Popravdě nevím, jestli by mě život v luxusu bavil. Možná občas, jako zpestření. Ale jinak mi maloměstskej středovrstevní život totálně vyhovuje. Byl jsme dneska po dlouhé době v Infinit Maximu. Možná po… Pěti létech? Člověk si tady připadá jako v bavlnce, a to hádám, že na stupnici těch fakt luxusních zážitků je to ještě někde hodně dole a na ten opravdovej luxus si v životě nikdy nesáhnu.
Ale mně by prostě ten luxusní život fakt asi nebavil a přišel by mi takovej… Prázdnej. Je to asi jako s tou čokoládou, kterou když člověk žere každej den, tak se mu pak zprotiví. Ale teda nevím – já bych mohl čokoládu jíst každej den po kilech (a co sem opustil svůj bezcukrovej prosinec, tak si i dávám) a zatím se mi nikdy nezprotivila.
Luxusní byla i návštěva vodojemů pod Brnem. Povím vám, že kromě kamenné brány hradu Vranov-Pantheon na mě asi nic nedýchlo atmosférou Pána prstenů, jako pilíře ve vodojemech. Úplná velká síň v Morii, Balrog jen jen vyletět a utkat se s Gandalfem na můstku v Khazad-dûm.
Jedno uvědomění je zásadní: když se chce, tak to jde. A tomu, aby se chtělo, je téměř vždycky překážkou hlava. Já sem dneska byl ve stavu, kdy se hlavě nic psát nechtělo. Je v blokačním režimu, řeší hovadiny a na nějaké přemýšlení o textu není nastavená. Je to velký kontrast s předchozími dny, kdy mi stačilo párkrát zabušit do klávesnice a vznikly z toho delší a z mého pohledu i celkem zajímavé texty, které mi z hlavy lezly téměř samy.
Ne každý den je posvícení. Psaní je věc, kterou dokážu přetavit ve skutečnost ideálně v dobré náladě. Když všechno jde tak jak má, když mám pocit, že jedu po směru flow, nikoliv proti. Dneska plavu proti, pochybuju o sobě- a pochybuju o jiných věcech. Hledám paralely s minulostí a snažím se najít vzorec, abych ho mohl rozbít. Místo bušení do klávesnice bych dnes potřeboval bušit sám sebe do hlavy a vytřást z ní pochyby a myšlenky, které tam nechci. Jdu si zaběhat, to pomáhá.
Sedím si takhle dneska v kanclu v naprosto zenově vyklidněným stavu. Užívám si svůj pohodovej hygge moment s pohledem na všechny ty zelený kytky, co mi v kanclu zařídila Zita a stará se mi o ně, a jak se přes ně valí mlha ze zvlhčovače vzduchu. V podstatě čučím doblba a už dobrejch pár minut přemýšlím o jediné věci: co si dám k obědu, protože se kvapně blíží jedenáctá, která vždycky velí k odchodu do nějakého stravovacího zařízení. Před chvílí jsem dodělal tiket a nemá smysl začínat novou práci pár minut před odchodem, tak radši mozkovým závitům dávám chvíli oddych a jediné, čím je trápím, je jídelníček místních restaurací.
V tomhle rozjímavým stavu, kdy se mi v hlavě míhají obrázky všech těch jídel, co bych si potenciálně mohl dát, se najednou od protějšího stolu ozve otázka: Ty Kobi, nemáš bejt náhodou ve škole? Blbost, říkám si. To je až za hodinu, přišlo by mi upozornění. Pro jistotu se vytrhnu z meditačního stavu a mrknu na mobil. Hodina začínala přesně za 3 minuty. Mozek v tu chvíli poslal signál do nadledvin, aby vyplavily všechen adrenalin světa do krevního řečiště. A začal závod s časem. Obout boty, to je hračka. Pokud tedy člověk zrovna nemá zimní obuv s kovovejma háčkama, který je ideální plnit tkaničkama hezky v klidu a pomalu, nikoliv ve zběsilým tempu. Festina Lente.
