Michal Kobelka

Štědrej den. Několik z nich si nepamatuju, některý z nich jsem z mysli vytlačil, několik bych nejradši zapomněl. Ale celkově se mi vrátila ta víra v pohodu a klid a užívám si to plnými doušky. Stihnul jsem dneska i tradiční Vánoční běh. Kolikátý už rok za sebou? Ani nevím. Když jsem s touhle tradicí začínal, trochu mi v hlavě vrtala myšlenka a neměl bys dneska dělat úplně jiný věci? Když se ale blíží Štědrý den teď, mám v hlavě myšlenky hlavně na to, kam poběžím v tento výjimečný den.

Právě mi v telce hraje Pandrhola. Kluci chtěli lítat po venku ve fujavici, takže jsem momentálně sám doma a spřádám plány na to, jak jim přímo pod nosem nahážu dárky pod stromek tak, aby to nepoznali. Klukům jsem říkal, že se na Pandrholu podíváme spolu, ale mám v zásobě dalších 20 pohádek. Pohádek, na které jsem koukával já jako dítě a do dnešního hyper-rychlého světa shortů, streamů, barevných mluvících lítajících psů a jiné havěti se už zase tak moc nehodí. Ale už jsem to kdysi psal – já klukům tohle nepouštím z důvodu, aby se jim líbilo to co mě. Jsem rád, že si dokážou najít to svoje, co je jim blízké. Pouštím jim tyhle pohádky hlavně proto, aby si zvykli na slow tv. Aby dokázali pěstovat trpělivost a najít něco hezkého na pohádce, která nemá frenetický střih, kde všechno nelítá ze strany na stranu jak pominutý. Neříkám, že jsou dnešní pohádky špatné. Ale chci klukům ukázat i to staré, pomalé, to co dneska na Netflixech těžko najdou.

Běžel jsem dneska na hřbitov, pozdravit příbuzné, kteří už Vánoce slavit nemůžou. A taky pohlédnout z kopce na Třebovou, která po měsíci konečně není zahalená do všeobjímajícího šedého mraku. Byl to hezký pohled na slunečnou oblohu po takové době. Ráno jsem se vzbudil s pocitem, že si konečně můžu dát to měsíc přehlížené sladké. A neměl jsem na to vůbec chuť. Nejde jen o pocit v hlavě – tělo si odvyklo tohle do sebe ládovat. Ale abych neurazil sám sebe, tak jsem si to linecké (jediné cukroví, co jsem letos pekl) dal. No… Pravděpodobně si ten měsíc protáhnu ještě o pár měsíců nebo let.

Všem přeji hezké Vánoce 🎄

Je 22:52 dne 23. 12. a já jsem právě dobalil poslední dárek. Včera jsem u toho seděl asi pět hodin a končil někdy v jednu v noci, a to jsem měl k ruce pomocníka, a stejně jsem to nestihl. Naštěstí patřím k lidem, které baví balit dárky. Ano, dokonce i ty měkké, nepoddajné, jejichž tvar nelze jednoduše matematicky obalit do geometrických tvarů.

Teď už jsem všechno uklidil a těším se na zítřek. Pustil jsem si ideální Vánoční film o klaunovi s červenými balónky, popíjím birella, píšu prejt a vyhlížím, jak se budou klukům líbit dárky. Když si tak procházím dokument, kam jsem si všechny dárky psal (viz Vánoční prejt), tak tam nevidím jedinou věc o které bych mohl říct, že je to hovadina. Ne že bych proti nim něco měl, občas nějaká malá blbost potěší mnohem víc, než promyšlenej dar, ale letos jsem zkrátka nic takovýho nepořídil. Pár dárků jsem vyrobil ručně; piplal jsem se s nimi celkem dlouho, navrhoval, připravoval, měřil, stříhal, lepil… a moc doufám, že se jim budou líbit.

Zítra chci jen tři věci: celej den koukat s klukama na pohádky, dát si po měsíci něco echt sladkýho a mít celej den v poklidu; večer jen stavět Lego, užívat si nový deskovky, pročítat nový knížky. No stress. Za pár desítek minut končím výzvu, u které jsem si před měsícem říkal, že ji určitě nevydržím. A nakonec to byla ta nejsnazší výzva, kterou jsem si kdy dal. Sladkýho jsem se ani nedotkl, ba co víc, neměl jsem na to vůbec chuť. Někdy překážka na cestě může z dálky vypadat obrovsky, ale jakmile k ní člověk dojde, zjistí, že šlo jen o optický klam a stačí ji překročit.

Po pár zkušenostech z treků, kdy mi promokly boty (viz Orlické hory) a pak se mi nevalně šlapalo dál, jsem se rozhodl koupit si pořádný nepromokavý pohory. Pořádný nepromokavý pohory stojí celkem dost, bavíme se o částce někde okolo pěti tisíc. Nemám žádnej problém tuhle částku poslat ze svého účtu obchodníkovi, protože jak nám říkávala paňčelka v OSV, nejsem tak bohatý, abych si mohl dovolit kupovat levné věci.

A tady někde nastává kámen úrazu, protože otázka je: jaký? Já hrozně nerad nakupuju boty přes internet, to je jediná věc, kterou si chci reálně vyzkoušet a trochu prošlápnout v obchodě. Nebaví mě posílat je pak zpět, když mi nejsou. Oblečení jsem snad nikdy nevracel, ale botky – ty musí sednout jak ulitý, protože mě ponesou tisíce kilometrů různě složitým terénem (Beskydy, těšte se).

Tak jsem trochu googlil, Reddit je samozřejmě dobrá studnice, koukal jsem na různý recenze, dal jsem na doporučení, že Salewy by mohly být top. Při zkoumání zákoutí internetu ohledně Salew jsem narazil ještě na značku Lowe. Ale najít kamennej obchod, kde mají přesně vaši velikost plus mínus číslo, aby se daly vyzkoušet různý varianty, a k tomu třeba i v žádoucí barvě, to už není tak jednoduchý. A když už člověk najde obchod poblíž, tak zjistí, že tam jsou zase dost předražený a místo 4 tisíc stojí třeba 5500, a to už není zase tak málo, aby nad tím člověk mávl rukou.

No zkrátka, kupování bot je činnost, kde se kombinuje spousta faktorů, kvůli kterým to pro mě není úplně jednoduchá činnost.

Udělali jsme si dneska s klukama k obědu lososa. Pomalu už začínají bejt fakt nápomocní a čas, kterej společně věnujeme přípravě pokrmů, se s jejich přispěním zkracuje, místo toho aby to trvalo déle. Po obědě jsem zavelel, že si dáme volnou zábavu, ať si chvíli dělají co chtěj. K mýmu překvapení vytáhli encyklopedii hornin, k tomu nějakej velkej plakát s vyobrazením jednotlivých kamenů a ještě knihu aktivit o šutrech. Rozdělili si to pěkně mezi sebe a začali debatovat o geologii. V tu chvilku jsem se trochu poplácal po ramenou a řekl si parenting done right. Mohli si vybrat cokoliv včetně telky, ale zalehli k přírodním vědám, protože se jim v tomhle směru snažím věnovat co to jde.

Pokusy je vůbec bavěj… Minule jsme dělali asi ten nejjednodušší pokus co jde – sopku z jedlé sody a octa. Nejlepší poměr cena výkon, člověk si vystačí s tím co má doma a efekt je parádní. Loni dostali k Vánocům nějaký vědecký pokusy od Albi a dokázali u toho vydržet poměrně dlouho. Večer ještě nejmladší Fáfa, co pořád chodí do školky, vznesl zvídavej dotaz, jak se vlastně z prachu stala planeta. Na Youtube už bylo pozdě, tak jsem si to napsal na papírek a položil na stůl. Tohle dělám vždycky, když po mě chtějí něco ve chvíli, kdy už je na to pozdě – psát si to do mobilu znamená, že jim to sejde z očí; když si ale to napíšu na papírek, kluci vidí, že s tím fakt počítám a budeme se tomu věnovat.

