Jsou filmy, které člověk jednou zhlédne a zapomene na ně. Pak existují takové, které si čas od času rád pustí znova; několik filmů časem utvoří jeho TOPku a ty si s láskou střeží. A pak se zjeví jeden dva filmy, které se zaryjí hluboko pod kůži a buď člověku otevřou obzor, pomůžou překonat těžkou situaci nebo v něm jednoduše zanechají tak silnou stopu, že považuje tento film za mistrovské dílo, které nějakým způsobem spoludotváří jeho život.
Pro mně je takovým filmem Fontána od Darrena Aronofskyho. Toho jsem zde zmínil díky soundtracku k existenciálnímu dramatu o (nejen drogových) závislostech Rekviem za sen. Filmy tak podobné svým zásahem, a přitom tak rozdílné v estetice a celkovém tónu. Kde Rekviem bez skrupulí ukáže syrovou realitu a nechá vás spolu s trojicí hlavních postav (nerad bych je nazval hrdiny) ponořit se do největších sraček a trpět, tam Fontána vynikne snovou atmosférou, zlatavými barvami a neuvěřitelnou kamerou.
Fontána. Ve své době film propadl a dost štěpil názory diváků. Jedni ji milovali, druzí nenáviděli, málokdo ji úplně pochopil, kasovně to žádný trhák nebyl. Naštěstí jsem se zařadil do skupiny lidí, které Fontána vystřelila do výšin a nechal jsem se filmem unášet stejně jako Hugh Jackman, který obalen kopulí se stromem života ve svém středu pluje vesmírem naproti umírající hvězdě Xibalbě.
Nebo ona kopule nepluje vesmírem, ale zobrazuje pouze stav mysli hlavního hrdiny? Vysvětlit o čem film vlastně je není vůbec jednoduché a nabízí se minimálně dvě smysluplné interpretace toho, co se ve filmu odehrálo. Nehledě na to, ke které z nich se přikloníte (nebo si vymyslíte vlastní, ještě lepší teorii), uvidíte tři zdánlivě oddělené příběhy, v nichž se v různých rolích objeví vynikající Hugh Jackman a Rachel Weisz.
Hlavním motivem filmu je láska a také smrt. V současné časové rovině, nejlépe uchopitelné pro diváka, se neurochirurg a vědec Tommy snaží najít lék pro svojí umírající manželku Izzy. Smrt je v jeho očích jen nemoc a tak zoufale soupeří s časem, který postupně smazává jeho manželku z tohoto světa. Izzy se však dávno smířila se smrtí a přeje si jen blízkost svého milovaného. Ten místo aby přijal smrt jako fakt a byl tu pro druhého v nejtěžších okamžicích, nadále se v laboratoři snaží najít lék na dlouhověkost a manželku odstavuje na vedlejší kolej.
V ostatních rovinách se divák přesouvá mezi minulostí a budoucností (pokud přijme za svou teorii o cestování časem), případně mezi knihou a svědomím (pokud přijme teorii druhou, více poetickou) a je na něm, aby si poskládal výslednou mozaiku do sebe. A nebude to úplně jednoduché, tomu věřte.
Vizuální, herecký, režisérský a také filosofický koncert doplňuje hudba od skladatele Clinta Mansella. Není náhoda, že jsem si tento soundtrack nechal až na úplný závěr. Je to pravděpodobně nejkrásnější věc, kterou jsem kdy slyšel, a jako poslední dílek skládačky zapadá do tohoto mistrovského díla. Mansellovu hudbu opět k životu přivedlo smyčcové kvarteto Kronos Quartet, můžete se tedy těšit na housle, violoncello i cello — tentokrát s přispěním kytary, bicích a piana. Že je výsledek kočkopes? Vůbec ne. Je to nadpozemsky krásné hudební dílo, ucelené a samostatně fungující i bez svého filmového nosiče.
Tímto příspěvkem se loučím se Soundtrack Monday. Děkuji za pozornost všem, kteří si našli čas a sledovali moje oblíbené soundtracky.