Dobojoval jsem řeckořímský zápas s botami, strhnul z věšáku bundu, jen koutkem oka zahlédl šálu a čepici, které jsem nechal svému osudu, a tryskem jsem vystartoval. Běžet do práce samozřejmě není žádný obdivuhodný výkon, kdo by někdy nezaspal, že ano. Ale běžet po všech těch ledových plotnách, uježděných sněhových klouzačkách, to je disciplína sama o sobě. Bouchám se pěstma do hlavy. Přemýšlím, proč mě mobil vykoupal v nevědomosti a neposlal mi hodinu před vyučováním upozornění, že se blíží výuka tak jako obvykle. Člověk aby nakonec spoléhal na vlastní hlavu!
Ajó, tohle byl supl. Zadával jsem ho do kalendáře ručně a asi tam nenastavil upozornění. Neva. Ještěže jsem si včera projel, co mám vlastně dělat. Doběhnout pozdě na hodinu a ještě nevědět co a jak, to už by bylo horší. Do třídy vbíhám minutu po zvonění. Když si vzpomenu na svoje učitele a jak chodili do hodiny třeba o deset minut později… Teda kromě matikářky, paní Baďurové. Ta čekala za dveřma ještě před zvoněním. Zvlášť, pokud se hrál v tělocvičně florbal a my jsme fandili a ona moc dobře věděla, že přijdeme do hodiny o chvíli později.
Žákům jsem se omluvil, chodit pozdě do hodiny bych neměl. Říkali, že jsem nemusel tolik spěchat. Aspoň, že jsem si tím sprintem splnil dnešní běžeckou kvótu. Stát někdo na té finální rovince ke škole se stopkama, mohl by rovnou volat do Pelhřimova a zapsat mě do kategorie Nejrychlejší sprint v zimní obuvi po ledové překážkové dráze s kabelou na rameni na první místo.
BTW při suplech jsem si zvykl ptát se žáků na jednu věc: Baví vás tenhle předmět/hodina? A když se dozvím, že ne (což se většinou dozvím), ještě se ptám: A co by se muselo změnit, aby vás to bavilo? Člověk se až diví, co všechno se dozví a jak žáci najednou házejí nápady, co by chtěli dělat.
Poslouchal jsem včera Moviezone podcast o nejlepších filmech loňského roku. A zjistil jsem, že jsem těch loňských top filmů neviděl tolik, kolik bych chtěl. Tak jsem doma večer nadhodil, že bych rád dohnal filmové resty a rozhodovalo se mezi Hříšníky a Sny o vlacích. Vyhrály Vlaky.
Už jen ten poetický název, který dává jakousi nezřetelnou premisu, o čem film vlastně bude a nebude. Mám pravděpodobně zalíbení ve filmech, které buď názvem nebo motivem reflektují sny. Rekviem za sen, Nit z přízraků, Nauka o snech, Jak přicházejí sny a další. A nyní Sny o vlacích.
Film mě neskutečně strhl a emocionálně rozmašíroval na atomy. A já jsem zase jednou pocítil lásku k pomalé kinematografii. Zase jednou jsem byl u filmu po deseti minutách naměkko a řinuly mi slzy. A zase jsem si jednou připomněl, že kdybych někdy uměl točit filmy, nechtěl bych točit Matrixy, Transformery nebo kdejaký akční výplach. Chtěl bych umět točit filmy o lidské duši. Tedy přesně takové filmy, jakým jsou i Sny o vlacích. Ten film není pro každého. Divák jen optikou věků pozoruje jednoho malého (nikoliv vzrůstem, ale v porovnání s všehomírou) člověka v průběhu jeho života. Života náročného, nevyzpytatelného a krutého, ale i krásného a povznášejícího.
