Michal Kobelka

Trochu pyšnej jsem. Jak jsem žáky připravoval na Olympiádu mediální gramotnosti a nezvolil jsem nejjednodušší možnou cestu (pustit jim pár videí na internetu), ale fakt jsem se tomu věnoval a probíral to s nimi, tak se to hádám vyplatilo. Jedna žákyně skončila ve své kategorii na 89. místě v celé republice (kde soutěžilo 23 tisíc žáků) a další žák byl ve své kategorii 221. z asi 17 tisíc. Oba postoupili do regionálního kola a já se tak s nimi podívám někam do světa a poprvé zkusím, jaké to je doprovázet žáky na nějakou soutěž. Spousta dalších žáků byla úspěšnými řešiteli, avšak bez postupu do dalšího kola.

Jsem pyšnej i na sebe. Chtěl jsem ve třídách, kde učím programování (tzn. víceméně ve všech), udělat to programování trochu zajímavější, aby to nebylo pořád jen civění do obrazovky. Už jsem to měl v hlavě delší dobu, ale teď s počátkem adventu, kdy je nálada trochu uvolněnější, jsem si konečně řekl, že to zkusím. Stálo mě to večer plánování, vymýšlení, ladění, šel jsem spát až po půlnoci, ale ta odezva za to stála. Ve zkratce jsem nechal žáky programovat své spolužáky, kteří představovali roboty; museli poslouchat příkazy svého programátora. Z Divukraje (skvělá desková hra) jsem vzal plastové suroviny a rozmístil je různě po třídě. Čtyři barevné pásky – startovací čáry – jsem ve třídě nalepil na různá místa. Přidal jsem nějaké překážky (provázek natažený mezi stoly představoval laser = náhlá smrt) a nakonec žákům rozdal tahák s příkazy, kterými mohou svého „robota“ ovládat.

Pak jsem ještě díky AI vygeneroval několik různých scénářů, např. Startuješ na červené čáře. Seber bobuli, pak jantar a přines je do směnárny. Ve směnárně byly nachystány bonbóny (pro všechny ty třídy už to pár stovek stálo, a to ještě nemám všechny za sebou) – který robot zvládl cestu bez chyby, mohl směnit suroviny za dva bonbóny pro sebe i svého programátora. Mělo to celkem dobrý ohlas, žáci chodili po třídě, vyměřovali kroky, zkoumali jak projít třídu co nejefektivněji, někteří to obohatili o své vlastní příkazy (některé opravdu vtipné). Celkově super zážitek, který jim měl ukázat, že programování v reálném světě a programování v počítači není až tak rozdílné, robot (nebo počítač) prostě vykonává, co mu říkáme.

Jestli mě nějaká věc sejří, tak je to nedobrovolná vakace v čekárně u doktora. Dneska sem se všema klukama jel na pooperační kontrolu nejstaršího syna. Trochu jsme nestíhali, protože v práci se mi protáhla schůzka, ze které jsem nemohl jednoduše vyfičet. Skrz spěch jsme nestihli doma chytnout pod paži ani žádnou knihu nebo komiks, zčásti možná i proto, že jsem nečekal nějaký prodlevy na lavici v čekárně. Přijeli jsme možná dvě minuty po smluveným termínu objednání. Cestou jsem si v hlavě formuloval omluvu za pozdní příjezd, ale jakmile jsme vkročili do čekárny, tušil jsem, že zbytečně.

Sedělo tam před námi tak 10 dalších pacientů čekajících na kontrolu. A čas se začal vléct. Dostali jsme se na řadu skoro po hodině a půl. Za minutu jsme byli z ordinace venku – tomu se říká kvalitní časový poměr.

Znova o AI. Kromě práce jsem ji zatím používal na víceméně blbiny. Ale teď jsem našel super využití, které mě nesmírně baví a je dost návykové. Chtěl jsem už delší dobu začít jíst zdravěji a vynechat z potravního řetězce ultrazpracované potraviny (dlouhodobě) a teď na měsíc i veškeré cukry (krátkodobě). Co se cukrů týče, zatím se už týden v pohodě držím a tělo si o nic sladkého neříká. A je to právě i díky tomu, že s Gemini konzultuju jídelníček.

