Podvědomě tuším, že se blíží konec. Hra mi to naznačuje, a já si v duchu říkám: ne, prosím ne, ještě není ten správný čas něco tak krásného ztratit. Za pár minut už na obrazovce ubíhají závěrečné titulky a já němý sedím a přemýšlím, co jsem právě prožil. Proč všechny hezké věci musí jednou skončit?
Hry už nějaký ten pátek nehraju, zkrátka na to není čas. Sednout bych si k tomu mohl jen večer po uspání dětí, a tam už je konkurence celkem nabitá – film, kniha, manželka, online kamarádi, běh nebo spánek. Po očku ale herní scénu pořád sleduju (podcasty, články v RSS čtečce – ano, RSS is not dead) a když mě nějaká hra hodně, hodně zaujme a vytrhne z hráčské hibernace, dám jí šanci. Stalo se to za posledních pár let asi toliko hrám, že bych je spočítal na prstech jedné ruky – Unravel, Seasons after Fall, Monument Valley na telefonu a možná ještě pár dalším.
GRIS mě zaujal vizuálně hned při prvním pohledu. Pohleďte na galerii níže a na trailer výše a pochopíte proč. Ta hra vypadá nádherně (poděkujme španělskému ilustrátorovi Conradu Rosetovi) a kterýkoliv moment ze hry bych si dokázal představit vytištěný na velkém plakátu nebo plátně a pověšený na zdi v obýváku. Hru má na svědomí studio Nomada a je to jeho prvotina. O tom, jak se dva programátoři bez vizuálního citu a jeden ilustrátor bez kapky programovacích schopností dali řadou velmi šťastných příhod dohromady si můžete přečíst zde.
Dobře, vizuál by mě sice zaujal a donutil hru nainstalovat, ale pokud by nebyla o ničem, dlouho by se u mě neohřála. S klidem můžu prozradit, že tady se stejnou měrou jako vizuálnímu pojetí věnoval čas i obsahu, herním mechanismům a hudebnímu doprovodu, takže vzniklo něco, co v mých očích vypadá jako herní svatý grál. Krásně to vypadá, dobře se to hraje, má to nějakou hloubku a význam a navíc k tomu hraje nádherná hudba.
A netrvá to 30 hodin, což už dnes beru jako velké plus, ačkoliv si tím protiřečím s větami v prvním odstavci – samozřejmě, že bych si přál, aby něco tak krásného trvalo věčně. Ale v čase vymezeném usnutím mých dětí a usnutím mým mi vyhovuje, že takovýto extraordinární zážitek je napěchovaný do 4 hodin.
Stylem je hra jednoduchá skákačka zasazená do krásných kulis, které se často mění. Hlavní bezejmenná postava – dívka – umí zpočátku pouze chodit a skákat, postupně ale získá další schopnosti, které pomáhají překonávat jednoduché překážky. Ve hře se nedá umřít a občas je jí vytýkána nízká obtížnost, což mně osobně vůbec nevadí – zážitek ze hry by nijak neumocnilo, kdybych se patnáctkrát snažil o překonání nějaké překážky.
Soundtrack má na svědomí Berlinist a je to nádherná hudba kombinující různé styly, posuďte sami:
Celý soundtrack si můžete poslechnout na YouTube nebo BandCampu, případně i na streamovacích platformách.
Momentálně si tohle audiovizuální veledílo můžete koupit na Steamu v zimním výprodeji cca za dvě stovky. Za cenu lístku do kina dostanete nevšední zážitek, který si navíc můžete po čase zopakovat.
Pár screenshotů ze hry:
