Vítejte v dalším ročníku Oscarových kraťasů. Ročník 2008 s sebou přinesl hned několik zajímavých filmů a také jedno velké zklamání. Jaké, to se dočtete v článku níže. Příjemnou zábavu!
1. Tudy nahoru (This Way Up) — Adam Foulkes, Alan Smith
Vítejte ve světě, kde váš život nemůže nikdy být tak děsivý, jako vaše smrt. Pokud se tedy o ní starají stejní dva vykukové, jako v tomto krátkém snímku. Otec & syn vlastnící pohřební službu a také značnou dávku důvtipu, jak se vypořádat s neočekávanou situací při dopravě nebožtíka na hřbitov. Ne, že by se jim to nakonec nepodařilo, ale stihli mrtvé tělo po cestě ze smrtelného lože na místo posledního odpočinku znesvětit tolikrát, že je samotné za to čeká peklo.
Tudy nahoru byla celkem vtipná záležitost, na druhou stranu i dost morbidní, a v některých momentech jsem si říkal „no jasně že na konci musí být muzikálové číslo s tancujícími kostrami”. Nenudilo mě to, vizuální styl byl povedený a stylizací bych se nebál přirovnat to k Burtonovi. Za mě lepší průměr.
Kde zhlédnout: Na Youtube. Film je beze slov.
2. Sim Salabim (Presto) — Doug Sweetland
Sim Salabim, jak zní český překlad anglického filmu Presto, je krátký snímek od Pixaru. Jak jsem v předchozích ročnících (ve skutečnosti chronologicky pozdějších) trochu na Pixar nadával, že je každý rok na Oscarech zastoupen s velmi podobnými a zaměnitelnými filmy, tak Sim Salabim mě mile překvapil. Film je o neohleduplném kouzelníkovi a mrkvechtivém zajíci, toho času králíka z klobouku. Rozhodně by o nich člověk neřekl, že jsou to parťáci — co se tedy stane, když oba mají rozdílnou představu o tom, kdy je čas na svačinu?
Stane se to, že vznikne velmi vtipná groteska, která skvěle využívá kouzelníkových propriet (portál v klobouku) a dovoluje tak ústřední dvojici za velmi krátký čas ukázat divákovi spoustu triků. Je to hodně vtipné, zábavné a taky trochu zběsilé, protože se toho v krátkém čase děje opravdu hodně a zajíc se s kouzelníkem Prestem přetahuje o to, kdo z nich bude mít poslední slovo. Hodně povedený animák.
Kde zhlédnout: Na Youtube. Film je beze slov.
3. Lavatory Lovestory — Konstantin Bronzit
Konstantina Bronzita už jsme tu jednou měli v ročníku 2015 s jeho úžasným filmem Bez kosmu žít nemůžeme, který považuju za jeden z nejlepších krátkých animáků poslední dekády. Byl jsem tedy od začátku velmi zvědavý na jeho dřívější kraťas o lovestory z veřejných záchodků — tak moc, že jsem si vytvořil iluzi, že každý jeho film musí být tak skvělý (což by samozřejmě bylo skvělé). Jak už to tak bývá, když se na něco těším přespříliš, dokáže mě to o to víc zklamat.
A tak se i stalo. Pilíře Bronzitovy práce jsou jasně rozpoznatelné: vizuální styl přechází do pozadí, jednoduchost je zde na hlavním místě. I přes svoji jednoduchost Bronzit dokáže u postav naplno vyjádřit emoce — stačí jeden pohled nebo grimasa a hned vidím a cítím, co postava prožívá. Bohužel mě ale nezaujal film jako takový, byl zbytečně dlouhý a trochu nezáživný. A s pointou, která nebyla nijak sofistikovaná.
Kde zhlédnout: Na Vimeu. Film je beze slov.
4. Dům z malých kostek (Tsumiki no ie) — Kunio Kató
Dům z malých kostek je čirá melancholie a nostalgie. Od grafického provedení, barevné palety, designu světa, přes příběh a hudbu — všechny tyto elementy přispívají k hořkosladké atmosféře, která z tohoto kraťasu sálá. Film vypadá díky své ruční kresbě nádherně — trhanou animací sice nijak neohromí, ale podle mě je tento umělecký záměr naprosto na místě. Na film se tedy krásně dívá, dobře sekunduje i hudební podkres v podobě něžného piana. Audiovizuálně tedy skvělá práce, přesně takovéto atmosferické filmy mám velmi rád.
Příběhově je to pak emocionální jízda po horské dráze vystavěné ze vzpomínek staršího muže, který žije sám ve svém domě obklopeném vodou. Jak voda stoupá, je muž nucen si stavět další a další patra na svém příbytku, starší patra i vzpomínky se pomalu vytrácejí. Až do okamžiku, kdy muži až na dno spadne oblíbená fajfka a ten se pro ni ponoří. A odhalí vzpomínky, které už dávno stihly vyblednout, vzpomene si na blízké, kteří už tu nejsou.
Film o pomíjivosti času mě vždycky dokážou emocionálně vychýlit, je to věc, o které můj mozek často přehnaně přemýšlí, když má pocit, že jsou věci až moc v pořádku. Ačkoliv to tedy pro mě není úplně nejpříjemnější téma, film jsem si užil. Svým zpracováním i myšlenkou mě zaujal.
Kde zhlédnout: Na Youtubu. Film je beze slov.
5. Oktapodi — Thierry Marchand, Emud Mokhberi
Dvouminutový superkraťas o dvou chobotničkách, co se rozhodly čelit osudu a nestát se součástí lidského jídelníčku. V krásném prostředí řeckého kaskádovitého města (Santorini?) tak rozjedou zběsilou jízdu, aby si zachránily krk. Chvílemi to připomíná Nema a vzpomněl jsem si při téhle jízdě i na skvělou honičku z filmové verze Tintina, kde se hlavní hrdinové přetahují se záporáky v ulicích města Bagghar.
Snímek je působivý i díky tomu, že se jedná o závěrečnou práci šesti studentů z francouzské školy Gobelins, takže žádná nákladná produkce nebo velké studio za zády. Tleskám a zároveň se slzou v oku vzpomínám na týmové projekty na VŠ, kdy z 6 lidí na něm dělali pořádně 2, ostatní 4 jste potkali až na prezentaci. Na jaké straně barikády jsem tehdy byl už si vážně nepamatuju! Nicméně Oktapodi se mi moc líbili, dávám palec nahoru.
Kde zhlédnout: Na Youtubu. Film je beze slov.
Závěr
Vítězem letošního ročníku je jednoznačně Dům z malých kostek. Důvody, proč mě zaujal zpracováním i obsahem najdete výše. Na druhém místě je Sim Salabim s vtipným králíkem a spoustou nápadů, jak využít díru v klobouku. Střed žebříčku patří kraťoučkému filmu Oktapodi o dvou nebojácných chobotničkách, následovaný poměrně vtipnou a zároveň morbidní fraškou Tudy nahoru. Poslední místo, které mě velmi mrzí, obsadil Konstantin Bronzit se svojí červenou knihovnou Lavatory Lovestory. Budu doufat, že režisér prochází vývojem, protože jeho pozdější počin Bez kosmu žít nemůžeme byl vynikající.
Tohle tedy byl ročník 2008 a já se budu těšit zase příště. Díky, že kraťasy sledujete s námi.