Film z prvních ohlasů obletovala aura něčeho krásného, ale i vesměs nicotného, kde se toho vlastně zase tolik nestane. Chápu diváky, kteří si po dvaceti minutách ukusovali nohu nudou. Za sebe můžu říct, že ve mně tato pomalá kinematografie čím dál více roste a vydobývá si čím dál větší prostor v mozkocentru nazvaném „na co se chci dneska dívat“. A teď – s křížkem po funuse – můžu konečně dát šanci i Bélu Tarrovi (RIP), jehož mnohahodinové černobílé fresky plné pomalých záběrů na nic, už se konečně dostávají do mého pole zájmu.
Trochu paradoxně ale ne každý pomalý film je zábavný. Nestačí jen „něco“ natočit, poslepovat z toho tříhodinovou koláž a doufat, že to někoho zaujme, jak se o to snažilo například Nabarvené ptáče, ze kterého nakonec vylezlo prázdné nic. Pomalý film, jakkoliv se v něm na první pohled nic neděje a divák má šanci spočítat všechna stébla trávy, by měl někam směřovat a v divákovi postupně odemykat různé vrstvy emocí. A nuda by tou emocí být neměla.
Dnešní Prejt věnuji všem pomalým filmům, které na mě zapůsobily tak, jak se mi pod kůži zaryly Sny o vlacích. Za mě jedno velké doporučení.
Jak už jsem tu psal, na některý věci má moje hlava superpamatováka (většinou na ty nedůležitý), na jiný vůbec (ty většinou taky nejsou důležitý). S tím bych něco mohl dělat. Kdybych chtěl.
Ale dneska sem si vzpomněl na jednu zapomenutou estetičnost, která už se vlastně nikdy nevrátí. Tuto estetičnost chrání jen pár vyvolených, kteří se rozhodli nepodlehnout streamovacímu způsobu sledování filmů a hezky si schraňují své fyzické nosiče a filmy si pouštějí hezky postaru z dévédéček. Mluvím o nádherném umění zvaném DVD menu, které tu s námi bylo nějakých deset, možná patnáct let. Nemyslím teď levná dévédéčka, která vycházela na sklonku éry této technologie za 15 korun jako příloha u kdejakých novin, a která se pro navigaci omezila na jeden obrázek na pozadí a tři až čtyři odkazy nad ním sloužící k přehrání filmu, nastavení a další nabídce distributora.
Mluvím o dévédéčkách, jejichž vydání bývalo kdysi velkou událostí, jejich koupě byla v našich podmínkách ekonomický nesmysl (sám jsem vlastnil možná tři originální DVD, zbytek byla palírna z půjčovny) a jejichž estetika je nenávratně pryč. Ono totiž DVD menu bylo umění samo o sobě; každé DVD nabízelo zcela unikátní přehlídku kreativity plnou animací, easter-eggů a originálního vizuálu. Nikdy jste dopředu nevěděli, co vás u kterého DVD čeká a co všechno na něm najdete. Procházet si tuto nabídku byl zážitek sám o sobě a dokázal zabavit ještě před tím, než vůbec člověk začal koukat na film.
Vzpomněl jsem si na tuhle zapomenutou větev umění, když jsem dnes náhodně na čsfd zabrousil na profil staré kriminálky Purpurové řeky. TO DVD mělo tak krásné menu, že jsem ho doteď z hlavy nevytěsnil.
Pokud vůbec netušíte, o co jde, tak mrkněte na nějaké YouTube video, které s nostalgií vzpomíná na ty úžasné výtvory:
Prvních pár dní nového roku stačilo, aby mi do schránky přistálo hned několik resumé z různých činností za předchozí rok. Některé bych radši ani neviděl, poněvadž se mi v nich nedařilo tolik, jak bych chtěl. Ale stručně tu shrnu několik z nich.
