Jak už jsem tu psal, na některý věci má moje hlava superpamatováka (většinou na ty nedůležitý), na jiný vůbec (ty většinou taky nejsou důležitý). S tím bych něco mohl dělat. Kdybych chtěl.
Ale dneska sem si vzpomněl na jednu zapomenutou estetičnost, která už se vlastně nikdy nevrátí. Tuto estetičnost chrání jen pár vyvolených, kteří se rozhodli nepodlehnout streamovacímu způsobu sledování filmů a hezky si schraňují své fyzické nosiče a filmy si pouštějí hezky postaru z dévédéček. Mluvím o nádherném umění zvaném DVD menu, které tu s námi bylo nějakých deset, možná patnáct let. Nemyslím teď levná dévédéčka, která vycházela na sklonku éry této technologie za 15 korun jako příloha u kdejakých novin, a která se pro navigaci omezila na jeden obrázek na pozadí a tři až čtyři odkazy nad ním sloužící k přehrání filmu, nastavení a další nabídce distributora.
Mluvím o dévédéčkách, jejichž vydání bývalo kdysi velkou událostí, jejich koupě byla v našich podmínkách ekonomický nesmysl (sám jsem vlastnil možná tři originální DVD, zbytek byla palírna z půjčovny) a jejichž estetika je nenávratně pryč. Ono totiž DVD menu bylo umění samo o sobě; každé DVD nabízelo zcela unikátní přehlídku kreativity plnou animací, easter-eggů a originálního vizuálu. Nikdy jste dopředu nevěděli, co vás u kterého DVD čeká a co všechno na něm najdete. Procházet si tuto nabídku byl zážitek sám o sobě a dokázal zabavit ještě před tím, než vůbec člověk začal koukat na film.
Vzpomněl jsem si na tuhle zapomenutou větev umění, když jsem dnes náhodně na čsfd zabrousil na profil staré kriminálky Purpurové řeky. TO DVD mělo tak krásné menu, že jsem ho doteď z hlavy nevytěsnil.
Pokud vůbec netušíte, o co jde, tak mrkněte na nějaké YouTube video, které s nostalgií vzpomíná na ty úžasné výtvory:
Prvních pár dní nového roku stačilo, aby mi do schránky přistálo hned několik resumé z různých činností za předchozí rok. Některé bych radši ani neviděl, poněvadž se mi v nich nedařilo tolik, jak bych chtěl. Ale stručně tu shrnu několik z nich.
Nejdřív knihy. Tam jsem za loňský rok hodně spokojený, hlavně start roku byl ukázkovej a během ledna jsem měl přečtených pět knížek. Bral jsem co mi přišlo pod ruku, nejlepší z nich bych těžko vybíral. Svět elitního vyjednavače byl hodně zajímavý rozhovor s Adamem Dolníkem, který se živí vyjednáváním s únosci lidí. Den Trifidů je skvělá scifi, Dobrodružství v Zemi nikoho jedna z nejlepších Foglarovek, Ronja, dcera loupežníka nádherná dětská knížka. Irving nezklame nikdy, Trevor Noah je super komik, který vyrůstal v apartheidem sužovaném JAR, takže jeho historky jsou hořkosladké. Poprvé jsem zabrousil do Agathy Christie a Poirota bych rád postupně zmákl celého. Vyloženě špatnou knížku jsem nečetl. Celkem 19 kousků, zaokrouhlit to na dvacet jsem už v prosinci nestihl, poněvadž jsem u toho vždycky hned usnul. Čtení letos určitě tolik nedám, možná v druhé půlce roku, kdy mi odpadne Prejt. Cíl si proto žádný nedávám – pouze přečíst tolik, co půjde.
