Contemporary classical, minimalistic & melancholic music list

Rád bych vám představil několik skladatelů / umělců / skladeb / alb z mého oblíbeného hudebního žánru (či rozmezí žánrů). Bude to jen nesetříděný seznam všeho, co osobně poslouchám, taková malá bublina, do které občas pronikne nový umělec či skladba, ale kterou aktivně nerozšiřuju hlubším studiem. Zkusím si u každého kousku vybavit, jak se ke mně dostal a u všeho zkusím dodat odkazy na YouTube nebo jiný stream, ať se můžete zaposlouchat jediným kliknutím.

Richard Anthony Jay

Richard Anthony Jay

Britský skladatel a producent [oficiální miniweb], za pár let padesátník, který dlouhá léta produkoval ostatním. Své debutové album s názvem This Is What I Live For vydal v roce 2009 a pro mě osobně to je jedna z nejhezčích minimalistických desek. V některých skladbách převládají smyčce [In The Beginning], v jiných piáno [Hope].

Dohromady je to soubor jedenácti krásně melodických skladeb, které si pouštím většinou na podzim – do sychravých, nebo naopak velmi barevných podzimních procházek je to ideální společník.

Druhé album vydal pan Richard Anthony Jay o dva roky později a jmenuje se Imperfect Beauty. Oproti prvotině už se nejedná o čistokrevné spojení smyčců a piána – přidány byly některé další prvky, např. bubny, kytara a syntezátory. Některé skladby zní mnohem rozmáchleji [The Tailor], některé však zůstaly tak intimní, že skrz jednotlivé tóny piana slyšíte bubnování deště do okrouhlého střešního okna [Rain on the Round Window]. Zachovány zůstaly krásné melodie a celkově velmi melancholické vyznění.

Následuje krátké EP Written in the Ground (2015) a o rok později zatím poslední album Piano Miniatures. V těch už moc experimentů nenajdete, Jay se vrací k totálnímu minimalismu, jak už ostatně napovídá i název desky. Pořád je to velmi příjemný poslech, ale první dvě alba mi přirostla k srdci, zatímco druhá dvě považuji „jen“ za velmi dobrý minimalismus (což není málo).

Diskografie Richarda Anthony Jaye

Richard Anthony Jay se ke mně dostal hodně velkou náhodou – klikl jsem kdysi na reklamu Google AdSense, v které bylo napsáno (nepamatuju si přesně) něco ve smyslu „Líbí se Vám Ludovico Einaudi? Poslechněte si Richarda Anthony Jaye.“ Na reklamu klikám cca jednou za půl století, takže to považuju za výhru v loterii. Dneska už mám uBlock a reklamy se mi nezobrazují, kdo ví, o kolik Richardů Anthony Jayů jsem se ochudil.

Všechna alba si můžete poslechnout na Bandcampu, Spotify a Google Music.

Oblíbený kousek: celé album This Is What I Live For, můžete si ho celé poslechnout zde.

Ludovico Einaudi

Ludovico Einaudi

Ludovicem to všechno začalo, předtím jsem ke klasické hudbě nijak netíhl (nebo si to aspoň nepamatuji), snad s výjimkou Maurice Ravela (o něm dále). Jak jsem na Ludovica narazil jsem popisoval v předchozím příspěvku – další velká náhoda (já, na romantické komedii, a v kině – velmi nepravděpodobné). Kdo ví, jestli bych tento subžánr hudby vůbec kdy objevil, kdybych na Einaudiho náhodou nenarazil. Můžu jen doufat, že ano.

Vypsat celou diskografii tohoto italského šedesátníka [oficiální web], kterého k hudbě přivedla matka – amatérská pianistka, by bylo opravdu na dlouho. Desítky alb a soundtracků, spoustu z nich jsem si ještě ani nestačil poslechnout, natož abych tu hudbu stihl nějak soustředěněji vnímat. Vypíšu aspoň pro mě stěžejní alba nebo zajímavé skladby, které navnímané mám.