Je teď na mě, abych našel nějakej vhodnej dokument o vzniku vesmíru, formování planet atakdále, kterej bude zajímavej a snadno pochopitelnej. No a když žádnej nenajdu, tak tu vždycky máme AI, že…

Když před více než patnácti lety doplul do kin film o modrých lemurech zvaný Avatar, byl jsem na něm v kině snad třikrát. Totální masakr — do té doby neviděné efekty posouvající CGI o velký skok dopředu, konečně fungující 3D, které nesloužilo jen k tomu, aby divákovi lítaly do ksichtu všemožné předměty, příběh oukej, závěrečná bitva úžasná. No prostě spektákl určený hlavně na velká plátna (vzpomínám jak na něj část rodiny koukala na 15″ notebooku v kinoripu; marně přemýšlím, jakým příměrem bych to připodobnil). Doma jsem si ho pak na telce taky párkrát pustil.

Avatara 2 jsem moc nevyhlížel. Ten svět stihl vyčichnout, železnej Jim připravoval pokračování tak dlouho, že mě to přestalo zajímat. Ne že bych se netěšil na každý další film od tohohle technologického mága, jen mě už prostě moc nezajímal svět Avatára. Ale s kolegy z práce jsme na něj zajeli — pokud má v kině smysl něco vidět, pak určitě cokoliv od Camerona, kterej si technickou stránku věci pohlídá. Jenže po těch třech letech od premiéry už vám nedokážu říct, o čem to vlastně bylo. Přišlo mi, že se to z 90 % podobalo jedničce, bylo tam moc postav, moc dějových linek, viděl jsem verzi s vysokým frameratem, která vypadala naprosto příšerně. Moje touha vidět někdy znova dvojku je nulová.

No a teď přichází trojka, která je prý… z 90 % stejná jako dvojka. Ou kej, pořád mám touhu vidět CGI v top formě, ale absolutně mě odrazuje jít na to stejný, koukat na stejný zvraty a vidět stejný problémy hlavních postav. Dobře vím, že pokud na to nezajdu do kina, tak doma si to na 99 % nepustím, nebo u toho budu dělat tisíc jiných věcí, protože mě to bude nudit. Takže mám dilema. A musel bych každopádně najít takovou projekci, u které bude napsané „tato verze je s normálním snímkováním a nevypadá tedy jako mexická telenovela natočená někde ve studiu“. Fakt netuším, co na HFR má být okouzlujícího, vypadá to fakt nehezky.

Pane Camerone, a Vám se jako ten Avatar 2 líbil?

V případě usnutí se dneska nevrtí, mohl bych použít upravenou hlášku z filmu U pokladny stál. Pouštěli jsme si včera HP & Tajemná komnata a po skončení jsem vytuhnul na gauči takovým způsobem, že jsem se probral až čtvrthodinu před půlnocí. První myšlenka byla samozřejmě na to, že nemám prejt a co stihnu za ten omezenej čas asi tak vytvořit a pak jsem si řekl… Oukej, někdy to tak prostě má bejt, nebudu to už hrotit. A šel jsem radši do hajan.

Poslední týden před Vánocema se ve škole nesl už v pohodovém duchu. Hrál jsem s žáky deskovky a trénoval jejich softskills. Ve čtvrtek sem suploval šestku a sedmičku na dvouhodinovce těláku. Konečně jsem si po nepovedeným squashi mohl spravit chuť a zase jsem na chvíli měl pocit, že mi kolektivní sporty jdou 😄 Ale ne, bylo super si s klukama zahrát basket a florbal, trochu se s nimi hecovat. Jablko nepadlo daleko od stromu, vzpomněl jsem si na strýce, který nás učil na gymplu tělák. A zkoušel jsem porovnávat svoji tehdejší perspektivu žáka vs dospělého a tu dnešní dospělý vs žáci.

No nevycházím z toho dobře, tehdy jsem na ty učitele koukal jak na starý lidi, dneska jsem v jejich věku a pořád si připadám mladej. Ale pro ty malý uličníky musím vypadat úplně stejně, jak tehdy dospěláci připadali mně.

