Právě jsem odevzdal výroční zprávu pro moji školu, kterou jsem sepisoval předchozí dvě hodiny. Ne že by nakonec vzniklo nějak hodně textu, ale ještě nikdy jsem nic podobného nepsal a celkem jsem musel přemýšlet, co vlastně napsat. Není psaní jako psaní. Jak už jsem se kdysi zmiňoval, vůbec netuším, jestli by mě bavilo psát, pokud by to byla moje práce a já bych se musel držet v nějakých kolejích a splňovat nějaké zadání. Naštěstí mě tyhle myšlenky už ani nemusí trápit, generativní AI zajistila, že psaní otravných textů už nikdy profese nebude, budou to dělat stroje.
Tady tyhle pravidelné výblitky na blog mě baví hodně, ale vím už teď celkem jasně, že jakmile dopíšu 365. prejt, s nějakým blogováním končím. Aspoň na čas. Momentálně mě pohání nutkání splnit mnou vytyčený úkol, napsat 365 zápisků a dodělat tenhle projekt, který už skoro jednou obletěl Slunce. Ale jakmile bych měl psát jen něco a jen občas, už se asi nedonutím. Bude tomu chybět ta kontinuita, kterou tam mám teď.
Ale psát něco, ať je to něco zatím bez tvarů i náplně, to v hlavě nadále mám. Ale mám pocit, že to bude mnohem složitější, než izolované prejty, které můžu při publikování směle hodit do koše a už se k nim nevracet. Ale jak vystavět nějaký složitější příběh, o čem psát – něco ze života, a co by to mělo být? Nebo si dělat research a psát o něčem, o čem nic nevím a zároveň se tedy učit? Když budu mít slinu, budu psát celou noc, aby se mi myšlenky náhodou nevypařily z hlavy? Jak to jde skloubit s normálním životem, se třemi dětmi, dvěma pracemi a jednou ženou?
Někdy by mě zajímalo, jak píšou slavní spisovatelé.Otevřou si prostě Word a začnou prvním slovem a píšou z patra, dokud není v manuskriptu slovo poslední? Nebo mají před sebou korkovou tabuli, do které si zapichují lístečky s postavami, spojují je červeným provázkem, dělají časové roviny, aby jim všechno ladilo? Jak píše takový Nesbø, u něhož jsem měl vždycky pocit, že vím, kdo je vrahem, a vždycky se to ukázalo jako liché? Jak dokáže psát a zároveň čtenáře hezky svádět ze stopy, přitom nechávat v knize spousty hintů, které při druhém čtení nutí čtenáře plácat se do čela a říkat „jak jsem to tehdy mohl minout?“.
Jaké je tajemství JK Rowlingové? Jak dokáže napsat sedmidílnou ságu, která dává smysl od první do poslední stránky? Kde bere King inspiraci pro svoje nadpřirozené stórky? Jak dokázal Remarque psát tak úžasné knihy o tak hnusných věcech? A kde mám vzít čas na to, abych všechny ty úžasné knihy od všech autorů světa měl kdy číst?
Otázky, samá otázky. A odpověď mi na ně dá jen to, že otevřu Word, napíšu první slovo… A dál uvidím, kam mě králičí nora zavede.