In general I don’t like definitions, but ‚minimalist‘ is a term that means elegance and openness, so I would prefer to be called a minimalist than something else.

– Ludovico Einaudi

Začneme od toho nejnovějšího, a tím je loňská heptalogie Seven Days Walking. Unikátní projekt, který Einaudi stvořil při dlouhých alpských procházkách — sedm alb, sedm variací s podobnými motivy. Všechna alba vycházela s měsíčním odstupem od loňského března do října.

Ludovico Einaudi – Seven Days Walking

V roce 2016 Einaudi pro Greenpeace složil a natočil píseň Elegy for the Arctic. V oficiálním klipu se plaví na voru kolem roztávajícího a rozpadajícího se ledovce Wahlenbergbreen v Norsku — v místech, kde ještě donedávna byl samý led. Ekologický aktivismus s hudebním podkresem? Proč ne.

Přesun o deset let zpět v čase: rok 2006, Einaudi vydává album Divenire, což byl pro mě i pro mnohé ostatní první kontakt s tímto skladatelem. A dodneška je to moje nejoblíbenější album. Stejnojmenná skladba Divenire, Fly a hlavně Primavera. Tři skladby, které vyčnívají jako maják nad poklidným mořem minimalismu. Pokud byste si měli poslechnout jen jedno jediné album z celé soudobé klasiky, doporučil bych právě Divenire, které na mém pomyslném žebříčku sedí na trůně.

Oblíbené kousky: Primavera, Divenire, Questa Notte, Experience

Roberto Cacciapaglia

Roberto Cacciapaglia

Další Ital, a shodou okolností vystudoval stejnou konzervatoř jako Einaudi (milánskou Conservatorio di Musica Giuseppe Verdi). A jsou cca stejně staří. A jejich hudba zní velmi podobně…

U tohoto skladatele můžu doporučit jediné album (více snad doženu v dohledné době), a to je Quarto Tempo z roku 2007. Dvanáct skladeb, dvanáct zásahů přímo do srdce. Pokud mě Richard Anthony Jay provází v podzimních splínech, Ludovico Einaudi v zimní zasněžené tiché krajině, pak Roberto Cacciapaglia je jarní typ.

Všechno kvete, příroda se probouzí z dlouhého zimního spánku, po ledovcově bílém období se svět konečně zase začíná barvit všemi možnými odstíny. A do toho hraje tohle romantické melodické piano, a vy máte chuť milovat a být milován.

Nedokážu z toho alba vyjmenovat jednu skladbu, která by čněla nad ostatními. Poslouchám album vždy vcelku, přijde mi to jako jedna dlouhá navazující píseň. Ale pro ukázku jsem jednu zvolil:

Roberto Cacciapaglia – Quarto Tempo

Jak jsem se k Robertu Cacciapagliovi dostal si upřímně nepamatuju, ale začal jsem ho poslouchat krátce po Einaudim. Takže to tipuju na similar artists ve službě Last.fm, která mi zaznamenává statistiky mé hudby.

Max Richter

Max Richter

V Německu narozený, v Británii vychovaný třiapadesátiletý skladatel a pianista. A autor tolika alb a soundtracků, které mi dokázaly učarovat, že to už ani nedokážu spočítat na jedné ruce. Skoro mi připadá, že co vyleze z hlavy tohoto člověka, mění se ve zlato pro uši. A že už toho z jeho hlavy vylezlo opravdu požehnaně.

Začnu jednou specialitou, kterou je album Sleep, respektive From Sleep z roku 2015. Plnohodnotné album Sleep má osm a půl hodin (zkrácená verze From Sleep hodinku) a má fungovat jako ukolébavka a uklidňující hudba pro celonoční spánek (pokud spíte 4 – 5 hodin jako já, tak pro dva; některým mým kamarádům by to vystačilo na půl spánkového cyklu 😃).

