Michal Kobelka

Mate rádi kočky? Já jo. S rozdělením cat/dog person to mám přesně někde mezi a nejradši bych měl ke kočce Křivonožce (a všem jejím kamarádkám z okolí, které ji navštěvují) i psa, ale momentálně to nepůjde. Snad časem.

Pes i kočka jsou ústředními hrdiny pár let starého filmu Kocour v botách 2: poslední přání (viz ČSFD). Jestli bych něco nečekal, tak že jeden z nejlepších animáků všech dob bude pokračováním veskrze průměrného, rutinního animáku z roku 2011 (viz ČSFD), který měl sice pár svých momentů, ale ve výsledku toho moc nenabídl.

Jaké bylo překvapení, když jsme si s klukama pustili dvojku a od první minuty najela nekonečná přehlídka skvělé akce a choreografie a úžasné vizuální podoby. Zejména záměrně trhaná animace při akčních scénách vypadala dost neotřele – jako by připomínala něco, co se odehrává v komiksu, a nikoliv ve filmu. Krásná barevná paleta se snoubí s děním ve filmu a nejednou sem musel jazyk rolovat do pusy, která zůstávala otevřená nad nádherným vizuálem.

Přidejte k tomu vyvážený mix dětských a dospěláckých témat (kdy se například dost napřímo řeší smrt hlavního představitele, včetně poměrně explicitního, ale přesto malými dětmi stravitelného vyobrazení krve) i humor, který střídavě míří jak na nejmenší, tak na rodiče. Ve filmu je velké množství postav a přesto jsou motivace všech zúčastněných naprosto zřejmé a divák se v nich neztrácí. Některé scény byly skoro až hororové, například nástup lovce odměn/smrtky na scénu doprovázený hvízdáním by se neztratil ani v kdejakém kovaném hororu či thrilleru.

Za mě velmi nečekaně povedený sequel, který o pár levelů překonal svého předchůdce. Když mi před pár lety kamarádka psala, ať se na to určitě podíváme, že jde z kina nadšená, mávl jsem nad tím rukou a vytěsnil film z hlavy. Neudělejte stejnou chybu a pokud jste Kocoura 2 neviděli, dejte mu šanci, za mě je to jeden z nejlepších a nejpůsobivějších animáků nikoliv posledních let, ale všech dob.

Měl jsem je všechny a postupně sem je všechny zrušil. Sociální sítě. Kdyby mě nechaly na pokoji a dovolily mi žít můj simple peaceful life v rámci jejich univerza, asi bych se na nich ještě pohyboval a nechal je hnít přesně v tom režimu, jaký jsem si na nich zavedl. Podivej, tady mám svých pět účtů, který mě fakt zajímaj; nechci o informace z nich přijít, protože jinde se k nim nedostanu – nech mě tu prosímtě obdělávat tohle skromný sociální políčko a nevšímej si mě velký bratře, ou kej?

Jenže inženýři změřili upadající engagement a screen time a začali přemýšlet, co všechno mi narvou chřtánem, abych klikal, lajkoval a sdílel. Chceš rýlsko, kde se pes honí za svým ocasem? Opici co drbe kočku, paní co předvádí magii v až příliš malé podprdě, Asiata co složí rubikovku dřív, než ty bys ji stihl vzít do ruky? Ne, díky… Anebo počkej, na jedno se teda podívám. BUSTED! Teď už vím, na co klikneš příště a proto ti toho nacpu fakt hodně. Vlastně na to nemusíš ani klikat, stačí na 200 milisekund přestat skrolovat a já poznám, že tě to zaujalo.

A tak šel první z kola ven Instáč. Neříkám, že mi nechybí fotky hradů, zámků, hokejovejch kartiček z 90. let a Bar Refaeli, ale když mi najednou místo jedný fotky předhodíš 30 random snímků, aniž by ses zeptal, tak si nakašli. Pak šel od válu Twitter – ten pro mě byl zdrojem veškerýho dění na celým světě v reálným čase. Máloco mi někdo řekl nebo poslal, aniž bych to už nevěděl z Twitteru. Takže když jsem se pro nadmíru obsahu a balastu rozhodl odejít, měl jsem skutečný fomo. Že teď jako budu žít v naprostý temnotě, neinformovanej, hloupej, protože nebudu nic vědět! Měl jsem obavu, že budu z kola ven. Tak hádejte co, jsem už pár let neinformovanej a žiju. A je mnohem lepší nevědět o každým hofně, co Donaldovi nebo Elonovi upadne od huby a celej Twitter se nad tím baví. Důležitý věci se ke mně dostanou ve správnej moment jinak a ten zbytek, to byl jen šum.

