Michal Kobelka

O tom, že mě sociální sítě štvaly a že mi předhazovaly kdejakou blbost jen aby mě udržely přilepenýho na obrazovce, o tom už jsem se zmiňoval (Wow, to jsem psal už ve 25. prejtu? Ten čas letí jak sviňa!) Ale on byl taky problém v tom, že mi algoritmus obsah účinně skrýval. Algoritmus socek je v tomhle zvláštní – relevantní obsah, ideálně chronologicky seřazenej, toho se člověk nedočká. Ale balastu, kterej ho nezajímá, toho tam je přehršel. A že ho teď na Facebooku mám. Milion AI generovaných příspěvků. Zajímalo by mě, kdo na to kliká, protože já ne. A není to jen problém Facebooku, protože algoritmus vybírající jakože relevantní obsah za vás je na každé síti, i na Stravu to dorazilo. Na YouTube občas na svoje odběry nenarazím jak je rok dlouhej, ale spousta výstřelů do prázdna v podobě hloupých návrhů tam je opravdu dost.

Přitom řešení by bylo snadný, stačil by nějakej datovej formát, kterej by textově vyjížděl příspěvky z daného zdroje pěkně chronologicky a na vás jako na uživateli/konzumentovi obsahu by bylo, abyste si v nějaké čtečce přihlásili odběr kanálů dle vašich preferencí. RSS by se to třeba mohlo jmenovat.

Tedy přesně to, co už pod názvem RSS (Really Simple Syndication) existuje. Jako už sem fakt starej, protože RSS používám od doby, kdy vzniklo, respektive od doby, kdy jsem začal používat internet na víc věcí, než jen stahování obrázků Lary Croft v rozlišení 80x80px. V pravěku jsem RSS jel ještě v nějakým Thunderbird prohlížeči od Mozilly, pak jsem přeskočil na Google Reader, kterej Google po pár letech zařízl, protože negeneroval žádný peňázky (mrkněte na web killedbygoogle.com co všechno už Google stihnul za svou historii pohřbít). No a od roku 2013 si jedu v klidu na Feedly, kam jsem naimportoval všechny zdroje z pohřbenýho Google Readeru.

A je to pro mě pořád primární zdroj vědění a základní přehled událostí, protože A/ mám tam všechny weby co potřebuju B/ nemám tam žádnej algoritmus, kterej by mi říkal, co si myslí, že by pro mě mělo bejt zajímavý. Nene, jen pěkně chronologicky seřazený články s krátkým náhledem a je jen na mě, abych si klikl, na co potřebuju. Ne, aby za mě rozhodovala matematická formule, co by se mi jako mohlo líbit. Pokud RSS neznáte, doporučuji. Žádnej bullshit, jen čistý informace.

Já si předsevzetí nedávám. Takový ty klasický, jako že novej rok bude diametrálně odlišnej jen proto, že prvního ledna začnu dělat něco diametrálně odlišnýho. Tahle radikální revoluce většinou vede akorát k tomu, že se člověk po pár týdnech vyfrustruje do původního stavu a ještě navíc zavře dveře nad nějakou změnou, která je najednou v jeho vlastních očích nemožná, protože se už jednou nepovedla. Podle mě je lepší postupný náběh, přidávat jedno procento týdně, stoupat nahoru pomaličku, zvykat si na změny a začleňovat aktuální progres do života. A né hned z nuly na sto, jako třeba psát celej rok každej den nějakej blogpost, když do té doby člověk nepsal vůbec nic. Ehm mňo…

Ale tady si veřejně jedno předsevzetí dám a bude to přesně ten radikální krok, kterej v předchozím odstavci nefeeluju. Od 24. listopadu do 23. prosince tohoto roku nebudu jíst sladké. Jakože vůbec. Jakože v tomto případě ani to, které si sám upeču, nebo upeču pro kluky a zbyde. Cejtim na sobě, že po pár předchozích týdnech (teď už měsících), kdy ubylo běhu, přestal jsem chodit do posilovny a přibylo večerního mlsání při sezení u příprav do školy, se tělo trochu transformuje směrem, který mi nevyhovuje. A ačkoliv dokážu váhu postavit na rozhraní dlažby tak, že ukazuje o pět kilo míň, tak je potřeba s tím udělat něco i reálně.