V hudbě jsem prožil taky skvělý rok. Od roku 2007, kdy si zaznamenávám svoje poslechy na Last.fm (viz můj profil), jde o druhý nejlepší rok. Vůbec nejvíc jsem toho poslouchal za covidu v roce 2020 (šest let? ŠEST?), kdy mi scrobbler napočítal téměř 27 tisíc poslechnutí. Loni to bylo 24 tisíc. Nepočítají se do toho fyzické nosiče, jen Spotify a Youtube Music. Poslouchal jsem toho dost, většinu do Poslowchání. Ten jsem začal v roce 2024 s jedinou vizí: poslechnout si celou svoji hudební knihovnu, hezky jedno album za druhým v abecedním pořadí. Původně jsem čekal, že mi to zabere tak rok maximálně. Momentálně je leden 2026 a já začínám písmeno T, které je vůbec tím nejčetnějším, na které začíná název nějakého alba. Celkem jich musím poslechnout 226, přičemž druhé nejpočetnější písmeno – S – skýtalo 153 alb. A teď lehká slovní úloha: Písmeno S čítá 153 alb a poslouchal jsem ho skoro 4 měsíce. Písmeno T čítá 226 alb, tj. o 47 % více. Spočítej rychlost dvou vlaštovek, které nesou kokos zavěšený na provázku a směr vektoru kapek deště na oknech vlaku jedoucího rychlostí 160 km/h.
Letos bych rád loňský rok překonal, ale podmínky jsou pro to méně ideální, tak uvidíme. Nejposlouchanějším interpretem už asi do konce života zůstane Akira Yamaoka, letos tomu nebude jinak. Kdo čte pravidelněji můj blog, ten ví. Viz Prejt, Soundtrack Monday nebo all-time žebříček na Last.fm.
O běhu jsem se tu rozepsal už minule, tak jen ve zkratce. 658 km, to je celoroční úhrn. V nejlepších sezónách bych to měl zmáknuté za dva, tři měsíce. Loni jsem si s tím musel vystačit celý rok. Ale jak sem si dal přání, že bych letos chtěl běhat víc, tak od začátku roku se to zatím daří a šlapu do toho.
Na kulturní akce žádnou statistiku nemám, ale pocitově jsem letos byl na dosti koncertech a skoro desetkrát v kině, což de‘. Statistiky, který znát nechci: kolik jsem utratil za vánoční dárky; kolikrát jsem do GPS dal cestu, kterou bych měl znát zpaměti; kolikrát jsem měl bun bo nam bo v china bistru; kolik jsem snědl pizz; kolik času mi zabralo sepsat všechny Prejty; kolikrát jsem otevřel webovky, který jsem těsně předtím zavřel, protože sem tam už neměl co pohledávat. A mnoho dalších.
Jednu „statistiku“ ještě musím zmínit. Loni jsem se ze stavu „vyhovuje mi být single“ propracoval ke stavu „odhalím jí své city i přesto, že to nedává smysl“. A teď už pár měsíců nejsem 1, ale +1. A to považuju za nejlepší „statistický ukazatel“ loňského roku.
Tento prejt píšu během sledování posledního dílu Stranger Things místo toho, abych na to zaujatě koukal, což je asi nelepší ukazatel úpadku kvality tohohle seriálu. Ale první čtyři série jsou v topu.
Já sem se manažerskejm pozicím celej život vyhýbal (nutno podotknout, že i ony mně) a vlastně ani teď bych se do nějakejch vyšších pater nehnal. Nechci. Naprosto mi vyhovuje bejt pěkně dole, ta poslední lopata, která přehazuje na svým písečku.
Ale! Kámoš teď objel na kole flák světa a chystá další cesty a rád by si na ně sehnal sponzory, což je věc, která ho nebaví. Tak sem se mu nabídl, že ho jako budu zastupovat a jeho jménem vyjednávat s potenciálníma sponzorama. Takže zase budu dělat něco, o čem bych si před pár rokama řekl, že nikdy bych nic takovýho ani nezkusil a vstávaly by mi na hlavě vlasy hrůzou jen při pomyšlení na něco takovýho. Ale teď mě zkrátka láká nabrat zkušenosti v manažerské roli, kde jde o úplný prd – kámoš promine. A uvidím co mi to dá za zkušenosti a kam mě to posune.