V celé délce bylo album odvysíláno živě v noci 27. září 2015 na rádiu BBC 3, Richter pak uskutečnil ještě několik „seancí“ – osmihodinových koncertů (např. v opeře v Sydney — viz krátké video z akce), kde návštěvníci vyfasovali místo sedačky rovnou pelech s peřinou. Nevím, kolik tehdy stálo vstupné (pár set dolarů), ale utratit několik tisícovek za to, abych se vyspal osm hodin v kuse, v klidu a za krásné, uklidňující hudby… No, vlastně jako rodič tří malých dětí úplně chápu každou utracenou korunu.

Max Richter — Sleep: osmihodinový koncert, který vám nebude líto prospat

Doplněno 25. 1.: O celém tomhle spacím experimentu vznikl film, který se jmenuje jednoduše SLEEP. Hodně se na něj těším. Mrkněte na trailer.

Richter rád experimentuje a do klasické hudby komponuje různorodé prvky, od elektroniky po mluvené slovo: děje se tak v debutové desce Memoryhouse (2002; čtení z díla ruské básnířky Mariny Cvětajevové), v následující The Blue Notebooks (2004; Tilda Swinton předčítá z Kafkových zápisníků The Blue Octavo Notebooks), a také ve třetím albu Songs from Before (2006, Robert Wyatt čte z díla Haruki Murakamiho).

Kromě sólových alb má Richter na svědomí desítky soundtracků, některé jsou minimalistické, jiné rozmáchlejší, o všech ale můžu říct, že jsou nějakým způsobem osobité — Richter se nevykrádá, ke každému soundtracku přistupuje, jako by to bylo něco nového, nepoznaného. Takže je stále co objevovat, nezaznamenal jsem od něho dvě stejné věci.

Ze soundtracků bych vypíchl film Hostiles z roku 2017 (viz ČSFD), soundtrack k epizodě Nosedive ze seriálu Black Mirror a Perfect Sense, které jsem adoroval už v přehledu za loňský rok.

Oblíbené kousky: On The Nature Of Daylight z alba The Blue Notebooks (je to niterní protestsong proti válce v Iráku, a pravděpodobně ho znáte z několika filmů, např. Arrival nebo Shutter Island). A Catalogue Of Afternoons z téhož alba (a ten krásný název…). Path 19 (yet frailest) z From Sleep. Ze soundtracku k Hostiles pak skladba The Last Of Them. Ze soundtracku k Perfect Sense skladby A Lovers Complaint a Tenderly the Light. Z alba Memoryhouse jsou to November a Last Days. A ještě singl Embers (alt 2014 version).

Je toho hodně, dokázal bych vypsat dalších 20 skladeb od tohoto člověka, který neskládá hudbu, ale dotýká se vaší duše, a probouzí v ní emoce. Jako bych vám ze sbírky velmi kvalitních vín měl doporučit a vybrat jen pár z nich, když můžete v klidu vypít úplně všechny.

Max Richter – Path 19 (yet frailest)

Yann Tiersen

Yann Tiersen

Tohoto pána z Bretaně jsem znal dlouhou dobu jen díky soundtracku k filmu Good bye Lenin! Mám ten soundtrack moc rád, ostatně i film. Zkoušel jsem tehdy (někdy v roce 2008), kdy jsem se k Tiersenovi dostal, ještě dalšího jeho desky. A vadilo mi, že je to úplně něco jiného, než soundtrack k Leninovi.

Tiersen je hodně rozstřelený do různých směrů a stylů, experimentuje a je tak trochu anarchista. Od té doby jsem nic nového nezkoušel, dneska už to ale vidím jinak. Postupně se k němu dostávám a objevuju, že nemusí být všechno pěkné, co je stále stejné, a že očekávání se nemusí vždy naplnit.