I vyrazili jsme dneska s kamarády na „tradiční“ squash. To je taková ta událost, o které vždycky mluvíme, že ji budeme vykonávat pravidelně. Nejlíp aspoň dvakrát do měsíce. Ideálně jednou týdně. A samozřejmě se sejdeme tak maximálně jednou ročně. Což je přesně to ideální množství squashe, abych stihnul od minula zapomenout, že už mi to jako fakt nejde a pokud budu pokračovat touto kadencí, tak už mi to ani nikdy jít nezačne. Jo, oukej – Sportku si občas dám, vím dobře že se jí říká „speciální daň pro lidi, kteří neumí matematiku“ a tedy že šance, že mě vyváže z okovů práce či podnikání natolik, abych už nikdy nemusel pracovat a jen si užíval rodinu a koníčky, je přesně nula celých nula celých nula nula. Ale když babička může celej život sázet ty stejný čísla v každým tahu a nikdy nic nevyhrát, tak proč bych já nemohl taky že. Investice 101.

Takže tradice splněna, můžu zase v klidu raketu odložit do skříně a za rok ji hledat na tom samým místě. Zítra to bude poněkud krkolomné vstávání, pravou rukou se asi z postele nezvednu, dřepy od sebe taky moc nečekám. Zase jednou – tradičně touto dobou – zjistím, jaké všechny svaly mám v těle a budu je další dva dny rozmasírovávat. Zlatej běh, že.

Ale tradice jsou holt tradice. Ale jak už mnozí z vás dokázali z Prejtů pochopit, bezhlavé lpění na tradicích je něco, na co mě moc neužije. Abychom si rozuměli – kulturní tradice jsou moc fajn, líbí se mi cestovat po krajích a pozorovat a nasávat co doma nemám. Mám rád, když člověk narazí na staleté tradice, které přenesou člověka do doby dávno minulé. Pokud to zrovna není mučení živých zvířat za účelem pobavení publika, to už jaksi do 21. století nepatří, že.

Ale jsou tradice, a jsou tradice. Pokud mi tu někdo bude tvrdit, že má právo na svůj spalovací motor, protože tradičně to tak bylo; pokud někdo bude hlásat, že tradičně se manželství počítá jen jako muž se ženou; pokud uslyším, že tradiční tentononc je lepší než moderní bazmek automaticky, jen proto že to tak vždycky bylo… Tak všem těmto lidem bych doporučil vrátit se do jeskyní, na větve nebo do moře, protože tradičně naši předci ve všech těchto prostředích žili po stamiliony let. A to už je panečku nějaká tradice.

V mnoha ohledech se do mě otiskly asi nějaký ženský geny, poněvadž jsem ujetej na různý dekorace, svíčky, světýlka atakdále. Dneska odpoledne jsem věšel vánoční osvětlení na barák. To teda večer doma nevidím, že ano, ale stejně z toho mám dobrej pocit. Vánoce jsou tady!

Doma mám zhruba tři miliardy různých světel a led pásků. Nevyhovuje mi jedno velké bodové světlo ve formě lustru, které osvětluje celou místnost – chci mít atmosféru vybudovanou různými světly s různou intenzitou, barvou, efekty apod. Takže když sednu večer na gauč do obýváku, zpod gauče mi led pásek hází polární záři. Což jsem tam nastavil už asi tak před dvěma lety, když jsem chtěl dokreslit atmosféru ke čtvrté řadě True Detective, která se odehrává na Aljašce (a která byla napriek tomu, že není obecně chválená, dost super). V knihovně naproti knihovně mi jede taky polární záře. Už by to chtělo změnu.

Na komodě leží LEGO Bradavice, ke kterým jsem na Aliexpressu dokoupil světla do všech místností a celkové nasvícení hradu. Vypadá to skvěle a každý večer mi to tu svítí.

Jinde po místnosti mám světelné řetězy omotané kolem přiznaných trámů. A včera přibyl stromek. Ačkoliv týden před Ježíškem jsme ho nikdy s klukama nezdobili, tentokrát jsme měli už solidní vánoční atmosféru v krvi a rozhodli jsme se, že ho nazdobíme hned. A je krásnej, souměrnej, světýlka jsme tam rozmístili tak akorát. Pod telku jsem hodil barevnej řetěz. A na stole mi hoří Yankee Candle svíčka s vůní vanilky. Všechno je jak má bejt. Tahle atmosferická světelná soustava snů mi tady kouzlí báječnou atmosféru.

