Příběhové hry (či interaktivní filmy, jak se jim někdy přezdívá) patří k mým vůbec nejoblíbenějším žánrům:
- obvykle mají silný příběh, který můžu ovlivnit svými rozhodnutími
- z toho vyplývající nelinearita — jak se rozhodnu je čistě na mně
- hry většinou netrvají dlouho, deset hodin je ideálních a nemusím se hrou trávit několik týdnů
- nejde tady o žádné velké „gaming skills“, většinou jde pouze o to dobře zvolit, jakým směrem posunout příběh
Mezi takové hry patří i pět let stará hra Life Is Strange, která sestává z celkem pěti epizod. Ty na sebe navazují, takže pokud budete hru hrát až nyní, čeká vás v podstatě ucelený příběh (původně epizody vycházely s několikatýdenním zpožděním). Závěr každé epizody je zakončen menším či větším cliffhangerem, abyste se vzápětí mohli na začátku další epizody podívat na krátké shrnutí dosavadního postupu.
V hlavní roli se ujímáte mladé dívky Maxine (říkejte jí Max) přesně v okamžiku, kdy se vrací do svého rodného města Arcadia Bay, kde zároveň nastupuje na univerzitu zaměřenou na fotografii (fotografie bude ve hře hrát hodně významnou roli co se týče příběhu i samotné herní náplně). Max potkává staré známé, znovu se setká s nejlepší kamarádkou, na kterou posledních několik let kvůli odstěhování tak nějak kašlala. A dostává se do víru věcí, které není schopna pochopit, a které se vymykají světu tak, jak ho známe.
Max například zjistí, že dokáže přetáčet čas zpět. Ano, v této hře si můžete své volby rozmyslet. Mnohokrát čas budete dokonce nuceni přetočit o pár chvil dozadu, abyste získali nové větve v rozhovorech s vedlejšími postavami. Nebo jen tak, abyste prozkoumali, jak se budou NPC tvářit na jiné možnosti, které zvolíte. Je to celkem zábavné, oproti jiným hrám máte možnost vyzkoušet alternativní vývoj rozhovoru (nakonec si však musíte jednu cestičku chtě nechtě vybrat a vydat se po ní). Není to nijak originální, cestování časem stihlo proběhnout napříč celou popkulturou tam i zpět. Ale zde to alespoň přidává rozšířené možnosti oproti jiným hrám tohoto typu.
Cestování časem je jedním z ústředních motivů hry. Max se několikrát vrací hluboko do minulosti a díky efektu motýlích křídel mění život svůj i lidí okolo sebe tak, že nezůstane kámen na kameni. Pokud jste typ lidí, kteří řeší co by kdyby, bude se vám tón hry velmi líbit. Sám k této sortě patřím, ale někdy bylo skákání časem i na mně moc — to když musíte zopakovat jednu a tu samou sekvenci poněkolikáté za sebou, třeba jen s mírnými odchylkami. Naštěstí jich není moc a jsou až ke konci hry, kdy se uzavírá jeden velký kruh a vy musíte s Maxine napravit věci, které jste během hry nevědomky napáchali.
Nosným prvkem celého příběhu je pak přátelství. Jak hlavní hrdinky Max s její dlouholetou nejlepší kamarádkou Chloe, která se cítí být (trochu právem) odstrčená na druhou kolej, tak i Chloe s Rachel, jejíž záhadné zmizení během hry vyšetřujete. Příběh je směsicí teenage drama, detektivky a sci-fi. Osobně mi tento mix velmi vyhovoval a střídaly se momenty srdceryvné, poklidné i epické, a to ve velmi vydařeném poměru, který nenudil. Postavy jsou velmi dobře napsané i nadabované a velké plus dávám za dialogy, které zněly tak, že si povídají reální lidé, a ne scénárista se svým papírem.
Čím blíže jste vyřešení náhlého zmizení Rachel, tím lépe už znáte všechny místní postavičky, které se vám pletou do cesty. Tuhle pomůžete neoblíbené a tiché spolužačce, támhle se zase můžete pomstít bývalému příteli Rachel, který ji vydírá. Nelíbí se vám Rachelin otčím? Výborně, můžete ho svým rozhodováním vykopnout z jejího domu. U spousty věcí se můžete rozhodnout podle citu tak, jak byste reagovali i v reálné situaci, kdyby vám ji osud přivál do cesty. Některé možnosti jsou naopak složitější a jde více o volbu menšího zla, u které se velmi dobře musíte připravit na konsekvence. Připravte se na to, že hra vás několikrát bude vodit za nos a lidé, u kterých máte od začátku jasno, na které straně si stojí, se později vybarví zcela jinou paletou.
Jakkoliv jsou postavy dobře napsané i nadabované, vytknout musím už dnes zastaralou technickou stránku hry. Obličejové animace jsou vyloženě prkenné a zrovna zde hra dost ztrácí, protože virtuální herci nemají obličejem jak hrát. Škoda — takové L.A. Noire je ještě o pár let starší a obličejové animace vypadají i dnes skvěle. Jasně, byla tam použita úplně jiná technologie a svým způsobem šlo o průkopnickou hru, nicméně u příběhových her bych prostě tohle bral jako základ, nikoliv jako doplněk. Co se však nepovedlo u postav, to plně vynahrazuje prostředí a celková atmosféra, kdy jsou školní pozemky zalité sluncem jako při nekonečné zlaté hodině, všechno vypadá idylicky, studenti se baví a poletují po kampusu. Opravdu jsem si užíval pohledy na život v Arcadia Bay v té krásné žluto-oranžové barevné paletě, které občas vystřídá pohled na grandiózní tornádo, které se blíží směrem k městečku.
Vysloveně vyzdvihnout do nebes musím kytarový písničkový soundtrack, který ke hře neskutečně sedne. Melancholické skladby přesně dokreslují atmosféru hry v momentech, kdy naše hrdinka prožívá nejedno úskalí teenage života a prožívá vnitřní bolesti a stavy, nebo když naopak sedí a pozoruje západ slunce po boku své nejlepší kamarádky a ví, že to potrvá ňavždy. Poslechnout si ho můžete třeba na Youtube zde.
Suma sumarum je to velmi povedená hra/film, která vám dovolí dělat zásadní rozhodnutí v příběhu a vypadá pěkně. Některé momenty ve mně vyvolaly přesně takové reakce, které autoři zamýšleli, zejména proto, že jsem se dokázal s hlavními postavami dobře sžít. A hraje v ní skvělá hudba. K dohrání si vyčleňte pár večerů, zabere cca 15 hodin. Doporučuju.
⭐⭐⭐⭐
4/5