Zadání bylo jednoduché: chtěl bych začít jíst zdravěji a vyhnout se ultrazpracovaným potravinám. Budu ti navrhovat jídla, která bych si chtěl dát, ohodnoť je na stupnici od 1 do 10 a poraď, co změnit, aby to bylo zdravější. No a už to jelo. Z jídel mi začal vyřazovat balast, začal radit s alternativami, dává super tipy co vařit z toho co mám doma, co přikoupit a čemu se obloukem vyhnout. Dělat to „postaru“ a všechno tohle si zjišťovat ze složení toho či onoho jsem párkrát zkoušel, ale vždycky mě to přestalo bavit, protože je to celkem dost práce navíc. V tomhle případě mi ale chatbot nahrazuje nutričního specialistu a hrozně mě baví s ním komunikovat. Nemám chuť na sladké, večer nemám chuť na brambůrky, protože si dám na večeři věci, které trávím déle a nemám za hodinu po „rychlém“ jídle na něco dalšího.

Pokud si nejsem v obchodě jistý, stačí rychlá fotka v Gemini a hned vím, proti čemu stojím. Cílem je vyrobit si časem „zónu safe potravin“, kdy už budu vědět, co brát a co ne. Tohle je pro mě fakt super využití AI, motivace jíst zdravěji nebyla nikdy vyšší.

Před pár dny jsem tu dával referenci na jednu z mých nejoblíbenějších knih – Stopařův průvodce po Galaxii. Louskám ji teď tempem zhruba dvě stránky/večer, kdy poslední stránku čtu další den znova, abych si připomněl, u čeho už jsem včera usínal.

Nejenomže jde o jednu z nejvtipnějších věcí, které jsem kdy četl (to stejné bohužel nemůžu říct o pokračováních; Douglas si všechnu munici vystřílel hned v prvním díle), ale dokázala mi taky zprostředkovat pocity, které bych nečekal, že slova v knize dokážou. Třeba tento úsek hned zkraje knihy (Ford je mimozemšťan, který ví, že planeta Země bude za pět minut zničena Vogóny):

Ford was very kind—he gave the barman another five-pound note and told him to keep the change. The barman looked at it and then looked at Ford. He suddenly shivered: he experienced a momentary sensation that he didn’t understand because no one on Earth had ever experienced it before. In moments of great stress, every life form that exists gives out a tiny subliminal signal. This signal simply communicates an exact and almost pathetic sense of how far that being is from the place of his birth. On Earth it is never possible to be farther than sixteen thousand miles from your birthplace, which really isn’t very far, so such signals are too minute to be noticed. Ford Prefect was at this moment under great stress, and he was born six hundred light-years away in the near vicinity of Betelgeuse.

Douglas Adams v knize Stopařův průvodce po Galaxii

Fakt bych nikdy nečekal, že mi kniha dokáže zprostředkovat pocit naprostého odloučení živé bytosti od svého domova a pocit naprosté titěrnosti TAKOVÝM způsobem. A těchto momentů je v knize ještě mnohem více. Dnešní prejt berte jako jedno velké doporučení. Knížečka je to útlá, na gymplu jsem ji přelouskal snad za dvě odpoledne. I přes svou délku je to ale jedna z nej knih, kterou jsem kdy četl. Srdcovka.

Pomalu pomaličku se blížím k půlce projektu Radikální prejt. Jako všechno v životě (kromě čekání na poslední řadu Stranger Things), i tohle utíká až moc rychle. Chtě nechtě už se pomalu začnu opakovat, ale třeba se mi občas podaří napsat něco, co bude výjimečné. Už bych asi měl přemýšlet, jak naložím se vším tím volným časem, který mi nastane 30. 6. souběhem dvou nevyhnutelných jevů: skončí škola, a tedy i přípravy. A skončí Radikální prejt.

