Je čas smířit se s realitou. Každý měsíc report z Poslowchání nenapíšu. Ne že bych si nenašel akademickou čtvrthodinu na přepsání myšlenek na papír (to taky), ale někdy zkrátka nebude o čem psát. Srpen byl na dobré desky vyprahlý jako koryto řeky, v září se naopak dostavila záplava výborných elpíček. Paralela s počasím čistě náhodná.
Ale vážně — v srpnu jsem si poslechl všehovšudy tři pětihvězdičkové desky. To bych ten report mohl po jednom odstavci ukončit, že. V září ale přišlo vykoupení a čistých pětek bylo víc, než v žákovské Horáčka s Pažoutem dohromady, konkrétně 22. Zde je pětadvacítka desek, které se mi v srpnu a září líbily nejvíce:
A teď hezky postupně: Čierna Labuť Biela Vrana — nejnovější, dva roky stará deska od Richarda Müllera. A skvělý návrat do formy, kterou jsem naposledy vnímal u jeho desky Už z roku 2010. Nádherná melancholie.
Michael Jackson — Dangerous. Není to nejlepší deska krále popu, ale skvělých songů obsahuje dost. Give In to Me, Black or White, …
Dawn Chorus od Hidden Orchestra je super deska, ale teprve remixovaná Dawn Chorus (Remixes) ji posunula do maximálních výšin. Hustý beaty bro!
Srpen přechází do září a s ním takový nášup, že si raději držte klobouky: Dead Cells Fatal Falls (Original Soundtrack) od Yoann Laulan. Boží herní soundtrack, který mě nalákal na hru samotnou. Jež si samozřejmě nezahraju, protože na to nemám čas. Ale boží soundtrack budu poslouchat donekonečna.
Dear Esther od Jessicy Curry. Možná nejsmutnější a nejmelancholičtější soundtrack tohoto dvouměsíce? Asi ano. Ale krásný. Na vinylu ještě hezčí.
Death’s Door je herní soundtrack od Davida Fenna. A já neznám hru a vlastně si ani nevybavím, proč se mi před měsícem soundtrack tak líbil. Záhada, kterou hodlám znovu prozkoumat! A ukázka toho, že bych měl ke každé desce napsat pár řádek hned při poslechu.
Brian Crain a jeho Deep Focus — sbírka minimalistických skladeb. Rain je samozřejmě TOP a zmiňoval jsem ji v několik let starém článku o mých milovaných minimalistech.
Víte, jak jsem v předchozích reportech sliboval, že James Newton Howard tu bude často? Měl jsem pravdu. Defiance je film, který mi trestuhodně uniká (Edward Zwick jakožto režisér je záruka kvality). Naštěstí mi neuniká jeho soundtrack, o kterém jsem se velmi letmo zmínil před pár lety.
Oasis s Definitely Maybe u mě byli někde na pomezí dobré a skvělé desky. Jakkoliv jde o obecně ceněné album a Oasis jsou jakýmsi fenoménem, mně tahle partička nikdy moc neříkala a aktivním posluchačem nejsem. Ale to se možná změní.
Moc bych si přál tu o Kottarashky & The Rain Dogs napsat vícekrát. Dvě alba těsně unikla pěti hvězdám, ale Demoni, to je naprostej balkánskej expres, kterej mašinfíra nejdřív odbrzdil a pak z vlaku vyskočil. Neskutečná energie!
Z Bulharska zpět do Čech, kde mě zaujali Jauvajs s deskou Bezva kšeft. A hned o pár dní později s Do neznámých míst. Tradiční irská hudba omotaná okolo českých slov je můj šálek kávy.
Richard Müller podruhé, tentokrát v rámci jeho první kapely Banket s deskou Bioelektrovízia z roku 1986. Možná nejstarší deska, kterou tu mám zmíněnou? Nejspíše. Ale tenhle synthpop mě baví. Po schodoch!