Facebook jsem kdysi zrušil a založil si alternativní profil, kde mám přesně nula přátel, pár stránek co jsem fakt potřeboval a pár co sám spravuju. A fungovalo to krásně, kolikrát mi tam visela hláška že žádný obsah není dostupný a nazdar. No ale v poslední době se nám tu rozmohl takový nešvar, že mám celý to svoje sociální políčko zaplevelený nikoliv imperialistickým zlořádem mandelinkou bramborovou, ale naprosto irelevantním obsahem, kterej mě rozčiluje a nemůžu ho ignorovat. Sakra, já nechci koukat na kozy Ivy Kubelkové (diskutabilní), na tisíc filmovejch quotů, na scénky ze simpsonů co nejsou vtipný, nechci se připojit do skupiny Seznamka 55+ Ústecký kraj (zatím!), ani nechci vidět random lidi z USA co dělají random věci.

Ale poslední kapka přetekla dneska. FB si myslel, že by se mi mohlo líbit koukat na Richarda Krajča jak hraje na handpan. Rozumíš vůbec tomu ty algoritme, že jsi mi předhodil tak dementní a nejmíň mnou pravděpodobně chtěnej příspěvek, že hůř už by to šlo snad jen tehdy, kdyby u toho Ríša ještě jedl nějakou naprostou prasečinu, třeba… nevím, hermelín v kroasántu? No nic, je čas sa odtiaľto odjebať.

Návod na krtkův dort začíná bodem číslo jedna nějak takto: „Směs na těsto, máslo nebo margarín, vejce a mléko dáme do misky. Šleháme elektrickým ručním šlehačem, nejprve na nejnižším stupni, pak na nejvyšším stupni asi 3 minuty. Těsto vložíme do tukem vymazané dortové formy, uhladíme a pečeme.“ Dr. Oetker s celou kulinářskou lobby vám ale lžou a já vám teď řeknu PRAVDU! My zasvěcení, co už jsme krtka párkrát pekli, totiž dobře víme, že návod ve skutečnosti začíná bodem nula, který na krabici samozřejmě nenajdete:

„Skočte do obchodu pro tři smetany ke šlehání, které budete potřebovat v kroku číslo dva. Po příchodu domů vytáhněte 0-1 nepoškozených kelímků se smetanou a opláchněte zbytek nákupu potřísněného smetanou z totálně rozjebaných kelímků, u kterých jste u samoobslužné pokladny ve své hlavě sebe sami ubezpečovali, že je nemusíte dávat do sáčku, protože přece nejste idiot a skládáte ten nákup pečlivě jak v Tetrisu tak, aby se něco podobného nemohlo stát. Jako minule. Opakujte bod nula, dokud se vám doma nenashromáždí dostatek použitelných kelímků smetany ke šlehání a pokračujte na bod číslo jedna.“

Every. Fucking. Time.

Ale aspoň jsem se dnes naučil, že maltézsky se dort řekne kejk, jávsky jajan, malgašsky mofomamy a sesothsky kuku. A teď mě omluvte, jdu do Billy.

Spal jsem dneska venku, což je věc, kterou budu dělat až tak do listopadu, možná prosince. Zkrátka dokud to půjde a nebudou mi upadávat zmrzlý palce u nohou. Křivonožka ráno o chvíli předběhla budík a jemným podrápáváním na karimatku se dožadovala snídaně, kterou samozřejmě jen očichala a hned zalehla k dopolednímu šlofíku. Probuzení kočkou je lepší než budíkem, ale nesmí to být ve čtyři ráno a nesmí to být tři mrouskající se, prskající bestie.