S klukama už sem koukal na velkou spoustu pohádek. Něco z toho se mi líbí, něco z toho je fakt hroznej odpad, kterýmu svůj pohled věnovat nemůžu. YouTubery jsem jim zakázal všechny do jednoho, jedinou výjimkou je SirYakari (kdo ví, ten ví) kterej je celkem v pohodě a má celej kanál o Minecraftu.

Snažím se jim mezi jejich pohádky vetřít i ty „moje“ starý a celkem se to daří. Sjeli jsme celou trilogii Pod jezevčí skalou, Tatínka v polepšovně… Zkrátka všechny filmy s Tomášem Holým. A paráda, i ty starý věci se jim dost líbí.

Dneska jsem koukali na Ovečku Shaun: Vánoční příběh. Ovečka je skvělá. Dřív jsem ji vůbec neznal, ale od té doby, co jsem se zamiloval do oveček i jiných obyvatel farmy, velmi rychle se vyhoupla na seznam mých nejoblíbenějších kousků. Já měl k britskému humoru vždycky blízko, viz Pythoni, viz Douglas Adams a Stopařův průvodce, Červený trpaslík a Black Books… Tohle je taková odlehčenější varianta, ale pořád skvělá. Studio Aardman, které za seriálem stojí, je ve světě známé pro čistý, bodrý humor. Navíc mají super stop-motion techniku animace, kterou mám vůbec ze všech nejradši ve světě animovaného filmu.

Dneska jedno velké doporučení, pokud vás zatím Ovečka Shaun míjela.

Poslední tři týdny se stravuju jako nikdy v životě. Nese to s sebou hodně pozitiv a také nějaká negativa. Jednak: zdravé stravování, jakmile do něj člověk najede, je jako droga. Pomáhá mi gamifikace, beru to jako hru se sebou samým. Tak co dneska vymyslíme Michale, aby to nebylo plné UZP a bylo to vyvážené atd atd atd. Přemýšlím o tom, hledám si info, nabírám zkušenosti co ano a co ne a postupně se mi rozšiřují obzory. Zeleniny jsem za poslední tři týdny snědl víc než za celý předchozí život. Objevil jsem potraviny, o kterých jsem netušil, že existují. Téměř jsem vyřadil z života pečivo, rohlík jsem v hubě od té doby neměl.

Vůbec mi nechybí sladké. Zbývá mi posledních 8 dní mé „bezcukrové“ challenge a tentokrát ji dokončím, protože změna jídelníčku s sebou nese i nechuť na čokolády, sladkostí, bonbónů apod. Samozřejmě se těším, že si pak něco dám, ale upřímně – kdybych se stravoval jak donedávna, byla by tahle měsíční zkouška o dost těžší.

Co je ještě super: když si to jídlo nakombinuju dobře, nemám znova za hodinu hlad. Nenaplním se rychlým cukrem co mě zaplácne a za hodinu je pryč, takže si musím jít zase něco dát. Nene – vydržím sytý po delší dobu a nechodím do ledničky co chvilku, abych ji chudáka plundroval jak Britové Indii.

Protože ale podmínku „když si to jídlo nakombinuju dobře“ občas nesplním, přijde naopak docela velký propad. Pokud nemám dost sacharidů coby rychlé energie a potřebuju zapnout mozek a nad něčím hodně přemýšlet, případně pokud mám hodně vjemů a rozptýlení a mozek nemá z čeho brát, aby to všechno stíhal vnímat, je to průser jak vrata. Zatím jsem nikdy nezažil pořádný hlaďák (kromě toho jednoho případu, kdy mě Kvapa vzal poprvé na silničku a já sem po dvaceti kilometrech zdechl a v následující vesnici jsem v hospodě sežral všechno včetně paní domácí a psa Alíka). Ale třeba dneska jsem si snídani dal bez pořádného sacharidu a pak vyrazil na vánoční lítačku do UniHobby a na vánoční trhy do České Třebové. Jenže všechny restaurace byly plné a než jsem se dostal k nějakému obědu, zválcoval mě hlad tak, že jsem švidral.

Pro tyto případy bych u sebe měl nosit nějakou záchranu, nebo se nacpat bramborákem na trzích, ale ani jedno z toho jsem neudělal. Ale je to situace, ze které se dá poučit a příště to udělat lépe. Takže se poučím a příště to udělám lépe.