Protože nic jinýho od toho nechci, jen se naučit něco novýho, nabrat zkušenosti a třeba je někde dál v životě zužitkovat.
Poslední díl Stranger Things byl super a je velká škoda, že takovou úroveň neměla celá série.
Střihli jsme si s klukama přes vánoční svátky všechny díly Hobita. Já už bych je teda asi v životě vidět nemusel, ale kluci chtěli po Pánovi prstenů zkouknout i tu druhou trilogii ze světa hobitů.
Je neuvěřitelný, jakej kvalitativní sešup oproti Pánoprstenovské trilogii to je téměř ve všech ohledech. Ještě víc zarážející je, že za novou trilogií stojí stejný tým. A já sem našel viníka. Rozdíl původní a nové trilogii vidím hlavně v tom, že u té nové nic z toho nevypadá hmatatelně. Kde Pán prstenů spoléhal na masivní zásobu masek u všech pro- i antagonistů, reálné lokace, vymodelované sety atakdále, tam Hobit naprosto selhává s přehlídkou nereálných lokací, které vypadají jako z videohry. Oba záporáci jsou přehlídkou odporného CGI, které působí všelijak, jen ne uvěřitelně. Srovnejte to s o 15 let starším Pánem prstenů, kde skřet vypadá jako skřet. CGI se používalo vkusně jako doplněk všech těch reálných, hmatatelných věcí, a ne jako základní kámen všeho, co vidíme na plátně.
Marná snaha, ono už to o moc lepší nebude. Film jako médium určené pro kina pomalu končí, svět se mění a zábavní průmysl se mu musí přizpůsobit. Filmy budou muset být levnější, a tedy ideálně točené celé před zeleným plátnem s masivní injekcí CGI.
Kdysi na gymplu jsme jezdívali na výměnný pobyty do Británie nebo Německa. Já osobně sem teda nebyl, ale nějaký Němce, co sem dojeli za mýma spolužákama, jsem poznal. Spíš teda Němky. Muselo to být někdy okolo roku 2005, protože někomu přišlo jako dobrej nápad pustit Němcům tehdy čerstvé Snowboarďáky. Němci zhlédnutí tohoto filmového skvostu ocenili hláškou typische tschechische humor a moc se nesmáli.
Já mám Snowboarďáky celkem rád. Hele nevim jestli to přijde s věkem, nebo českej film fakt zažil takovej sešup, ale já si od Snowboarďáků nepamatuju jedinou českou komedii, u které bych se zasmál, protože ten humor by byl kvalitně napsanej. Ano, nevyhledávám český komedie, ale neznamená to, že bych se někdy na nějakou třeba rád nepodíval. Ale není na co. Podle mě se řemeslo české komedie po revoluci vytratilo a možná semtam se něco málo povedlo, ale jinak je to bída. Na některý český týnejžerský komedie jsme museli (!) jít s gymplem do kina a to vám povídám, že takoví Experti mě strašej ve snech dodnes. To bych se klidně místo toho dvě hodiny učil o nukleových kyselinách.