Naplnil jsem myčku, naládoval pračku poslední dávkou prádla z víkendové dovolené, čímž se dům dostal do stavu, že se v něm dá přejít z jednoho konce na druhej, aniž by člověk zakopl o kus něčího oblečení nebo šlápl na lego. Sprcha, nachystat snídani a jde se do práce.

A jak si tak jdu přes park, spokojenej s tím, že sem odpočatej z venkovní přespávačky na vzduchu pročištěným dlouhým deštěm, s tím že se dnes odpoledne nevrátím do bordelu a vlastně tak celkově, že život teď plyne nějak v klidu a pohodě a zbavil jsem se myšlenek a lidí, který jsem v hlavě už mít nechtěl nebo nemohl, mi z ničeho nic vykanou na tváři dvě slzy. A pak další. Ou kej, co se děje mozku. Co se stalo teď, co řešíš? Wot du ju wónt? A tak přemýšlím, z jaké z mnoha řek a říček co se mi klikatí v nitru mohly ty slzy vyvřít a fakt mě nic nenapadá. Možná je sem přitáhl akvadukt až z podvědomí, ale to pak asi původce nezjistím.

Je to tím, že jsem po letech viděl Vsetíňáky a vrátil se na místa, kde to při poslední návštěvě bolelo? Míšo, ty vypadáš tak smutně, říkalas tehdy. Nemyslím si, s touhle minulostí jsem si už účet srovnal. Nebo jsou to slzy radosti, že jsem je konečně zase po letech viděl a připomenul si, proč je mám rád a proč sem se tehdy chtěl na Vsetín přestěhovat a být jim blíž? Nebo proto, že jsem se v poslední době rozloučil s pár lidma, a pár lidí se rozloučilo se mnou? Koloběh přátelství. Nebo proto, že jsem se na chvíli vydal mimo komfortní zónu, kterou jsem si poslední dva roky okolo sebe vybudoval? Je to proto, že do pátku neuvidím kluky, nebo za to může song, kterej mi při cestě do práce hraje v uších? After everything I’ve lost on you, is that lost on you?

Pátrání v hlavě jsem ukončil s tím, že někdy prostě slzy přijdou neočekávaně, a už jsem se naučil jim nebránit. Vyrovnání hladiny je důležitý, řeka vevnitř se musí občas prodrat na povrch, ačkoliv k tomu zdánlivě není žádnej důvod. Kaň se slzo, kaň.

Už skoro čtyři hodiny vytrvale leje (děda Komárek by to teda nazval trochu expresivnějc) a protože momentálně bydlím v podkroví, poslouchám tu symfonii kapek dopadajících na střešní okna se zvýšenou intenzitou. Viděl jsem na radaru, že se valí bouřka, ale běh jsem před ní chtěl stihnout ať se děje cokoliv; stihl jsem se vrátit s prvníma kapkama dopadajícíma na rozpálenej asfalt. Divný, na ovále většinou jiný běžce nepotkávám, ale dneska jsme tam kroužili rovnou tři, přitom všudypřítomný vedro a blížící se buřina k téhle konstelaci moc nevybízely.

Léto je moje nejmíň oblíbený roční období. Ne že bych ho nenáviděl, dokážu si ho různejma kratochvílema zpříjemnit. Ale člověk je permanentně zpocenej, lepí se v kanclu ke stolu, kafe v tom vedru chutná jak chcanky, běh po práci je za trest. A vůbec je takovej divnej letargickej mlžnej opar, takový vakuum kdy se moc nechce přemejšlet, do ničeho se nechce píchnout, i ty knížky mi po jaru přestávají chutnat a nečtu, člověk by nejradši nevylezl z baráku a jen si tak přežíval. Zkrátka horkej vopruz.

Na milost ale beru léto díky jedné věci, a to jsou už ty zmíněný bouřky. Miluju bouřky. Miluju sledovat jak se černý mračna rozpínaj po nebi a vytlačujou modrou barvu někam na okraj propasti, baví mě ty prudký cákance deště, větrný smrště, downbursty, bow echa, supercely. I u toho tornáda, jakkoliv je to ničivej živel, bych si přál koukat na něj z první ruky. Miluju být uvnitř bouřky, cejtit se malej a odevzdanej v náručí matky přírody a na chvíli mít v hlavě jen to, že teď a tady stojím uprostřed něčeho, co mě přesahuje. Mluví ze mě nějaký zapomenutý instinkty předků co pro ně bouřka byl bůh? Možná.

Když to jde, jezdíme je s Kvapou lovit. Blesky lítají okolo, kroupy se kolikrát odrážejí od čelního skla, ale člověk věří, že se nemůže nic stát. V těch chvílích necítím, možná trochu anti-intuitivně, absolutně žádnej strach.

Byl jsem onehdy svědkem scénky ze života, která mě zase jednou vrátila na zem z obláčku, na kterým si obvykle sním o tom, že se lidi můžou mít líp.

Sedim na lavičce před barákem, oddychuju po delším běhu, usrkávám birela a sleduju ulepenej letní maloměstskej podvečer, kdy ze všech tečou potoky potu a lidi mají hranici podrážděnosti v tom vedru trochu níž než obvykle. Z dálky slyším křik, kterej se postupně přibližuje, přerůstá do naprostýho hulákání a čím je blíž, tím lépe dokážu rozpoznat, že to je směs výhrůžek, nadávek a zlýho vrčení. Člověk čeká všechno, ale že zpoza rohu v tomhle lomozu vykoukne pětičlenná rodinka, to úplně ne.

„Rozbiju ti hlavu dlažební kostkou,“ slibuje své choti muž, kterej podle svýho vzezření a artikulace něco popil. Něco víc. Bere kostku do ruky — jen demonstrativně, nebo se opravdu rozmáchne? Uf, položil ji. Sleduju to a jsem připravenej vyskočit, i když vím, že proti tomuhle člověku bych neměl šanci. On zábrany nemá, já jo, on má na rukách svaly, já ne. Dostal bych jednu ťafku a nazdar, ale copak tomu člověk může jen přihlížet?

Ženě spadl kočár, ve kterém vláčí zřejmě postiženého syna a nákup, do výkopu vedle chodníku. Spadl… Nebo ho tam otec skopl, zrovna tohle se stalo mimo můj zrak za rohem, ale z toho co žena řve po muži bych si tipl, že sám se tam ten kočár neocitl. Je to každopádně zdroj dalších svárů, protože celej nákup mají rozsypanej okolo a tašky potrhaný. Kočáru se zaseklo kolečko a nejede.

Muž se šourá dál za neustálýho řevu, dál vyhrožuje matce svých dětí roztříštěním lebky, i když ta ho prosí, aby jí pomohl. Nepomůže. Už tohle je samo o sobě naprosto příšerný, pro mě jsou řvavý situace všechno, jen ne něco, čeho bych chtěl být jakkoliv účasten. Ten řev mnou projíždí jak žiletka. Projížděl by mnou i kdyby šlo jen o ty dva nešťastný dospělý, který si nevědí rady se životem, sami se sebou, s alkoholem, s démonem.

Jenže tam stojí dvě děti a jedno přihlíží z kočáru. Dvou, možná tříletá holčička s batůžkem mlčky kouká, občas řekne „tatínku“. Nebrečí. Kluk ve věku těch mých litá okolo, snaží se všemožně situaci řešit, sbírá nákup. Nebrečí. Nikdo nebrečí. Brek by se spustil, kdyby tahle situace byla něco mimořádnýho, něco nevídanýho. Něco novýho.

„Františku, prosimtě pomoz mi tady…“ Kurva, František, jako ten můj. Žiletka zajela do morku. Doprdele, ten malej Franta, co by jeho jedinou starostí na tomhle světě měla bejt mičuda, kamarádi a to, že se nemůže rozhodnout jestli je lepší Messi nebo Ronaldo, schytává tuhle bídu. Dostává naprostej céres od života, nuceně dělá mediátora dvěma dospělákům, co by pro něj měli tvořit štít přesně proti tomu, čemu ho vystavujou.

Jdu za Františkem a ptám se ho, kolik chce tašek na ten nákup. Říkám mu, že všechno bude dobrý. Lžu. Jdu za matkou a ptám se, co můžu udělat pro ni, jestli nepotřebuje pomoct. Nepotřebuje. Rodina… rodina?… se dá do pohybu a mizí na konci ulice. A já nevím jak to dopadlo. A nějaká část mě nechce vědět, jak to dopadlo. Nějaká část mě chce tohle vytlačit pryč, pryč z hlavy; chce zavřít oči a dělat, že takovýhle věci se nedějou na tomhle světě.

Lidi mají v životě různou startovací čáru. Někdo je o krok vepředu a někdo se na ni kouká z čtyřmetrové jámy s nohama zalitýma do betonu a rukama za zády svázanýma na uzel. A já říkám fuck you všem kdo tvrdí, že se mají lidi starat hlavně o sebe a že kdo se v životě nemá dobře a nedokáže být šťastnej, tak si za to může sám a má se snažit. Slýchávám tohle od bílejch privilegovanejch lidiček, co jim rodiče zaplatili vzdělání a nikdy v životě nemuseli ani pomyslet na to, že někteří tu startovací čáru prostě ani nepřelezou, protože je tak kurevsky daleko a nikdo jim nedal instrukce, kterým směrem hledat. Fuck you.

Mám tři syny ve věku 9-7-5. Když doma předhodím „Pojedeme na výlet/návštěvu/XYZ“, ozve se postupně „Jasně!“, „Super!“ a nakonec „Ne, nejedu, nechci, nebudu, nejdu, ne ne ne“. Já už s tím počítám, Fáfa je prostě úplně jiné povahy než dva starší bráchové, kteří se defaultně na věci těší. A je to tak samozřejmě v pořádku, nemusíme být všichni stejní.

Vymyslet výlet tak, aby to všichni uťapali nebo ujeli, je nakonec to úplně nejjednodušší. Mnohem víc práce dá dostat Fáfu do stavu, že vůbec netuší, že se mu nechce. Ono je to i trochu úsměvný, protože ze zkušeností už vím, že existuje jakási mentální hranice, za kterou když se dostane, začne si to všechno užívat. Ale dostrkat ho za tu hranici, to je sakra práce na kterou musím být zenově vyklidněnej. Velký plus je, že se to s postupujícím věkem začíná překlápět a občas už i slyším hlášky typu „já bych nejradši jenom jezdil na kole“. A občas překvapí úplně, třeba když se rozhodne vyběhnout na vysokej kopec, nikoho před sebe nechce pustit, aby tam náhodou nebyl až druhej a celej výlet absolvuje bez jedinýho mrčivýho slova a ještě s úsměvem.

Tohle je tak trochu appreciation post za to, kam se Fáfa dokázal za rok posunout. A kam sem se za rok dokázal posunout já.

Procházel jsem tuhle svoji ultimátní složku na všechny písemnosti a hledal v ní jistou smlouvu. Samozřejmě že byla zapadená mezi štos daňových přiznání, který sem ještě před pár lety musel tisknout a potupně nosit na finančák. Díky bohu za digitalizaci.

Jak se tak prohrabuju těma mrtvejma rozemletejma a vylisovanejma stromama, vykoukne na mě z jedné fólie ručně vyrobená dopisní obálka (rozuměj: přehnutá A4 secvakaná kolem dokola sešívačkou) a v ní dopis od Markéty někdy z roku 2008. Tak si ho poprvé po těch sedmnácti letech čtu, 24 stran popsaných nahuštěným písmem. To už by vydalo na nějakou povídku nebo solidní začátek románu. Píšeš, že ráda mě máš a trápí tě stesk, je skoro půlnoc a z kostela…

Nicméně, vzpomněl jsem si při tom, jak moc mám rád dopisy, jak moc mi chybí psaní rukou v téhle počítačové době. Zkurvená digitalizace. Cokoliv musím v práci psát na poradách, na schůzkách, nebo když si chci jen tak čmarykovat něco pro radost, nejraději si k tomu beru poznámkový blok a propisku. Čmrkám, doplňuju vsuvky, škrtám, šipkama načrtávám toky myšlenek, podtrhávám, vymýšlím fonty, dokresluju ilustrace; zkrátka z nudné činnosti, která by jinak sestávala z taka-taka-taka datlování do klávesnice dělám něco, co mě baví.

Dopis je pro mě ultimátní memento na konkrétního člověka, kterému byl doručen, nebo od kterého byl přijat. Vzpomínka pevně ukotvená v analogovým světě tak, jak se používala po staletí, žádný maily nebo SMSky, žádný nasdílený storýčka se srdíčkem. Papír je definitivní, na papír nevybliješ jen tak něco, ruka není tak rychlá, aby stíhala mozek v jeho nefiltrovaným výstupu; nad papírem přemýšlíš, protož dobře víš, že jakmile jej vložíš do obálky a vhodíš do schránky, stává se majetkem milované osoby, nebo osoby na které ti záleží a milovat ji nemusíš, protože komu jinýmu bys taky dopisy psal že. Dopis je v mé hypotetické pyramidě intimností někde hodně navrchu, možná na samotné špici.

Rád bych tuhle skoro už zapomenutou činnost obnovil. Kdysi jsem se na Twitteru ptal folourů, jestli by si někdo nechtěl občas vyměnit pár stránek. Několika lidem se ta myšlenka zalíbila, ale pak se zamysleli – no víš, já vlastně nevím jestli by to přítelovi přišlo jako dobrý nápad. No hele, to já taky nevím, to si musíte vyjasnit vy dva. Ačkoliv považuju dopis za intimní, tak v případě, že píšu dopis pro samotné psaní dopisu, se samozřejmě ta intimita ztrácí a beru to jen jak zábavu.

Na netu je několik služeb, kde si penfrienda můžete najít, ale není to ono. Jednak se tedy musíte přebrodit stohem botů, jednak musí dojít k fázi kdy se jakože oťukáváte a zjišťujete a filtrujete. Psát takle neznámýmu člověku jde vlastně proti podstatě toho, co pro mě dopis znamená. Dopis navazuje na nějakou společnou činnost, rozšiřuje obzor vzájemnýho bytí, má pod sebou základ společných chvil, zážitků, konverzací, myšlenek. Lidi z Twitteru jsem „znal“ z každodenních interakcí, člověk si vytvářel obrázek o tom druhém dlouhodobě, někdy i vyměnil pár slov v inboxu. Na to už se dá navázat. Navázat se nedá na to, že si vyhlídnete random člověka a začnete mu v dopise líčit jaký byl váš den, i když ho vůbec neznáte.

Jó dřív, to se k sobě lidi uměli chovat. Však víš Václave, byla úplně jiná morálka, nezkažená. A ne jen na vesnici. To není jak dnes, pf! Však se podívej na ty mladý. Jak se chovají k učitelům. A ani nepozdraví, a těch sprostejch slov! A vůbec, dřív bejvávalo dobře, dneska už to za nic nestojí, za nás bysme si takový věci nedovolili. Má pravdu přecedo!

Tak se pojďme na chvíli zanořit do jednoho dne přesně před 150 lety a podívejme se, jak ta morálka byla nezkažená a jak se k sobě lidi chovali ohleduplně a láskyplně. Jak se dokázali domluvit, přece se nebudem hádat, vždyť sme lidi. Poprosím našeho experta Martina Hostáka o rozbor elektronickou tužkou:

Nepokradeš!

Ale tak… tohle snad ještě není důkaz o úpadku morálky, samci o samice vždycky bojovali a vždycky budou. Ale teda mladá panna by se měla stydět, no tfuj.

Nevěřim že v 19. století existovala defraudace, no kde to jsme? Že by někdo někoho podvedl pro třicet stříbrných, to se mi teda nezdá, vždyť bejvávalo dobře.

Holomci! To nevědí, že žijou v minulosti a že se mají chovat jaksepatří? Ale dneska by ho tím kamenem utloukli a natáčeli se u toho na ťikťok.

Tady to ponechám radši bez komentáře, protože mi z toho bylo blbě i po těch 150 letech.

Cosme si, tosme si. Ale mákni mi na zvonici a sešlu na tebe ouročky a tyfus. Lidi prostě budou lidi.

Člověk aby se dneska bál vylézt na ulici, to by se dřív nestalo.

Mládež dřív nevymýšlela takové voloviny jako dnes.

Tak to vidíte, lidi jsou prostě lidi a budou řešit a dělat lidské i nelidské věci nehledě na století. Těch mordů a podvodů je tam víc, ale jako ukázka to snad stačí. Můžete se přesvědčit sami, viz vydání Národních listů ze dne 17. 7. 1875 na webu Česká digitální knihovna.

A nyní pár nesouvisejících bonusů ze stejného vydání:

Rasíja bí rasíja; malý národ s velikášskými sklony před 150 lety, malý národ s velikášskými sklony dnes.

Ten poměr se od té doby trochu vychýlil ve prospěch blbců.

Bylo příjemně. Magnetickou deklinaci znáte?

Donio jste, Karolíno, zkoušela?

A co kumys, kumys nemáte?

Hey, Vsauce, Michael here. Slyšeli jste někdy tuhle frázi? Pokud jo, je váš život úžasný. Dneska na Youtube přistálo po pár letech video na kanále Vsauce, což bylo v komunitě hojně oslavováno a div z toho nespadly internety. I moje srdce zaplesalo, poněvadž neexistuje nic jako dostatek videí od Michaela Stevense. Ve zkratce, Vsauce (doslovný překlad Vomáčka je vtipný, jen si to přiznejte) je populárně naučný kanál o vědě, psychologii, lidech, popkultuře a o čemkoliv kolem nás, co je aspoň trochu zajímavé. Vlastně to ani zajímavě vypadat nemusí, dokud nenahlédnete pod poklop problému a nezjistíte, že co se z náhledovky a nadpisu videa jevilo jako promarněný čas je ve skutečnosti skvělej content.

Nejsem v tom s Michaelem od začátku, Vsauce jsem objevil relativně nedávno, ale během pár posledních let jsem ten kanál projel skrznaskrz a nejlepší na tom je, že nikdy nevíte, kam vás králičí nora zavede. Video začíná o tématu, řekněme třeba o vnímání červené barvy napříč živočišnou říší, abyste po deseti minutách relativně nesouvisejících, ale ve výsledku vzájemně propojených témat zjistili, proč díky tomu mají na Kamčatce domy tvar nekonvexního čtyřúhelníku. Množství výzkumu, který do toho musí tým vložit je enormní, ale vám jako divákovi je to vždy předloženo srozumitelně a jasně.

Dnešní video bylo o tom, co tu po nás zůstane po smrti. Třeba náš genom… Za kolik generací našich potomků se naprosto vytratí? Není to zase tolik. Váš odkaz, myšlenky, vaše jméno – za jak dlouho po vaší smrti ho někdo vysloví naposledy? A co bude to úplně poslední z vašeho života, co zůstane? Strom který jste zasadili a za 200 let se pod ním bude chladit někdo naprosto cizí? Samé otázky.

Některé chemické prvky do češtiny nepřekládáme, Veritasium (veritas = pravda => pravdium) by mohl být jeden z nich, pokud by tedy takový prvek existoval. Derek Muller je něco jako australský Michael Stevens, ale místo krátkých úderných videí se nebojí na kanále Veritasium dělat dlouhá, velmi podrobná videa se zevrubným vysvětlením a často i s hlubokým ponorem do historie. Opět se to motá zejména okolo vědy, ale témata jsou různorodá.

Tak například taková modrá LEDka, malý světýlko, který změnilo svět, protože se na něj dnes koukáte úplně všude. Dlouho se mělo za to, že je téměř nemožné modrou LED vyrobit a vylámaly si na něm zuby mnohé firmy s „neomezeným“ rozpočtem. A kdo ho nakonec vymyslel? Jeden jediný vědec, který se vzepřel všemu, i svému zaměstnavateli, a nakonec uspěl. Mrkněte na 35minutové video, stojí za to.

O et al. někdy příště, Youtube je nekonečná studnice poznání.

PS.: Derek Muller byl před deseti lety v Hyde Park Civilizaci.