Bude to zajímavý pečení cukroví, kdy nebudu moct ochutnávat a užírat připečený linecký. Ale hádám, že když jsem se takto odhalil veřejně, že to vydržím. V následujících prejtech sem tam zmíním, jak se mi daří. Zítra si ještě v Brně dám crème brûlée nebo luxusní chézekake, ale od pondělí budu večer u telky chroupat mrkev. Tak jsem pravil, also sprach Zarathustra!

Dneska si jen trochu odplivnu. Vůbec se mi nechce psát nic konstruktivního, po celým týdnu mám mozkovou kapacitu vyprázdněnou a únava se nakupila tak moc, že bych stejně nic pořádného napsat nedokázal. Proto se omezím jen na několik málo afektovaných výlevů směrem k hnisu, který si nechává říkat POTUS. Tedy – President Of The United States.

V tomhle prejtu sám sebe jmenuju do znalce geopolitiky. A hned napřímo zaútočím: vůbec nechápu (vlastně chápu moc dobře), jak si může demokratická země zvolit do čela někoho tak nekompetentního, jako je strejček Donald. Tenhle pytel sraček s ADHD, který každý den tvrdí něco jiného, v jednu chvíli tlačí na jasného agresora a má de facto v rukách veškeré karty pro to, aby ho poslal do kolen, a ve chvíli druhé začne vyhrožovat napadenému a cpe mu do chřtánu mírový plán, který vypadá jako cár papíru, na kterým je napsaný „Všechno své ženě Filoméně…“. Akorát ta Filoména je agresor ze sousední země, kterej už pár let útočí na tvoje území, vraždí civilisty a vůbec dělá všechno pro to, aby se všichni měli o něco hůř.

A já v tomhle klidně hodím Donalda s Rusákama do jednoho pytle, protože pokud Donald navrhuje mírovej plán, kterej de facto ztvrzuje, že ten ožralej mužik co se nacpal do tvýho bytu, rozmlátil ti v něm všechny okna a zrcadla, znásilnil nezletilou dceru, podpálil kuchyň a teď odmítá odejít a ještě se dovolává mezinárodního práva, když se mu bráníš, tak takovej člověk je naprosto odtrženej od reality a jde mu jen a pouze o starpower a blahořečení své vlastní osoby, jde mu o business a jde mu o dobrý vztahy s diktátorem.

Eh, naprosto nenávidím, když je v takovéhle pozici takovej idiot, kterýho už nedokáže parodovat ani ten nejlepší stand-up komik, jelikož všechny náboje pro satiru vystřílí vždycky sám Donald. Vynikající taktika mistře – ale nechtějte raději vůbec vědět, jak na vás bude vzpomínat svět. Určitě ne tak, jak vám naznačuje těch pár pochlebovačnejch vlezdoprdelků, který si hřejete na prsou a který nedokážou nahého krále nazvat pravými slovy. Velebnosti, jdu blejt.

Odebírám spoustu newsletterů, a tím spoustu myslím třeba deset až dvacet. Všechno strašně zajímavý věci, od světa animovaného filmu (Animation Obsessive), co mě hodně baví, přes vědu a techniku (TechMIX od Seznam zpráv), sport (Karel a jeho Běžím, dokud můžu, triatlonistka Tereza Zimovjanová na Králíček plaval) až po film (Hollywood 101 od Vaška Rybáře z Moviezone, Filmtoro). Plus spousta dalších „nezájmových“ newsletterů, který občas přistanou z různejch sajt, ale u nichž už si teda nedovolím tvrdit, že je odebírám, spíš je jen toleruju v inboxu.