Typische tschechische humor si představuju jako zlatý sedmdesátky a osmdesátky, Oldřich Lipský, Svěrák se Smoljakem, anebo ještě dál do minulosti do třicátejch let, Burian, Marvan, Lamač, Frič. Já si toho Buriana klidně pustím každej rok (a taky že pouštím), ale kterou českou komedii posledních 30 let si můžu pustit opakovaně? Pelíšky… a dál? Fakt nechci připomínat staříka křičícího na mrak, že dřív byla tráva zelenější a komedie komediálnější. Ale česká komedie, to je pro mě momentálně nálepka, která u mě automaticky znamená, že danej film přeskakuju a musel by mít jó dobrý ohlasy a recenze, abych tomu mohl dát šanci. Ale českej divák na český komedie chodí. Nahrát scénáře ze všech českejch komedií posledních 30 let do AI, máte poměrně solidní generátor náhodnejch zvratků. A scénáristi nebudou mít co žrát…
Tak teda hezkej Novej rok. Svátky jsou za náma, zítra bych měl jít do práce, ale ještě si to bezstarostný období prodloužím. Vařil jsem dneska klukům na zítřejší oběd dýňový krém. Už mám skoro domixováno, tak chci tyčovej mixér, kterej si poklidně stojí vzpřímeně v hrnci, vyndat ven. A jak se pro něj natahuju, omylem do něj drbnu a při pokusu ho v letu chytit ještě trochu víc urychlím jeho pád, takže se převrhne přes okraj hrnce a nahodí celou linku, kachličky na zdi, varnou desku i mě samotnýho. Ulítlo mi z pusy nějaký neslušný slovo, ne ani tak z naštvanosti, ale spíš abych oslavil svou nešikovnost nějakou pikantérií.
Tak to celý poutírám, umeju, setřu, sebe otřu a vracím se k polívce. Naposledy ochutnám, jestli ten krém je oukej. Ale potřeboval by trochu dosolit; hodím tam hrstičku soli, přiliju trochu smetany a znova to mixuju. A když už je to všechno tak akorát, tak se natáhnu pro ten v hrnci vzpřímeně stojící mixér, že ho uklidím, drbnu do něj a… No a zbytek už znáte. Tak se tomu zasměju, pomyslím si něco o debilech a jdu tu kuchyň znovu umejt. Stav dýňového krému se mojí nešikovností snížil cca o deset procent. Chvíli přemýšlím, jestli budu pověrčivej a zařadím tuto jistě ojedinělou událost na seznam věcí, který se dějou jak na Novej rok, tak po celej rok a rozhodnu se, že od příště budu radši šikovnej.
Vaření a pečení mě minulej rok začalo bavit mnohem víc než kdykoliv předtím a letos v tom chci pokračovat. Zrovna tahle činnost je tím snazší, čím víc a častěji ji člověk vykonává. Zkušenosti se pěkně nabalujou a já postupně lépe vím, co a jak. Letos zkusím nějaký složitější jídla. Jestli ještě někdy budu chtít vlastní dům, určitě budu muset mít nekonečně dlouhou pracovní desku, protože momentálně musím všechny kulinářský výtvory vyrábět na metru čtverečním a to mě neba.
Silvestr. Pro někoho možnost se naposledy v tomto roce opít, pro jiného udělat tlustou čáru za něčím, co už neplatí. A někdo Silvestr vůbec neřeší. Pro mě je to možnost zúčtovat s běžeckým rokem a zjistit, jaký ten uplynulý rok vlastně byl.
Dear running, stále tě miluju. Pocit, kdy na sebe obuju kecky a vyběhnu kamkoliv se mi zamane, tomu se vyrovná máloco. Pokud jsem takto svobodný, že můžu vyběhnout kdy chci a kam chci, pak to znamená, že se nemám špatně. Pokud do plískanic a dešťů vybíhám s chtíčem a radostí, pokud se nemůžu dočkat, až mi začnou kaluže pod nohama stříkat do všech směrů, až listí začne šustit a sníh křupat pod mojí tíhou, pak jsem na tom dobře, protože motivace k běhu odráží moje celkové nastavení mysli. Byly doby, kdy jsem vyběhnout nemohl, ať bych se snažil sebevíc. Ale ty časy jsou pryč.
Letos jsem tomu běhání zase tolik nedal, ačkoliv hlava moc chtěla. Začátek roku se nesl ve znamení zanícené šlachy, noha svítila rudě jak semafor a dva měsíce jsem měl s běháním útrum. Během dalších měsíců jsem běhal i přes zahojení spíše sporadicky. Překážkou je to nejcennější, co všichni máme – čas. Nebyla to nechuť, obvykle to byl opravdu nedostatek času, ačkoliv vím, jak otřepaně to zní. Všechno jsem si samozřejmě zesložitil tím, že jsem si přibral učení a další závazky, ale pokud bych chtěl v roce 2026 něco zlepšit, tak pravidelnost v běhu. Lehko se to řekne, ale já to prostě nějak zařídím. Stejně jako jsem zařídil, že si každý den sednu k Prejtu, tak si víckrát do týdne najdu čas na běh. Věřím, že to půjde.
Dneska jsme si s kamarády dali pěkných 13 km okolo Hradiska. Zima je na běhání to vůbec nejhezčí období.
Tak nám zítra končí rok 2025. Přemýšlím, kdy naposledy jsem zažil tak turbulentní rok. Sice nemám pocit, že by se můj život diametrálně lišil od těch několika předchozích, ale přesto jsem v uplynulém roce zažil tolik nových věcí, že to není samozřejmé a běžné. Změnil se mi rodinný stav (hned dvakrát), trvalé bydliště, ve velké míře i zaměstnání. V současné práci jsem díky AI začal přemýšlet a pracovat úplně jinak než doposud, ve škole bylo vlastně nové úplně všechno, protože nikdy dřív jsem neučil.
Socializace je asi jeden z největších plusů, které mě potkaly. Roky nehybný rybníček kolegů a několika kamarádů a známých najednou začal přetékat všemi těmi novými tvářemi, které jsem postupně poznal ve škole. A tím nemyslím jen kolegy, ale i žáky. Už teď můžu říct, tě spousta deváťáků mi bude ve škole chybět. Jsem rád, že se ke mně žáci hlásí i v běžném životě a můžu říct, že mě interakce s nimi pořád hodně baví. Pche, kde jsou teď všichni ti, co nezapomněli hlásat „no počkej po dvou měsících, to tě to přestane bavit“. Nepřestalo.
Moc rád bych měl víc času na různé projekty, které se mi kupí v hlavě, a které by se teď díky AI daly sekat mnohem rychleji. Ale mým největším projektem je a nadále bude trávit co nejvíc času se svými dětmi a s blízkými. Budu rád, když dokončím projekt Prejt, s jeho koncem přijde více volného času na cokoliv dalšího. Nebýt dvou zaškobrtnutí (které jsem ale reálně moc rád vyměnil za to, co bylo místo nich, plus díky tomu přispěju na nějakou sbírku/charitu), načínal bych dnes už druhou půlku a mohl bych stříhat metr. Ale to se ještě o pár dní zdrží.
Zítra odjíždím do hor, což ve spojení s předpovědí na husté sněžení znamená spoustu zábavy. Uvidím, jestli zítra vůbec najdu čas na poslední Prejt tohoto roku. Pokud ne, budu se na vás těšit v roce příštím. Pour féliciter!
Nevim jak moc na to mám štěstí nebo co. Ale poslední dobou mě začínaj štvát elektronický věci. Protože většinou nedělají co mají, nebo to dělají blbě, nebo občas nedělají co mají a občas jo a je jen na náhodě, jestli zrovna dostanu co potřebuju.
Loni sem přemýšlel, že buď přestanu pít doma kafe, nebo si začnu dělat jen překapávaný. Vybral jsem jeden hezkej překapávač, hodnocení měl dobrý. Funguje automaticky na bázi váhy, takže zváží množství namleté kávy a podle toho zvolí množství vody. Jenže ta váha v přístroji funguje jako generátor náhodných čísel, občas to házelo nesmyslný hodnoty, většinou jsem pak musel odsypat kafe bohem, sundat filtr, znovu zvážit prázdnou karafu, pak opakovat vážení s filtrem a kafem… No a to mě přestalo po chvíli bavit, takže šel přístroj na skříň, kde je mu teď dobře.
Letos jsem si koupil hezkej automat. Shodou okolností od stejně značky. Opět dobře hodnocenej. Vybalil jsem, nechal ho pár dní odstát. A chvíli vařil kafe skvěle. Pak jednou zahlásil, že nemá dost kafe v zásobníku. Zásobník byl dostatečně plnej. Kávovar v pohodě namlel do spařovače, pak hodil hlášku že sorry jako, ale kafe ti došlo, přitom nedošlo, a kafe neuvařil. Mňo ok, tak jsem vybral zbytek zrn ze zásobníku, odmontoval víko od mlýnku, vyčistil ho. Vyčistil jsem i spařovač kde zůstala namletá káva, vysál i to poslední zrníčko který mohlo kde bejt, vylil misku odkapávače, vyčistil nádobu na logr, naplnil zásobník, stiskl tlačítko pro lungo… A hláška zase vyskočila po namletí a kafe nikde.
Tam jsem mašinku vypnul, kafe si nedal, nasranej že novej přístroj nejede jsem trochu byl, ale ne zase tak moc. Chtěl jsem ten kávovar i proto, že se nechci je*at s pákou, nechci už recyklovat kapsle, nechci s tím mít práci. Chci stisknout tlačítko a koukat se, jak vytíká živá voda z mašinky. Zaplatil jsem za to docela dost peněz, abych si mohl tuhle kratochvíli užívat, a místo toho se s tím zlobím a kafe stejně nemám. Po pár dnech se mašinka vzpamatovala a už zase vaří, ale co když za nějaký čas zase nebude chtít?
Novej notebook mi rozpozná tvář pro přihlášení tak v půlce případů. Když do toho čumím napřímo v ideálních světelných podmínkách, s neutrálním výrazem na tváři a se zenovým klidem na ksichtě, tak většinou ne. Když u toho ležím na gauči, notebook mám na pupku, čumím do toho ve tmě, hlavu mám skloněnou a pod bradou mám další 3, nebo když stojím tři metry od notebooku a koukám se do blba, tak mě to přihlásí hned. Tohle mi má krucipísek šetřit čas, nemám se po 5 pokusech stejně uchýlit ke klávesnici a psát PIN.
Nový sluchátka se přepojujou z notebooku na telefon i když k tomu není důvod. Stálý hodně peněz a nemám z nich dobrej pocit. A těch případů je mnohem víc. Poslední dobou mi elektronika nějak vjíždí do vlasů a mně čím dál častěji naskakuje v hlavě obraz záhonků vedle hloupýho domu, který si budu obdělávat motykou, ve které je přesně nula elektroniky a která po 2 minutách nebude hlásit „je dostupná aktualizace firmwaru násady, restartovat nyní?“
Jestli mě něco hodně baví, tak je to čumění do map. Velkým dílem k tomu přispívají programátoři z českých luhů a hájů, protože Mapy.cz jsou nejlepší mapy na světě. Kolikrát se v nich na desítky minut ztratím a jen se rozhlížím a zkoumám. Přepínám se mezi různejma vrstvama, srovnávám letecký podklady podle roku, koukám na Panorámu co jak kde vypadá, zkoumám zajímavý POI a navrhuju trasy, kam by se dalo odkud zajít. Je to neskutečnej relax a zrovna tahle technologie mě hrozně moc baví.
Na webu existujou i super starý letecký podklady z 50. let nebo i starší oskenované kreslené mapy. V práci mám stejně postiženého kolegu a s ním si vždycky posíláme tipy, když něco občas vyhrabeme. Je to poměrně fascinující pohled na různá místa a jejich proměnu za nějakých 70 let, což je z pohledu lidstva plivanec do moře. Někde vyrostly celé čtvrti, někde se brownfieldy proměnily v kancelářské komplexy. Asi mě nepřestane fascinovat sledovat tenhle zrychlenej vývoj ze snímku na snímek. Jak bude vypadat česká krajina za dalších 70 let, jak budou vypadat města a jaká revoluce nás třeba čeká?