Nejdřív knihy. Tam jsem za loňský rok hodně spokojený, hlavně start roku byl ukázkovej a během ledna jsem měl přečtených pět knížek. Bral jsem co mi přišlo pod ruku, nejlepší z nich bych těžko vybíral. Svět elitního vyjednavače byl hodně zajímavý rozhovor s Adamem Dolníkem, který se živí vyjednáváním s únosci lidí. Den Trifidů je skvělá scifi, Dobrodružství v Zemi nikoho jedna z nejlepších Foglarovek, Ronja, dcera loupežníka nádherná dětská knížka. Irving nezklame nikdy, Trevor Noah je super komik, který vyrůstal v apartheidem sužovaném JAR, takže jeho historky jsou hořkosladké. Poprvé jsem zabrousil do Agathy Christie a Poirota bych rád postupně zmákl celého. Vyloženě špatnou knížku jsem nečetl. Celkem 19 kousků, zaokrouhlit to na dvacet jsem už v prosinci nestihl, poněvadž jsem u toho vždycky hned usnul. Čtení letos určitě tolik nedám, možná v druhé půlce roku, kdy mi odpadne Prejt. Cíl si proto žádný nedávám – pouze přečíst tolik, co půjde.
V hudbě jsem prožil taky skvělý rok. Od roku 2007, kdy si zaznamenávám svoje poslechy na Last.fm (viz můj profil), jde o druhý nejlepší rok. Vůbec nejvíc jsem toho poslouchal za covidu v roce 2020 (šest let? ŠEST?), kdy mi scrobbler napočítal téměř 27 tisíc poslechnutí. Loni to bylo 24 tisíc. Nepočítají se do toho fyzické nosiče, jen Spotify a Youtube Music. Poslouchal jsem toho dost, většinu do Poslowchání. Ten jsem začal v roce 2024 s jedinou vizí: poslechnout si celou svoji hudební knihovnu, hezky jedno album za druhým v abecedním pořadí. Původně jsem čekal, že mi to zabere tak rok maximálně. Momentálně je leden 2026 a já začínám písmeno T, které je vůbec tím nejčetnějším, na které začíná název nějakého alba. Celkem jich musím poslechnout 226, přičemž druhé nejpočetnější písmeno – S – skýtalo 153 alb. A teď lehká slovní úloha: Písmeno S čítá 153 alb a poslouchal jsem ho skoro 4 měsíce. Písmeno T čítá 226 alb, tj. o 47 % více. Spočítej rychlost dvou vlaštovek, které nesou kokos zavěšený na provázku a směr vektoru kapek deště na oknech vlaku jedoucího rychlostí 160 km/h.
Letos bych rád loňský rok překonal, ale podmínky jsou pro to méně ideální, tak uvidíme. Nejposlouchanějším interpretem už asi do konce života zůstane Akira Yamaoka, letos tomu nebude jinak. Kdo čte pravidelněji můj blog, ten ví. Viz Prejt, Soundtrack Monday nebo all-time žebříček na Last.fm.
O běhu jsem se tu rozepsal už minule, tak jen ve zkratce. 658 km, to je celoroční úhrn. V nejlepších sezónách bych to měl zmáknuté za dva, tři měsíce. Loni jsem si s tím musel vystačit celý rok. Ale jak sem si dal přání, že bych letos chtěl běhat víc, tak od začátku roku se to zatím daří a šlapu do toho.
Na kulturní akce žádnou statistiku nemám, ale pocitově jsem letos byl na dosti koncertech a skoro desetkrát v kině, což de‘. Statistiky, který znát nechci: kolik jsem utratil za vánoční dárky; kolikrát jsem do GPS dal cestu, kterou bych měl znát zpaměti; kolikrát jsem měl bun bo nam bo v china bistru; kolik jsem snědl pizz; kolik času mi zabralo sepsat všechny Prejty; kolikrát jsem otevřel webovky, který jsem těsně předtím zavřel, protože sem tam už neměl co pohledávat. A mnoho dalších.