Zaměstnanec Googlu z oddělení Dohled nad metrikami, podsekce Východní Evropa, kancelář Lidi co odebírají newlettery a nečtou je si marně láme hlavu nad tím, proč je u mě v inboxu tolik neotevřenejch psaníček s newsletterama. Ono to je zrovinka jak s těma podcastama (viz Prejt #87). Je jich prostě moc a jejich kvalita je moc dobrá na to, abych je mohl všechny stíhat. Můj mozek by je CHTĚL všechny stíhat, jejich čtení mě dost baví, ukazují mi nové věci a díky tomu nestojím na místě. Jenže například náhodný newsletter z TechMIXu nebo od Karla nestačí jen přečíst, on odkazuje na dlouhé studie, na další zajímavé články a na spoustu velmi podnětných věcí, které si samozřejmě chci také přečíst. Je to jako lézt po stromě, kdy z každé větve trčí dalších deset větví a z nich další a další.

Hrozně rád bych si všechny ty informace poukládal do hlavy. Všechny informace sem, do mé mozkovny! Číst tak jako to uměl Johnny Pětník nebo Zelená a Modrej, to by se to studovalo. Realita je ovšem jiná a já prostě občas v inboxu udělám CTRL-A » Archivovat (v domnění, že se k nim ještě někdy v archivu vrátím, což jsem udělal přesně nulakrát), případně CTRL-A » Smazat vše, to když v tu chvíli věci vidím realističtěji.

Dneska na naší škole proběhl den otevřených dveří. Zajímavá zkušenost zažít to projednou z druhé strany, ačkoliv i ten náš nejmladší se dneska zúčastnil a hodinu si hrál s jezdícíma robotama Vex na stanovišti, kde jsem byl s deváťákama. Na ty momenty ve škole, kdy se přestává učit a z učitele se stává o něco snesitelnější osoba, protože se jede mimoškolská agenda, na ty jsem se vždycky těšil.

Nakonec mě překvapilo, jak malý byl zájem a že jsme měli s žákama v jiných třídách spoustu času pokecat nebo zajít do školní kavárny, kam jsem napekl pár koláčů. ČR je prý kavárenská velmoc, asi to nakonec jednou budu muset zkusit, jaký to je mít vlastní kavárnu. Ale do té doby se budu muset hodně zlepšit a naučit se sukulentový dorty. Tak snad až mě přestane bavit učitelství. U kterýho pořád nevím, jestli v něm pokračovat budu, nebo ne. Ale kdybych další rok odešel, bral bych to už trochu jako zradu na žácích a bylo by mi líto je opustit, protože se snaží a já jsem jim říkal, že pokud se budou snažit a bude to bavit mě i je, že zůstanu.

Mluvil jsem nejen s žákama, ale i s učitelema. Pamatujete si takovou tu scénu ze Žhavých výstřelů, jak se všichni dozví, že jsou příbuzní, bratranci a sestřenice a jak se potkali u Orlí řeky? U ORLÍ ŘEKY?! No tak dneska jsme zjistili s kolegyní, že jsme sice ne pokrevní, ale příbuzní přes pár kolen, ač každej z jinýho města. A že jsme si jako děti hrávali. Boom! Svět je malej a o náhody tu není nouze.

Není Temu jako Teemu. To jedno je osina v zadku založená na turbomarketingu, dumpingovejch cenách dotovanejch čínskou vládou, nabízející zboží podřadné až tristní kvality vyrobené z pochybných materiálů, u kterých radši nechcete vědět, z čeho pocházejí a co obsahují, a na který bych ani nesáhl, natož abych je vědomě používal. Ohromný množství lidí kolem mě Temu velebí jak spásu, na kterou jsme tu celej život čekali v totální chudobě, a až tenhle čínskej supermarket nás dokázal vysvobodit a konečně nám ukázal, jak jsme vlastně super bohatí, protože si dokážeme nakoupit koko*iny, který vůbec nepotřebujeme, ale zato jen za pár desetikorun. Tak gratuluju, to znamená, že jsme zase před nimi! Vem čert duševní vlastnictví, vem čert patenty a pravidla a vůbec všechno to, co má chránit výrobce před špionáži za bílého dne, vždyť máňo podívej, to Lego nerozeznáš od pravýho a stojí to jen pětikilo. A né jak originál za tři tisíce, no kde to jsme že něco takovýho může stát tolik, zlatý Temu, ti ostatní nás chtějí vokrást, ale to my se nedáme, my na ně vyzrajem, to uvidíš!