Tyto dvě věci mi momentálně z volného času ukrajují nejvíce. Možná se na začátku prázdnin budu cítit znova jak školák, který může konečně hodit tašku do kouta a jít si užívat to nekonečně dlouhé horké léto bez povinností. A možná se vrhnu zase do něčeho jiného. Už teď se těším na hory; Javorníky a Beskydy volají, abych s nimi srovnal účty a dokončil, co jsem letos začal. Doufám, že „naše Javorníky“ budou pokračovat i dlouho poté, kdy je celé zdoláme.

Momentálně sedím v totálně nacpaném vlaku a uháním směrem ku Praze na koncert, na který se těším už tak půl roku, možná déle. Restaurační vůz je plně obsazen, ale někdy člověk nemůže mít všechno. Jedu RailJetem. Když začaly mezi Grazem/Vídní a Prahou jezdit, musel jsem ho coby milovník vlaků hned vyzkoušet. Sedl jsem do jednoho z prvních a jel jsem vstříc České Třebové. Věděl jsem, co mě na konci cesty čeká; věděl jsem, že asi uvidím naposledy dědu, který už tehdy po mrtvici ležel v litomyšlské nemocnici, ale nechtěl jsem si to připustit. Hořkosladký výlet novým vlakem vstříc smrti.

Hrozně rád bych vám tu sepsal, co se mnou hudba Kateřiny Marie Tiché dělá, ale já už jsem to vlastně udělal dávno předtím, než jsem věděl o nějakém prejtu. Proto vám jen nalinkuju loňský článek, který jsem psal ve vlaku cestou z koncertu pod přívalem emocí, které mnou tehdy proudily. Dnes opět píšu ve vlaku, sice před koncertem, ale všechny ty emoce, a mnoho dalších, mnou pořád proudí. A tvoje strachy jsou jenom vítr – dívej jak fouká.

Dneska mi do Poslowchání (aktuálně sám sobě dlužím report za skoro čtyři měsíce, ale napsal jsem si to do to-do listu na tento víkend) spadla Aneta Langerová se svojí prvotinou Spousta Andělů.

Moment. Než budu pokračovat dál, musím vyzdvihnout, že jsem dokázal ve větě napsat obrat „to do to-do“ a je to češtinářsky správně a dává to smysl. Největší úspěch dnešního dne. Foneticky je to teda [to do tu dů], ale pokud anglicky neumíte, pak to určitě můžete číst i [to do to do] a tady už vidím jasnej potenciál, aby to zhudebnil třeba Pokáč. Kterýho jsem teda nikdy neposlouchal, neposlouchám a nikdy nebudu. Ale moje děti jo, takže Patrik Šíííík je v mé hlavě solidně zarytej, aniž bych to dobrovolně chtěl.

Dneska to bude hudební prejt, ale prosím Pokáče, jehož jméno neznám, aby přenechal místo Anetě. Ano, dnes je to opět výlet do pravěku, konkrétně někam do podzimu roku 2004, kdy tahle deska vyšla po fenomenálním úspěchu mladičké Anety v Superstar. Je to zvláštní, ale pro mě to byl nějakej peak určité doby, protože si z toho roku pamatuju spoustu věcí, což se o jiných rocích okolo říct nedá. Takže si pamatuju finále Superstar, pamatuju si jak jsme fandili, jak jsme to rozebírali ve škole, jak povrchní kluci fandili Šárce a ti, co dokázali ocenit spíš hlasové kvality, stranili Anetě (včetně mě). Kdepak nějaký hlasování v aplikaci, tehdy jsme ještě svoje sympatie stvrzovali SMSkou poslanou té které favoritce. Ségra pro jistotu poslala hlas oběma, což mělo efekt především na stržené částce z jejího kreditu, ale matematiku a logiku jsem jí tehdy nevysvětloval.

Spousta Andělů je za mě pořád úžasná deska, dneska jsem jí dal 5/5 a v poslowchání se o ní rozepíšu. Aneta mě hlasem udivovala tehdy a udivuje mě i dnes, po těch víc než 20 letech. Líbí se mi její melancholické i veselé polohy a barvu hlasu má podle mě v rámci českého ženského hudebního rybníčku nejlepší, ale to je samozřejmě jen můj názor. První Superstar bylo taky úplně poslední, na který jsem koukal, i když Bendeho, Horvátha a nějaký další hvězdičky jsem registroval. Kde je dneska konec Martině Balogové a Petře Páchové, kam to dotáhl Standa Dolínek, kterýmu jsme trochu fandili zejména proto, že jezdil do školy do Moravské Třebové a uměl hodně solidně zazpívat Killing Me Softly, na které jsem tehdy ulítával?

Zase se topím v nostalgii, ale dneska je to příjemná nostalgie, žádná tryzna. V hlavě mi hraje Voda živá (nej song z cédéčka) a já pořád přemýšlím, jak autor myslel slova „ve mně navždy zůstává tvoje voda živá“ a jaký podtexty tomu mám přiřadit. Nebo je to fakt explicitní vyjádření vyvítečeho? Hraje mi tam Voda živá (kterou složil Michal Hrůza), vzpomínám na Soňu a přeneseně i na Kapřinu, na jeskyně, na bezstarostnej gympl, na to jak tahle písnička hraje při rozlučkovým večírku se spolužákama a já brečím Ertlisovi na rameni, protože něco velkýho zrovna končí a přede mnou je nejistá budoucnost.

Tak co Michale. Kdybych ti řekl, jak to bude za dvacet let vypadat, co bys udělal jinak? (Koupil bych si 1000 bitcoinů po dolaru, jinak nic)

Je to zvláštní pocit, učit žáky něco, co pravděpodobně nebudou už v životě potřebovat, nebo aspoň velká většina z nich. Někteří učitelé s tím musí pravděpodobně bojovat celou svoji kariéru, protože mají na starosti předměty, u kterých se nějaká aplikovatelnost v reálném světě úplně neočekává. Už jsem to možná psal, ale před pár lety bych žákům samozřejmě doporučoval, aby se IT věnovali co možná nejvíc, že je to velmi žádaná profese, kterou člověk může dělat už při střední škole a být dobře placený okamžitě poté, co vypadne ze školského systému.

Dopoledne jsem učil páťáky, jak dělat cykly, podmínky a další struktury, takové začátky do programování. Odpoledne jsem v práci napojoval svoje Visual Studio na Claude Opus 4.5 a využil jsem přesně nula příkazů a programování, stačil jen vibe coding, o kterém se teď všude píše. Potřeboval jsem udělat jedny webovky, které jsem už dlouho odkládal pro nedostatek času. Stačilo vágní zadání na pár slov, screenshot jiných webovek, které se mi líbí, a za několik minut bylo hotový nástřel, připravený na dokončení. Ušetřil jsem odhadem 98 % času a nemusel jsem nic programovat. A tohle je jen jednoduchý příklad, pro jiné projekty generujeme obrovská kvanta kódu, necháváme si zhodnotit kyberbezpečnost, děláme code review. Prostě všechny ty repetetivní tasky, které by trvaly dlouho, najednou zaberou minimum času a úsilí.

Ale dovolil bych si tohle dělat jen tehdy, kdybych rozuměl tomu, co za mě AI generuje a dokázal v tom číst. Nechtěl bych vytvářet černé krabičky, u kterých netuším, co a jak funguje. AI otevírá mnohé dveře, vibe coding bude zcela běžná činnost napříč populací. Podle mě AI rozevře nůžky – šikovní a cílevědomí lidé díky ní získají úžasné nástroje, které je posunou mnohem dál a mnohem dřív. Ti líní za sebe nechají všechno udělat AI (jak už teď vidím ve škole, protože udělat screenshot otázky z testu a předhodit ho chatovi je opravdu jednoduché) a moc použitelní nebudou.

Dneska má můj nejmladší syn šesté narozeniny, všechno nejlepší Fáfi! Většina pozvaných na narozeninovou oslavu je buď na antibiotikách, nebo leží s teplotama, takže oslava proběhla jen v komorní rodinné sestavě. To je nevýhoda toho, když má člověk narozeniny v listopadu, kdy populací korzuje nejvíc bacilů. Ale Fáfík neprošel přes plánovací a schvalovací proces, takže datum narození jsme mu úplně nevybírali. Jestli bude nevýhodou i to, že Fáfa půjde do školy o rok později, to se teprve uvidí. Saturace na prvním stupni bude každopádně téměř maximální, kluci budou v první, třetí a páté třídě.

Dneska jsem učil sedmáky. Jeden z nich se přišel před hodinou omluvit, že minule nedělal co měl, pročež už mě trochu nazlobil. Tak jsem mu poděkoval a dneska se snažil o to víc. Potěšil mě. Sedmáci obecně jsou super, puberta ještě není v úplným rozpuku, takže nemám problém se s nimi na věcech domluvit a většinou neofrňujou, že po nich něco chci. Naopak, jsou aktivní a pořád se ptají, co budeme dělat dál. Uvidím příští rok, k jakému přerodu u nich dojde. Osmáci, to už je totiž jiná písnička. Tam bych měl nejradši stát v koutě a dělat, že neexistuju a nic po nich nechtít, protože JE TO VOTRAVA!

Pokud by se mě někdo zeptal, já bych mobily na základce zakázal. Od pár žáků už jsem je při hodině vybral a vrátil až na konci, což mě samozřejmě staví do pozice starýho nerudnýho dědka, „kterej nám mladej nerozumí“. Pokud všechny studie ukazujou, že mobily ve škole táhnou wellbeing dětí někam ke dnu, a pokud vidíme, že ve školách, kde už zákaz zavedli a vedlo to k dramatickému zlepšení vztahů i prospěchu a úbytku kyberšikany, a pokud vidíme, že některé progresivní státy to již zavedly plošně a vedlo to k témuž, pak bych doufal, že se k tomu naše ministerstvo školství též dopracuje.

PS.: Absolutně netuším, co je six seven, nechce se mi to radši googlit ze strachu, co bych objevil. Ale není snad žáka, od kterého bych to už aspoň jednou neslyšel

Levhart sněžný neboli irbis. Zapamatujte si to, až zase jednou budete hrát město – jméno – zvíře… Ale ještě o jedno písmeno méně má ibis, což je nějaký vzácný pták, který vám do hry dá titěrnou výhodu. Žádné další kratší zvíře začínající na I neexistuje, alespoň v českém jazyce. Nebo mě vyvedete z omylu?

Dneska jsem se probudil do zasněženého města. Jako by to bylo před týdnem, kdy jsem psal podzimní prejt a už dochází k dalšímu střídání. Širokou paletu barev a vůní nahradila sněhošedobílá monolitická všeobjímající deka. Červenou a žlutou barvu smyla bílá vlněná přikrývka, která přišla nečekaně brzy a sebrala vítr z plachet mému optimismu na pozdní, dvacetistupňové babí léto. Irbis stojí naproti mě a já ho nevidím.

Užil jsem si ráno v tichu, jakoby sněhová pokrývka tlumila i okolní svět ruchů. Skoro jsem si dnes na cestu do práce ani nenasadil sluchátka, ale pak mě to trklo: First Snow. Pustil jsem do svého vnitřního ticha Clinta Mansella a v tu chvíli by ani nejlepší stopař nevyčenichal, kudy jsem se dostal do kanceláře. Po pár metrech mé stopy ve sněhu zmizely a já jsem se vznesl někam nad střechy, nad mraky, nad stratosféru a dál k Xibalbě a zpět. Tři minuty nadpozemské krásy.

