„I have never been what you’d call a crying man“ – těmito slovy začíná jedna z mých nejoblíbenějších knih od Stephena Kinga, 11/22/63. A vlastně jedna z mých nejoblíbenějších knih vůbec, nehledě na autora. Možná jste ji četli a možná se vám doma válí na polici a možná ji při stěhování obětujete, abyste dosáhli minimalistického zenu, každopádně velmi doporučuji a dokonce i žádám – přečtěte si tento skvost, který umně míchá realitu, fikci, romanci a jednu z černých kapitol nedávné americké historie (spoiler alert: hlavní postava cestuje časem, aby zachránila JF Kennedyho před atentátem).
Ani já se nepovažuji za člověka, který by běžně brečel nebo dával více najevo emoce. Jsem spíš blackbox, do kterého málokdo vidí přes tlustou černou stěnu (spoiler alert: nejsem tlustý vykrmený černoch), ale který svými vibracemi naznačuje, že uvnitř to vře a bouří. Přesto se v poslední době tu a tam objevily situace, kdy ani moje slzné ústrojí nevydrželo přetlak emocí.
Válka na Ukrajině. Zpičikund Mamrdovič Putin se ráno probudil a zjistil, že je na světě asi až moc dobře, rozhodl se do učebnic dějepisu obkreslit červenou barvou a na čelo si nalepit „ještě větší čuromedán, než jste si mysleli“. Díky Vladimíre, to nemuselo být.
Každopádně v den invaze jedu autem do práce, slzy mi tečou a přemýšlím, jestli jsem zplodil tři syny jen proto, aby jednou padli na frontě ve válce. Ne v této, ale v jakékoliv jiné, která bude následovat. Narodil jsem se do svobodného světa, války jsem vnímal jen jako něco vzdáleného co se děje tam, ne tady. Ano, vím jak pokrytecké to je, ale zprostředkovaná tragédie není stejná jako vlastní zkušenost.
Od prvních okamžiků války se toho mnoho změnilo a já mám momentálně jakousi malou naději, že pravda a láska zvítězí nad lží a nenávistí. Tak by to mělo být. Tak to má být.
V černé krabici to sice vře, ale můj život se poslední měsíce… zúžil. Sinusovka emocí se zploštila, vrcholky na obou stranách osy ypsilon byly seříznuty, amplituda se scvrkla na minimum a moje lows and heights se teď nacházejí někde blízko osy iks. Z dálky by průběh životem vypadal jako přímka, při větším zkoumání bych nepatrné disturbance našel.
Například hudba. Ta mě dokáže zaručeně poslat do hlubší prdele, než je Hranická propast. Třeba Richter. A Dolores. A Tiersen. Why. Rue Des Cascades. Something under her skin. Občas sám sebe potrápím, lepší cítit smutek než prázdno. A pak zase dlouho necítit vůbec nic. Terapeut by mě za to asi nepochválil. Ale já nemám terapeuta. V prohlížeči mám několik záložek, pojišťovna to proplácí – informace jak na dlani, stačí zavolat a domluvit se. Kéž by to bylo tak jednoduché.
Stále doufám, že smutky dokážu přetavit do něčeho kreativního, vybít ze sebe emoce a dostat je štětcem na plátno, vypsat se v příběhu, složit píseň, napsat verš. Ale nedělám to, a teď tady můžu vysypat pět miliard výmluv. Neumím to (lidi ti tvrdí opak). Nemám na to čas (kdy naposledy jsi hodil mobil do hajzlu a něčemu se naplno věnoval?). Nikdo by to nečetl (nepiš to pro lidi, piš to pro sebe, nepotřebuješ validaci kohokoliv jiného!).
No dobře, pohrávám si s tou myšlenkou dlouho, ale dokud je jen v mé hlavě, je uvězněná. Musí ven. Tak tedy: Liškopisy napíšu. A nakreslím. Třeba nebudou takové, jak jsem si je představoval, ale aspoň to zkusím. Krok za krokem. Stejně jako život. Krok za krokem.