Mňo… Ale zas pro podvodníky je to ráj, ty hyperdrahý hrnce na předváděčky teď seženou o dost levnějc, a všechny ty ezokraviny co je prodávaj zoufalým panim s dvacetinásobným obratem, tak ty se tam taky dají sehnat. Až jednou budu chtít padnout na morální dno a zneužívat lidskýho neštěstí, určitě budu nakupovat na Temu.

To druhý Teemu pamatujou už asi jen moji vrstevníci. Finská raketa jménem Teemu Selänne, která zbořila všemožný rekordy v NHL a taky stereotyp chladnýho Fina, co se neumí usmát (zdravíme Jane Ahonena). Vlítl do nejlepší ligy světa jak uragán a ve své nováčkovské sezóně nastřílel 76 gólů, což se obecně daří jen velmi zřídka a jen těm nejlepším z nejlepších v prime věku po několika letech zkušeností v NHL, nikoliv těsně pod dvacítce, kdy se od vás čeká těch gólů možná 4x až 5x méně. Jedno je jistý, tenhle rekord už asi nikdy nikdo nepřekoná, další v pořadí má okolo 50 gólů a to už je bráno za super úspěch u nováčka.

Tak bacha jaký Teemu nebo Temu si přejete. Satan nebo Santa, vždyť je to skoro to stejný.

Kromě toho, že mě včera děsily sny v noci i ve dne, tak se mi jinak dařilo. Třeba když jsem v Kauflandu udělal velkej nedělní večerní nákup přes scan&go nebo jak se jmenuje ten bazmek v mobilu, kterým si rovnou skenuju zboží telefonem. Všechno sem si postupně pečlivě skládal do tašek, přijel jsem k samoobslužné pokladně že už si jen oskenuju QR z telefonu a zaplatím, ale ouha — vyskočila nějaká chyba, která byla stejně vysvětlující, jako byla příjemná. Musel sem z tašek zase všechno vyskládat do koše a oskenovat znova na pokladně. Ušetřený čas tedy nula, práce dvojnásobná. Pomohla mi milá paní asistentka, která se nezapomněla asi 7x omluvit za technickou chybu, za kterou nemohla. Kolik asi denně schytá hejtu od lidí, které tohle rozžhaví do běla a pak si to vylejou na první osobě s tričkem Kaufland, protože proč by ne. Tak sem ji 7x ujistil, že je to v pohodě, že se taková věc prostě stane.

Přijel jsem z Kaufu a švihnul tašky k lince, že už se v tom potřetí během hodiny přehrabovat nebudu a nechal jsem to na svého budoucího já, které o dvě hodiny později mému minulému já nepoděkovalo. Ale to už si kluci musí vyřešit mezi sebou, že. No ale práce nestála, šel jsem dolů do sušičky vyložit porci týden shromažďovaného bílého prádla, které sem chtěl vyprat pospolu, aby nechytlo nějakej odstín rumělkové barvy. A že si teda chvíli dáchnu u Scrubs a u toho si v klidesu poskládám to voňavý prádlo.

Vytáhl jsem z koše první kus oblečení a čumim jak Turek do vokurek. Na novým triku černý fleky jak kdybych do bubnu sušičky hodil kromě prádla i chobotnici, která se proti vysoušení pokožky nebránila nočním krémem s koenzymem Q10, ale vypouštěním inkoustových skvrn všude okolo. Vezmu druhej kus prádla a zase černý fleky jak když jemně naťukneš banán plátkem citrónu obaleným do zlaté cihly. Takhle to šlo celou dobu, až na mě z posledních šedejch tepláků některýho z kluků vypadl kousek černé plastelíny, se kterou si předtím hráli. Formeláci znova na scéně.