Sníh, dědo, snížek!, nezapomenu si na začátku každé zimy zopakovat hlášku Tomáše Holého z filmu Pod Jezevčí skálou. Tenhle snížek je moc krásná věc, pokud tedy člověk nemusí ve sněhobílé tmě zrovna cestovat z přednášky domů. Ale co je trocha sněhu na cestě oproti… velkému množství sněhu na jedné ze čtrnácti osmitisícovek, na které vystoupal horolezec Radek Jaroš. Jeho přednáška byla hodně zajímavá, skoro celou dobu jsem měl nepříjemný pocit po těle, který mi říkal – proč by si tohle někdo sakra dobrovolně dělal?

Ne, já to chápu, opravdu. Tohle překonávání přírody i sama sebe je úžasné, mám ho taky v sobě, ale na škále od 1 do 10 jsem taková možná pětka. Vysokohorští horolezci jsou někde na jedenáctce. Ten diskomfort na mě dýchl ze všech fotek naprosto dokonale. Já si rád vyrazím ven do zimy na procházku i na běh, ale s vidinou, že pak roztaju v kavárně nebo doma pod dekou s hrnkem čaje v rukách. Nechat se dobrovolně uvěznit na dva měsíce v internačním táboře zvaném Sněhová smrt, kdy kolem tebe umírají horolezci a ty víš, že to je normální a že pokud uděláš krok vedle, čeká tě to taky, to bych nezvládl. Všechna čest horolezcům, kterým to připadá jako dobrý nápad a vyrážejí vstříc smrtelně nebezpečným podmínkám.

A všechna čest Jarošovi, který se nebál na přednášce vytasit se svými politickými názory a schytal za to od publika potlesk. Tedy – tak od půlky publika. Ta druhá půlka asi těžce kousala, že se jim někdo dovolil otřít o dědouška Babiše a pantátu Okamuru.

Přemýšlím, že bych zainvestoval do garáže. Zrovna ta jedna konkrétní, která by mi vyhovovala, stojí mrtě. Před pár rokama garáže stály o dost méně, sice ne řádově, ale násobně ano. Jenže před pár rokama, pokud bych tu garáž chtěl kupovat, by mi taky přišlo, že stojí mrtě. Z dnešního pohledu ta garáž tehdy stála drobné, ale pokud člověk není investor s volným kapitálem, je koupě nemovitosti nebo auta vždycky drahá záležitost. To si člověk může dokola říkat „no jo, kdybych ji tenkrát koupil, to bych ji dneska mohl prodat za čtyřnásobek“. Ou kej, co tím autor chtěl říci: nejde jen srovnat současný a minulý stav a ignorovat vývoj mezi tím.

Stejně to můžu aplikovat na život obecně. Dřív lidi žili skromně, až spartánsky. Pokud dnešní optikou budeme pohlížet na to, že 10 lidí spalo v jedné místnosti, jedlo brambory na loupačku sedm dní v týdnu a většinu života se starali o pole a aby měli co jíst i v zimě, tak sim můžeme říct: tyjo, oni fakt žili nuzně. Jenže! Oni neznali výdobytky našeho života, netušili co je elektřina a neznali televizi a všechny další vymoženosti, jako jsou digitální hodinky a automatický pračky. Z jejich pohledu to život nuznej nebyl, byl to prostě život na úrovni tehdejších možností.

Až se na nás za 200 let budou jejich optikou koukat na potomci našich potomků, třeba jim přijde ten náš dnešní život nuznej. Třeba všechno to co děláme pozbyde smyslu, třeba fakt budeme jednou žít v matrixu s neomezenýma možnostma a „reálnej“ život bude něco, co se dělalo před dvě stě rokama. Jak vypadal život před 200 lety a jak vypadá dnes, a kdo by si tehdy tipnul, jak moc se všechno změní? Někdy se hrozně moc těším na to, co budoucnost přinese, a někdy mi přijde líto, že spoustu těch věcí už nikdy nepoznám, protože náš čas na tomhle světě je velmi, velmi omezenej.