Jednu „statistiku“ ještě musím zmínit. Loni jsem se ze stavu „vyhovuje mi být single“ propracoval ke stavu „odhalím jí své city i přesto, že to nedává smysl“. A teď už pár měsíců nejsem 1, ale +1. A to považuju za nejlepší „statistický ukazatel“ loňského roku.
Tento prejt píšu během sledování posledního dílu Stranger Things místo toho, abych na to zaujatě koukal, což je asi nelepší ukazatel úpadku kvality tohohle seriálu. Ale první čtyři série jsou v topu.
Já sem se manažerskejm pozicím celej život vyhýbal (nutno podotknout, že i ony mně) a vlastně ani teď bych se do nějakejch vyšších pater nehnal. Nechci. Naprosto mi vyhovuje bejt pěkně dole, ta poslední lopata, která přehazuje na svým písečku.
Ale! Kámoš teď objel na kole flák světa a chystá další cesty a rád by si na ně sehnal sponzory, což je věc, která ho nebaví. Tak sem se mu nabídl, že ho jako budu zastupovat a jeho jménem vyjednávat s potenciálníma sponzorama. Takže zase budu dělat něco, o čem bych si před pár rokama řekl, že nikdy bych nic takovýho ani nezkusil a vstávaly by mi na hlavě vlasy hrůzou jen při pomyšlení na něco takovýho. Ale teď mě zkrátka láká nabrat zkušenosti v manažerské roli, kde jde o úplný prd – kámoš promine. A uvidím co mi to dá za zkušenosti a kam mě to posune.
Protože nic jinýho od toho nechci, jen se naučit něco novýho, nabrat zkušenosti a třeba je někde dál v životě zužitkovat.
Poslední díl Stranger Things byl super a je velká škoda, že takovou úroveň neměla celá série.
Střihli jsme si s klukama přes vánoční svátky všechny díly Hobita. Já už bych je teda asi v životě vidět nemusel, ale kluci chtěli po Pánovi prstenů zkouknout i tu druhou trilogii ze světa hobitů.
Je neuvěřitelný, jakej kvalitativní sešup oproti Pánoprstenovské trilogii to je téměř ve všech ohledech. Ještě víc zarážející je, že za novou trilogií stojí stejný tým. A já sem našel viníka. Rozdíl původní a nové trilogii vidím hlavně v tom, že u té nové nic z toho nevypadá hmatatelně. Kde Pán prstenů spoléhal na masivní zásobu masek u všech pro- i antagonistů, reálné lokace, vymodelované sety atakdále, tam Hobit naprosto selhává s přehlídkou nereálných lokací, které vypadají jako z videohry. Oba záporáci jsou přehlídkou odporného CGI, které působí všelijak, jen ne uvěřitelně. Srovnejte to s o 15 let starším Pánem prstenů, kde skřet vypadá jako skřet. CGI se používalo vkusně jako doplněk všech těch reálných, hmatatelných věcí, a ne jako základní kámen všeho, co vidíme na plátně.
Marná snaha, ono už to o moc lepší nebude. Film jako médium určené pro kina pomalu končí, svět se mění a zábavní průmysl se mu musí přizpůsobit. Filmy budou muset být levnější, a tedy ideálně točené celé před zeleným plátnem s masivní injekcí CGI.
Kdysi na gymplu jsme jezdívali na výměnný pobyty do Británie nebo Německa. Já osobně sem teda nebyl, ale nějaký Němce, co sem dojeli za mýma spolužákama, jsem poznal. Spíš teda Němky. Muselo to být někdy okolo roku 2005, protože někomu přišlo jako dobrej nápad pustit Němcům tehdy čerstvé Snowboarďáky. Němci zhlédnutí tohoto filmového skvostu ocenili hláškou typische tschechische humor a moc se nesmáli.