A nyní těžký kalibr. Detroit: Become Human; jedna z mála her, kterou jsem kromě poslechu soundtracku dokonce i hrál. Několikrát. A chystám se na to znova. A to i díky naprosto skvělému trojsoundtracku. Abyste rozuměli — ve hře hrajete za tři různé androidy a ke každému z nich složil soundtrack jiný skladatel. Všechny tři placky jsou skvělé, ale Connor, to je naprosto jiná liga. Husí kůže na zádech pokaždé. Více než čtyřhodinový soundtrack, který ani v jednom okamžiku nenudí.
A u her zůstaneme. A nebude to ledajaká hra, nýbrž nejlepší hra všech dob. Moje každopádně. A shoduje se na tom dost často také herní komunita. Deus Ex. Netuším, co by se muselo stát, aby Deus Ex někdy někdo sesadil. Jasně, že dneska máte hry hezčí, propracovanější, větší… Ale Deux je na piedestalu i díky době, kdy vznikl. Píše se rok 2000. Tehdy nebylo úplně běžné dát hráči naprosto volnou ruku v tom, jakým způsobem může hru dokončit a přitom mu nabídnout úžasný příběh s politickým pozadím a kyberpunkem v žilách. Alexander Brandon, Michiel van den Bos a dalších pár dalších lidí mělo tu čest hru ozvučit a já ten soundtrack budu poslouchat do konce života.
A protože Deus Ex měl spoustu pokračování a modů a vlastně téměř všechny vynikaly i svým soundtrackem, jedeme dál: Deus Ex: Human Revolution a Deus Ex: Mankind Divided si jdou oproti originálu svojí cestou, ale taktéž znamenitou. Může za to Michael McCann. The Long Nights od Auteur Theory jsou fanalbem, které remixuje původní soundtrack. A dělá to skvěle. Deus Ex: Sonic Augmentation dělá totéž, ale úplně jinak. A konečně Deus Ex: Nihilium, fanouškovský mód, ale hudba se opět povedla.
Následuje Dexter s jeho Blood Theme od Daniela Lichta. O tom tu ještě uslyšíme, ale mnohem později. Neslyšel jsem celý soundtrack, pouze hlavní znělku. Dodnes mě mrzí, že jsem Dextera opustil někdy ve druhé sérii. Možná ho někdy bindžvočnu.
Glen Hansard — Didn’t He Ramble. Skvělá deska. A bude i v příštím reportu, to vím jistě. A pak ještě v dalších. Hansardův hlas ve spojení s jeho pisatelskými schopnosti přesně hrají na moji emoční strunu.
Ludovico Einaudi — Divenire. Podle last.fm pocházejí jedny z mých nejposlouchanějších skladeb právě z tohoto alba. Einaudi byl mojí branou do světa minimalismu, jak jsem psal už zde. A od té doby se vezu na vlně niterní hudby, která mě zasahuje tak hluboko, jak to dokáže málokterá. Je to minimalistická báseň, která se tak krásně hodí do podzimních dnů. Letos v lednu jsem si užil Einaudiho koncert v Praze a byl to jeden z nejhezčích hudebních zážitků, jaké jsem kdy měl.
Divinity: Original Sin II. Borislava Slavova jsem viděl naživo ve Wroclawi na Game Music Festivalu, kde zněla hudba i z tohoto soundtracku. Je to hrozně sympatickej týpek a dělá zatraceně dobrou epickou muziku do her.
A posledním albem září s pětibodovým hodnocením je Dr. Horrible’s Sing Along Blog. Vlastně ani nevím, jak to pořádně popsat: superhrdinský muzikál vysílaný na internetu, ve kterém hlavní part zpívá Barney. Ano, ten Barney z HIMYMu. Zní to tak praštěně, ale věřte, že jednak je to muzikál velmi vtipný, a jednak ta hudební čísla jsou naprosto excelentní. Silné doporučení, pokud jste ještě neviděli a neslyšeli!
A to byl srpen a září v mém hudebním světě. Nedošel jsem na konec písmene D, ale jeho konec už se blíží. Spousta skvělých desek začínajících na D, pětku si odneslo 13 soundtracků, 11 běžných CD a jeden singl. Celkem jsem poslechl 4500 minut hudby. To není zrovna málo. Uvidíme, co přinese E. Kompletní seznam poslechnuté hudby zde.
