku, které jsme schopni za život registrovat.
Ale přivedlo mě to k myšlenkám, co by kdyby… Obě strany Čapkovy hry chápu a s oběma jsem soucítil. Jako bych při poslechu seděl na korouhvi a prstem ukazoval tu na jednu, tu na druhou stranu podle toho, z jaké strany vál vítr argumentů. Chápu matku, která postupně přišla o otce, muže a čtyři syny a má teď poslat do masomlejnku i toho posledního, který jí zbyl. Pro co pak takový člověk má žít? Vyhraná válka nesmyje šrámy vryté do tváře smrtí blízkého, neřkuli když jich je tolik; neodplaví bolest, která už tu bude navždy. Sám bych nikdy Toniho nepustil.
Ale chápu i Toniho a další bratry. Bránit vlast. Tváří v tvář téměř jisté smrti, hledíš do očí nepříteli, kterého poslal do boje vládce s jinou ideologií, ale jinak člověk k nerozeznání od tebe samotného. Jdeš bránit to, co tě určuje; jdeš do boje bok po boku těch svých a nekoukáš doprava doleva. Sám bych šel.
Co říkáš? Děti? Copak někdo zabíjí děti? Děti! Malé, usmrkané děti! Jdi!