Není to až taková klasika, není to kolikrát ani minimalismus, ale zmíněný Lenin je určitě dost minimalistický a melancholický na to, abych ho sem zařadil.

Oblíbené kousky: Rue des Cascades, celý soundtrack Good Bye Lenin!, Comptine d’un autre été, l’après-midi (of course), Pern.

Dustin O’Halloran

Dustin & Adam

Kalifornský skladatel filmové hudby a autor sólových projektů, pianista. Hodně se mi líbil soundtrack z filmu Like Crazy o dvou lidech, co spolu chtějí být, ale dělí je od sebe byrokratická i geografická propast. Ze sólovek stojí za zmínku Piano Solos a Lumiere.

O’Halloran kromě sólové dráhy navíc kolaboruje s Adamem Wiltziem pod názvem A Winged Victory for the Sullen, což je trochu více ambientní a elektronické, ale pořád dost minimalistické. Zanedlouho se poprvé představí v ČR v rámci Spectaculare festivalu, kdy 23. 2. 2020 vystoupí v pražském Kostele U Salvátora. Tady cítím nezapomenutelný zážitek a dost uvažuju, že bych zajel.

Dustin O’Halloran – We Move Lightly

Oblíbené kousky: We Move Lightly z alba Lumiere. So Close, So Far ze soundtracku Like Crazy.

Irena a Vojtěch Havlovi

Irena a Vojtěch Havlovi

Uvedu zde i jednoho českého zástupce — český manželský pár Irenu a Vojtěcha Havlovy, kteří spolu muzicírují už od 80. let. Jsou hudebně velmi rozmanití, co deska, to jiný styl. Dvě konkrétní bych chtěl zmínit: Hudba ticha a Po větru lehce. Obě mi přijdou ideální k usínání (Po větru lehce jsem opravdu poslouchával k odpoledním šlofíkům, dokud to situace umožňovala). Hudba ticha jsou tři půlhodinové skladby, které asi byly dost improvizovány — na první poslech to může znít jako nesourodé tahy smyčcem do zvuků piana.

… a ti ostatní

U hodně umělců znám třeba jen jednu skladbu, případně o nich nevím tolik, abych se tu o nich mohl rozpovídat na víc odstavců. Proto přidávám ještě seznam skladeb, která se mi líbí — některé s komentářem, některé bez.

Elijah Bossenbroek – Rest

Pokud mi tuhle skladbu zahraje někdo naživo na piano, vezmu si ho 🙂

Dexter Britain – Starless Night

Melancholic as fu*k.

Dario Marianelli – Epilogue

Hraje v závěrečných titulcích filmu Everest, na jejímž vrcholku při expedici ne všichni přežili.

Philip Glass – Metamorphosis: One

O Philipovi bych se tu moc rád rozepsal, ale zatím jsem se k němu pořádně nedokázal dostat. Nicméně Metamorphosis: One je skvělá.

Chris Zabriskie – That Kid in Fourth Grade Who Really Liked the Denver Broncos

Netradiční název pro velmi intimní skladbu.

Maurice Ravel – Pavane pour une infante défunte

Tohle mi prosím zahrajte na pohřbu, díky. Není to sice úplně contemporary, ale já se vlastně nikomu nezodpovídám, takže to sem milerád přidám.

Nick Cave & Warren Ellis – What Must Be Done

Film, který jsem zatím neviděl.

Brian Crain – Rain

Abel Korzeniowski – Evgeni’s Waltz

Z filmu, který jsem neviděl.

Akira Yamaoka – Magdalene

Akira Yamaoka – True

Akira Yamaoka – Promise (reprise)


Závěr

Určitě jsem nenapsal vše, co bych sem rád zařadil. Postupně ještě přidám, případně udělám vol. 2. Pokud byste mi chtěli hudbu podobného ražení doporučit, budu jedině rád. Klidně napište do komentářů, nebo kamkoliv jinam.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *