Michal Kobelka

Střihli jsme si s klukama přes vánoční svátky všechny díly Hobita. Já už bych je teda asi v životě vidět nemusel, ale kluci chtěli po Pánovi prstenů zkouknout i tu druhou trilogii ze světa hobitů.

Je neuvěřitelný, jakej kvalitativní sešup oproti Pánoprstenovské trilogii to je téměř ve všech ohledech. Ještě víc zarážející je, že za novou trilogií stojí stejný tým. A já sem našel viníka. Rozdíl původní a nové trilogii vidím hlavně v tom, že u té nové nic z toho nevypadá hmatatelně. Kde Pán prstenů spoléhal na masivní zásobu masek u všech pro- i antagonistů, reálné lokace, vymodelované sety atakdále, tam Hobit naprosto selhává s přehlídkou nereálných lokací, které vypadají jako z videohry. Oba záporáci jsou přehlídkou odporného CGI, které působí všelijak, jen ne uvěřitelně. Srovnejte to s o 15 let starším Pánem prstenů, kde skřet vypadá jako skřet. CGI se používalo vkusně jako doplněk všech těch reálných, hmatatelných věcí, a ne jako základní kámen všeho, co vidíme na plátně.

Marná snaha, ono už to o moc lepší nebude. Film jako médium určené pro kina pomalu končí, svět se mění a zábavní průmysl se mu musí přizpůsobit. Filmy budou muset být levnější, a tedy ideálně točené celé před zeleným plátnem s masivní injekcí CGI.

Kdysi na gymplu jsme jezdívali na výměnný pobyty do Británie nebo Německa. Já osobně sem teda nebyl, ale nějaký Němce, co sem dojeli za mýma spolužákama, jsem poznal. Spíš teda Němky. Muselo to být někdy okolo roku 2005, protože někomu přišlo jako dobrej nápad pustit Němcům tehdy čerstvé Snowboarďáky. Němci zhlédnutí tohoto filmového skvostu ocenili hláškou typische tschechische humor a moc se nesmáli.

Já mám Snowboarďáky celkem rád. Hele nevim jestli to přijde s věkem, nebo českej film fakt zažil takovej sešup, ale já si od Snowboarďáků nepamatuju jedinou českou komedii, u které bych se zasmál, protože ten humor by byl kvalitně napsanej. Ano, nevyhledávám český komedie, ale neznamená to, že bych se někdy na nějakou třeba rád nepodíval. Ale není na co. Podle mě se řemeslo české komedie po revoluci vytratilo a možná semtam se něco málo povedlo, ale jinak je to bída. Na některý český týnejžerský komedie jsme museli (!) jít s gymplem do kina a to vám povídám, že takoví Experti mě strašej ve snech dodnes. To bych se klidně místo toho dvě hodiny učil o nukleových kyselinách.

Typische tschechische humor si představuju jako zlatý sedmdesátky a osmdesátky, Oldřich Lipský, Svěrák se Smoljakem, anebo ještě dál do minulosti do třicátejch let, Burian, Marvan, Lamač, Frič. Já si toho Buriana klidně pustím každej rok (a taky že pouštím), ale kterou českou komedii posledních 30 let si můžu pustit opakovaně? Pelíšky… a dál? Fakt nechci připomínat staříka křičícího na mrak, že dřív byla tráva zelenější a komedie komediálnější. Ale česká komedie, to je pro mě momentálně nálepka, která u mě automaticky znamená, že danej film přeskakuju a musel by mít jó dobrý ohlasy a recenze, abych tomu mohl dát šanci. Ale českej divák na český komedie chodí. Nahrát scénáře ze všech českejch komedií posledních 30 let do AI, máte poměrně solidní generátor náhodnejch zvratků. A scénáristi nebudou mít co žrát…

Tak teda hezkej Novej rok. Svátky jsou za náma, zítra bych měl jít do práce, ale ještě si to bezstarostný období prodloužím. Vařil jsem dneska klukům na zítřejší oběd dýňový krém. Už mám skoro domixováno, tak chci tyčovej mixér, kterej si poklidně stojí vzpřímeně v hrnci, vyndat ven. A jak se pro něj natahuju, omylem do něj drbnu a při pokusu ho v letu chytit ještě trochu víc urychlím jeho pád, takže se převrhne přes okraj hrnce a nahodí celou linku, kachličky na zdi, varnou desku i mě samotnýho. Ulítlo mi z pusy nějaký neslušný slovo, ne ani tak z naštvanosti, ale spíš abych oslavil svou nešikovnost nějakou pikantérií.

Tak to celý poutírám, umeju, setřu, sebe otřu a vracím se k polívce. Naposledy ochutnám, jestli ten krém je oukej. Ale potřeboval by trochu dosolit; hodím tam hrstičku soli, přiliju trochu smetany a znova to mixuju. A když už je to všechno tak akorát, tak se natáhnu pro ten v hrnci vzpřímeně stojící mixér, že ho uklidím, drbnu do něj a… No a zbytek už znáte. Tak se tomu zasměju, pomyslím si něco o debilech a jdu tu kuchyň znovu umejt. Stav dýňového krému se mojí nešikovností snížil cca o deset procent. Chvíli přemýšlím, jestli budu pověrčivej a zařadím tuto jistě ojedinělou událost na seznam věcí, který se dějou jak na Novej rok, tak po celej rok a rozhodnu se, že od příště budu radši šikovnej.

Vaření a pečení mě minulej rok začalo bavit mnohem víc než kdykoliv předtím a letos v tom chci pokračovat. Zrovna tahle činnost je tím snazší, čím víc a častěji ji člověk vykonává. Zkušenosti se pěkně nabalujou a já postupně lépe vím, co a jak. Letos zkusím nějaký složitější jídla. Jestli ještě někdy budu chtít vlastní dům, určitě budu muset mít nekonečně dlouhou pracovní desku, protože momentálně musím všechny kulinářský výtvory vyrábět na metru čtverečním a to mě neba.

Silvestr. Pro někoho možnost se naposledy v tomto roce opít, pro jiného udělat tlustou čáru za něčím, co už neplatí. A někdo Silvestr vůbec neřeší. Pro mě je to možnost zúčtovat s běžeckým rokem a zjistit, jaký ten uplynulý rok vlastně byl.

Dear running, stále tě miluju. Pocit, kdy na sebe obuju kecky a vyběhnu kamkoliv se mi zamane, tomu se vyrovná máloco. Pokud jsem takto svobodný, že můžu vyběhnout kdy chci a kam chci, pak to znamená, že se nemám špatně. Pokud do plískanic a dešťů vybíhám s chtíčem a radostí, pokud se nemůžu dočkat, až mi začnou kaluže pod nohama stříkat do všech směrů, až listí začne šustit a sníh křupat pod mojí tíhou, pak jsem na tom dobře, protože motivace k běhu odráží moje celkové nastavení mysli. Byly doby, kdy jsem vyběhnout nemohl, ať bych se snažil sebevíc. Ale ty časy jsou pryč.

Letos jsem tomu běhání zase tolik nedal, ačkoliv hlava moc chtěla. Začátek roku se nesl ve znamení zanícené šlachy, noha svítila rudě jak semafor a dva měsíce jsem měl s běháním útrum. Během dalších měsíců jsem běhal i přes zahojení spíše sporadicky. Překážkou je to nejcennější, co všichni máme – čas. Nebyla to nechuť, obvykle to byl opravdu nedostatek času, ačkoliv vím, jak otřepaně to zní. Všechno jsem si samozřejmě zesložitil tím, že jsem si přibral učení a další závazky, ale pokud bych chtěl v roce 2026 něco zlepšit, tak pravidelnost v běhu. Lehko se to řekne, ale já to prostě nějak zařídím. Stejně jako jsem zařídil, že si každý den sednu k Prejtu, tak si víckrát do týdne najdu čas na běh. Věřím, že to půjde.

Dneska jsme si s kamarády dali pěkných 13 km okolo Hradiska. Zima je na běhání to vůbec nejhezčí období.

Mějte se v roce 2026 pěkně!

Tak nám zítra končí rok 2025. Přemýšlím, kdy naposledy jsem zažil tak turbulentní rok. Sice nemám pocit, že by se můj život diametrálně lišil od těch několika předchozích, ale přesto jsem v uplynulém roce zažil tolik nových věcí, že to není samozřejmé a běžné. Změnil se mi rodinný stav (hned dvakrát), trvalé bydliště, ve velké míře i zaměstnání. V současné práci jsem díky AI začal přemýšlet a pracovat úplně jinak než doposud, ve škole bylo vlastně nové úplně všechno, protože nikdy dřív jsem neučil.

Socializace je asi jeden z největších plusů, které mě potkaly. Roky nehybný rybníček kolegů a několika kamarádů a známých najednou začal přetékat všemi těmi novými tvářemi, které jsem postupně poznal ve škole. A tím nemyslím jen kolegy, ale i žáky. Už teď můžu říct, tě spousta deváťáků mi bude ve škole chybět. Jsem rád, že se ke mně žáci hlásí i v běžném životě a můžu říct, že mě interakce s nimi pořád hodně baví. Pche, kde jsou teď všichni ti, co nezapomněli hlásat „no počkej po dvou měsících, to tě to přestane bavit“. Nepřestalo.

Moc rád bych měl víc času na různé projekty, které se mi kupí v hlavě, a které by se teď díky AI daly sekat mnohem rychleji. Ale mým největším projektem je a nadále bude trávit co nejvíc času se svými dětmi a s blízkými. Budu rád, když dokončím projekt Prejt, s jeho koncem přijde více volného času na cokoliv dalšího. Nebýt dvou zaškobrtnutí (které jsem ale reálně moc rád vyměnil za to, co bylo místo nich, plus díky tomu přispěju na nějakou sbírku/charitu), načínal bych dnes už druhou půlku a mohl bych stříhat metr. Ale to se ještě o pár dní zdrží.

Zítra odjíždím do hor, což ve spojení s předpovědí na husté sněžení znamená spoustu zábavy. Uvidím, jestli zítra vůbec najdu čas na poslední Prejt tohoto roku. Pokud ne, budu se na vás těšit v roce příštím. Pour féliciter!

Nevim jak moc na to mám štěstí nebo co. Ale poslední dobou mě začínaj štvát elektronický věci. Protože většinou nedělají co mají, nebo to dělají blbě, nebo občas nedělají co mají a občas jo a je jen na náhodě, jestli zrovna dostanu co potřebuju.

Loni sem přemýšlel, že buď přestanu pít doma kafe, nebo si začnu dělat jen překapávaný. Vybral jsem jeden hezkej překapávač, hodnocení měl dobrý. Funguje automaticky na bázi váhy, takže zváží množství namleté kávy a podle toho zvolí množství vody. Jenže ta váha v přístroji funguje jako generátor náhodných čísel, občas to házelo nesmyslný hodnoty, většinou jsem pak musel odsypat kafe bohem, sundat filtr, znovu zvážit prázdnou karafu, pak opakovat vážení s filtrem a kafem… No a to mě přestalo po chvíli bavit, takže šel přístroj na skříň, kde je mu teď dobře.

Letos jsem si koupil hezkej automat. Shodou okolností od stejně značky. Opět dobře hodnocenej. Vybalil jsem, nechal ho pár dní odstát. A chvíli vařil kafe skvěle. Pak jednou zahlásil, že nemá dost kafe v zásobníku. Zásobník byl dostatečně plnej. Kávovar v pohodě namlel do spařovače, pak hodil hlášku že sorry jako, ale kafe ti došlo, přitom nedošlo, a kafe neuvařil. Mňo ok, tak jsem vybral zbytek zrn ze zásobníku, odmontoval víko od mlýnku, vyčistil ho. Vyčistil jsem i spařovač kde zůstala namletá káva, vysál i to poslední zrníčko který mohlo kde bejt, vylil misku odkapávače, vyčistil nádobu na logr, naplnil zásobník, stiskl tlačítko pro lungo… A hláška zase vyskočila po namletí a kafe nikde.

Tam jsem mašinku vypnul, kafe si nedal, nasranej že novej přístroj nejede jsem trochu byl, ale ne zase tak moc. Chtěl jsem ten kávovar i proto, že se nechci je*at s pákou, nechci už recyklovat kapsle, nechci s tím mít práci. Chci stisknout tlačítko a koukat se, jak vytíká živá voda z mašinky. Zaplatil jsem za to docela dost peněz, abych si mohl tuhle kratochvíli užívat, a místo toho se s tím zlobím a kafe stejně nemám. Po pár dnech se mašinka vzpamatovala a už zase vaří, ale co když za nějaký čas zase nebude chtít?

Novej notebook mi rozpozná tvář pro přihlášení tak v půlce případů. Když do toho čumím napřímo v ideálních světelných podmínkách, s neutrálním výrazem na tváři a se zenovým klidem na ksichtě, tak většinou ne. Když u toho ležím na gauči, notebook mám na pupku, čumím do toho ve tmě, hlavu mám skloněnou a pod bradou mám další 3, nebo když stojím tři metry od notebooku a koukám se do blba, tak mě to přihlásí hned. Tohle mi má krucipísek šetřit čas, nemám se po 5 pokusech stejně uchýlit ke klávesnici a psát PIN.

Nový sluchátka se přepojujou z notebooku na telefon i když k tomu není důvod. Stálý hodně peněz a nemám z nich dobrej pocit. A těch případů je mnohem víc. Poslední dobou mi elektronika nějak vjíždí do vlasů a mně čím dál častěji naskakuje v hlavě obraz záhonků vedle hloupýho domu, který si budu obdělávat motykou, ve které je přesně nula elektroniky a která po 2 minutách nebude hlásit „je dostupná aktualizace firmwaru násady, restartovat nyní?“

Jestli mě něco hodně baví, tak je to čumění do map. Velkým dílem k tomu přispívají programátoři z českých luhů a hájů, protože Mapy.cz jsou nejlepší mapy na světě. Kolikrát se v nich na desítky minut ztratím a jen se rozhlížím a zkoumám. Přepínám se mezi různejma vrstvama, srovnávám letecký podklady podle roku, koukám na Panorámu co jak kde vypadá, zkoumám zajímavý POI a navrhuju trasy, kam by se dalo odkud zajít. Je to neskutečnej relax a zrovna tahle technologie mě hrozně moc baví.

Na webu existujou i super starý letecký podklady z 50. let nebo i starší oskenované kreslené mapy. V práci mám stejně postiženého kolegu a s ním si vždycky posíláme tipy, když něco občas vyhrabeme. Je to poměrně fascinující pohled na různá místa a jejich proměnu za nějakých 70 let, což je z pohledu lidstva plivanec do moře. Někde vyrostly celé čtvrti, někde se brownfieldy proměnily v kancelářské komplexy. Asi mě nepřestane fascinovat sledovat tenhle zrychlenej vývoj ze snímku na snímek. Jak bude vypadat česká krajina za dalších 70 let, jak budou vypadat města a jaká revoluce nás třeba čeká?

Dneska dorazila poslední várka dárků a já sem poslední várku daroval, dřív jsme se k tomu s El nedostali. Je zajímavý, jak se mění v průběhu života náklonnost k měkkým dárkům. Je taky zvláštní, že moji kluci jsou z měkoňů stejně nadšení jako z jakejchkoliv jinejch dárků. Ať už to jsou ponožky s Krtečkem nebo triko s pokémonem, mají z toho vždycky radost. Možná hraje roli i to, že se snažím jim dávat věci, který jsou jim blízký a není to prostě jen oblečení. Z toho by možná nebyl nadšenej nikdo. Letos dostali super betmeňácký župany, každej s vlastní výšivkou.

No já sem každopádně dneska dostal samý měkký dárky a jsem z nich stejně nadšenej jako z čehokoliv jinýho. Až si řikám, že některý věci prostě jsou přenositelný mezigeneračně. A že to nadšení kluků zkrátka trochu pramení z toho, že se pro něco dokážu nadchnout i já.

Dneska sem měl volnej den bez povinností, takže byl čas na nějaký návštěvy. Jel jsem za příbuznými, které jsem neviděl řadu let. Když mi moje něco jako sestřenka před pár měsíci, když jsme si spolu naposledy vyměnili pár řádků, říkala, že už konečně není sama, zařadil jsem si v hlavě malou poznámku „na tohle se jí poptej, až se uvidíte osobně“. No tak jsme dneska kecali o všem možným a pak jsem teda neomaleně zeptal říkalas teda, že máš přítele?

Ne přítele. Přítelkyni, opáčí sestřenka. Tak chvíli koukám, protože v hlavě už to těch pár měsíců mám jasně mentálně zařazený a tahle informace to nabourala. Překvapivý… Ale trvalo asi jen tak vteřinu nebo dvě si tohle v šedé kúře přepojit. Mozku najednou docvaklo pár věcí a jsem rád, že je šťastná. Předtím jsem se ale dozvěděl i smutný novinky. Příbuznej, co nevzal pár let alkohol do ruky, protože s ním bojoval, se ho teď v zimě dotknul… A trvalo to asi 14 dní a už byl na prkně. Otrava alkoholem, rychlej konec. Překvapivý…

Když už sem tak večer seděl u telky, že sjedu poslední díly Stranger Things, a nečekal jsem úplně španělskou inkvizici, ozve se najednou zvonek. V očekávání kdo ze svaté trojice mamka – taťka – odečet vodoměru se tam objeví (s tím že odečet vody jsem na Štěpána v devět večer úplně nečekal), tu zjevil se ve dveřích spolužák z gymplu, kterýho jsem leta neviděl, kterej u mě nikdy nebyl, anžto nezná místo mýho novýho bydliště (no asi teda zná) a kterýho bych na seznamu lidí, co mě chtěj počastovat návštěvou, měl buď někde velmi nízko, nebo bych na něj úplně zapomněl. Velmi překvapivý.

Tak to vidíte. Čekal jsem nudnej den a on byl samý překvapení. Život je jako bonboniéra.

Jeden z dárků, kterej kluci dostali, je Stiga hokej. Ještě večer jsme ho vybalili, zprovoznili a mastili. Někdy před… třiceti?… rokama jsme ho dostali od Ježíška i my s bráchou. Kdyby nám ho pár let poté někdo neočóroval z půdy, nemuseli včera kluci dostat novej. No neva. Je každopádně pořád stejnej, jen ty figurky hokejistů jsou odfláknutější než tehdy. A protože je stejnej, stačilo mi chytit táhla do ruky a všechny ty pohyby, který jsem tehdy opakoval desetkrát, stokrát, tisíckrát, v těch rukách pořád jsou. Fíha, jedna z mála činností, u nichž svalová paměť funguje téměř dokonale.

Není to úplně nejlevnější dárek, ale pokud bych to přepočítal na hodinovou sazbu, tak to pro nás byl jeden z těch dárků, kterej se fakt vyplatil. Proseděli jsme u toho s bráchou ohromný kvantum času, samo že to přineslo i spoustu hádek o to, jestli gól platil nebo ne. A nejen s bráchou – s Píťou z gymplu jsme hned po vyučování hodili tašky do kouta a dali se do boje. Protože jsme měli zhruba stejnou úroveň, nebylo nikdy dopředu jasný, kdo vyhraje a člověk se musel pořádně snažit, aby neprohrál. Rozdělili jsme si tehdy týmy NHL na půl, udělali na papír velkýho pavouka a sérii po sérii jsme hráli, dokud nezbyly dva týmy, které si to rozdaly o Stanley cup.

Pokud by u toho kluci vydrželi aspoň polovinu času co tehdy my, bude to dárek na několik let. A hlavně máme další věc, kterou můžeme s klukama hrát. A kdo si hraje, nezlobí.