Já mám Snowboarďáky celkem rád. Hele nevim jestli to přijde s věkem, nebo českej film fakt zažil takovej sešup, ale já si od Snowboarďáků nepamatuju jedinou českou komedii, u které bych se zasmál, protože ten humor by byl kvalitně napsanej. Ano, nevyhledávám český komedie, ale neznamená to, že bych se někdy na nějakou třeba rád nepodíval. Ale není na co. Podle mě se řemeslo české komedie po revoluci vytratilo a možná semtam se něco málo povedlo, ale jinak je to bída. Na některý český týnejžerský komedie jsme museli (!) jít s gymplem do kina a to vám povídám, že takoví Experti mě strašej ve snech dodnes. To bych se klidně místo toho dvě hodiny učil o nukleových kyselinách.
Typische tschechische humor si představuju jako zlatý sedmdesátky a osmdesátky, Oldřich Lipský, Svěrák se Smoljakem, anebo ještě dál do minulosti do třicátejch let, Burian, Marvan, Lamač, Frič. Já si toho Buriana klidně pustím každej rok (a taky že pouštím), ale kterou českou komedii posledních 30 let si můžu pustit opakovaně? Pelíšky… a dál? Fakt nechci připomínat staříka křičícího na mrak, že dřív byla tráva zelenější a komedie komediálnější. Ale česká komedie, to je pro mě momentálně nálepka, která u mě automaticky znamená, že danej film přeskakuju a musel by mít jó dobrý ohlasy a recenze, abych tomu mohl dát šanci. Ale českej divák na český komedie chodí. Nahrát scénáře ze všech českejch komedií posledních 30 let do AI, máte poměrně solidní generátor náhodnejch zvratků. A scénáristi nebudou mít co žrát…
Tak teda hezkej Novej rok. Svátky jsou za náma, zítra bych měl jít do práce, ale ještě si to bezstarostný období prodloužím. Vařil jsem dneska klukům na zítřejší oběd dýňový krém. Už mám skoro domixováno, tak chci tyčovej mixér, kterej si poklidně stojí vzpřímeně v hrnci, vyndat ven. A jak se pro něj natahuju, omylem do něj drbnu a při pokusu ho v letu chytit ještě trochu víc urychlím jeho pád, takže se převrhne přes okraj hrnce a nahodí celou linku, kachličky na zdi, varnou desku i mě samotnýho. Ulítlo mi z pusy nějaký neslušný slovo, ne ani tak z naštvanosti, ale spíš abych oslavil svou nešikovnost nějakou pikantérií.
Tak to celý poutírám, umeju, setřu, sebe otřu a vracím se k polívce. Naposledy ochutnám, jestli ten krém je oukej. Ale potřeboval by trochu dosolit; hodím tam hrstičku soli, přiliju trochu smetany a znova to mixuju. A když už je to všechno tak akorát, tak se natáhnu pro ten v hrnci vzpřímeně stojící mixér, že ho uklidím, drbnu do něj a… No a zbytek už znáte. Tak se tomu zasměju, pomyslím si něco o debilech a jdu tu kuchyň znovu umejt. Stav dýňového krému se mojí nešikovností snížil cca o deset procent. Chvíli přemýšlím, jestli budu pověrčivej a zařadím tuto jistě ojedinělou událost na seznam věcí, který se dějou jak na Novej rok, tak po celej rok a rozhodnu se, že od příště budu radši šikovnej.
Vaření a pečení mě minulej rok začalo bavit mnohem víc než kdykoliv předtím a letos v tom chci pokračovat. Zrovna tahle činnost je tím snazší, čím víc a častěji ji člověk vykonává. Zkušenosti se pěkně nabalujou a já postupně lépe vím, co a jak. Letos zkusím nějaký složitější jídla. Jestli ještě někdy budu chtít vlastní dům, určitě budu muset mít nekonečně dlouhou pracovní desku, protože momentálně musím všechny kulinářský výtvory vyrábět na metru čtverečním a to mě neba.
