Když do Gůglu napíšete real goat, tak na vás kromě pár opravdových koz, kůzlat, koziček, kozlů, pakůzlat, prakůzlat a dinokoz vyskočí dva portréty: Messi a Ronaldo.
Jo, tenhle prejt bude sportovně zaměřenej na fotbal. Ale ne na ten americkej, kterej se hraje rukama, nýbrž na vopravdovou kopanou, tu naši Venco, tu pravou vesnickou holomajznu, které rozumí každej Čech.
Za týden začíná mistrovství světa. Řekl sem si, že si ho užiju. Oproti tomu hokejovýmu šampionátu je tohle fakt špička všech špiček a co čtyři roky je vidět nádhernej fotbal, pěkný góly, neuvěřitelný příběhy a tak. Ani nevím, jestli budu koukat na naše, dávají to někdy v noci. Vlastně ani nevím, jestli budu koukat vůbec na někoho z toho stejného důvodu, ale třeba nějakej zápas chytím. Těším se každopádně na přes měsíc dlouhej turnaj, kdy budu moct každej den mrknout aspoň na několik sestřihů, když ne na celý zápasy.
První MS, který pamatuju, je z roku 98. Ale fakt jen matně, jen asi ze zpráv v televizi, kde se blýskala pleška vysmátého Fabiena Bartheze. I z těch dalších mám jen útržky, to ale neznamená, že si neužiju to nadcházející.
Ale zpátky k těm dvěma goatům. Poslední velký turnaj pro oba, poslední možnost na přímý souboj těchto velikánů na mezinárodní úrovni. Ačkoliv jsem vždycky přál spíš Messimu a svoje fandovství přiklonil na stranu Barcelony, nějakému srovnávání obou dvou hvězd se musím smát. Zvlášť když se začnou vytahovat statistiky stylu „Ale Ronaldo dal více gólu hlavičkou v rozmezí 57. a 68. minuty, když k tomu zároveň svítil měsíc ve třetím úplňku lichého roku“. Vidět tyhle dva několik let, jak se předhánějí byl prostě zážitek sám o sobě.