To mám za to, že se s prominutím jebu s nějakým tříděním bílýho prádla. Je to jen kus hadru, jehož trvanlivost je u mě stejně neomezená. Koloběh prádla totiž u mě funguje nějak takto: triko společenské degraduje na tričko domácí, to pak na tričko spací a později na hadru celou, později na hadru děravou a až někdy úplně na konci tohohle procesu se látka vyhazuje ven. To se stává maximálně jednou za deset let, neboť poločas rozpadu takovýho trika je mnohem, mnohem delší.

Do dnešního dne jsem se probudil z noční můry. Zpocenej, vystrašenej, zmatenej. Oddychoval jsem těžce a ještě dlouhou chvíli jsem se pohyboval na tenké hranici reality a snu, aniž bych věděl, na které straně se zrovna nacházím. Otevřel jsem oči. V tu chvíli se snem zastřená mysl zatoulala do dávno zapomenuté, dávno vyblokované minulosti uložené kdesi v koutku podvědomí, který už nechtěl být objeven. Prodloužená ruka noční můry, která po mě šmátrala při snění, se na mě sápe i v realitě.

Táta otevírá šuplíky s oblečením a říká nazlobeně, že odejde. Z části demonstrativně, z části by to asi opravdu chtěl udělat. Já stojím a koukám, celý svět se mi propadá do hlubin, kam dětská duše nedohlédne. Nemám co říct, nemám jak zareagovat. Chovají se takto dospělí? Zasloužil jsem si to? Je to věc, kterou si musí prožít každé dítě? Nevím, nemám srovnání. Tati, co jsem udělal špatně, proč chceš odejít tati, proč mě tu chceš nechat? Tati. Nic z toho neřeknu nahlas. Chytám ho za ruce, snažím se bránit mu, aby si skládal oblečení do tašky, která znamená rozdíl mezi tátou a prázdnem.

Ten pocit se mi dnes ráno vlil do žil přesně takový, jako jsem ho prožil ve svých možná třech, možná čtyřech letech. Nevím, kolik mi bylo, ale stojím v pokoji, sám proti dospělákovi, který se v životě dostal na takovou hranu, že si svou frustraci vyleje na dítěti, které si pravděpodobně po sobě neuklidilo hračku.

A pak už mě stín minulosti vede za ruku nejen v tom jednom koutku povědomí, tahá mě po všech čertech a ukazuje mi zákoutí, která na sebe navazují, jsou provázána linkou postupného rozpadu rodiny. Vezu se linkou metra M po stanicích Hádky, Frustrace, z rychlíku se otáčím na stanici Hněv a Výčitky, přestupuju na Výhružky rozvodem a svezu se po komunikaci Nekomunikace. Projedu si celou tuhle trasu, po desetiletí budovanou infrastrukturu, po které mám tlačit svůj vozík života a kterou pro mě vystavěli rodiče. Rodiče, kteří nějakým zázrakem udrželi manželství na jediném vlásku a teď jsou šťastní.

Utřu slzy, obléknu se do běžeckého a jdu si pročistit hlavu ven ranním během na lačno.

Když v lese spadne strom a není okolo nikdo, kdo by to slyšel, vydá nějaký zvuk? Typická filosofická a fyzikální otázka, na kterou už jste pravděpodobně někdy někde narazili. Takže jak to teda je? Z fyzikálního hlediska to prý zvuk udělá, ale z filosofického hlediska ne. Pokud neexistuje ucho, které by zachytilo vibrace způsobené rozechvěním zvuku padajícím dřevem, tak žádný zvuk neexistuje.

Mňo. Ve filmu Into the Wild (doporučuji, už jen díky krásnému soundtracku) si nebožák Chris do sešitu před svou osamocenou smrtí napsal tuto hlášku: Happiness only real when shared. Vracím se k filosofické otázce ohledně padajícího stromu a ptám se – dá se za štěstí považovat něco, co jeden nemá s kým sdílet? Když neexistuje jedinej človíček na světě, kterýmu by mohl předat kousek své radosti s čehokoliv, co ho potěšilo? Asi existují lidé, kteří dokážou prožít štěstí jen sami se sebou, ale já si to popravdě nedokážu moc představit. Vůbec netuším pro co bych žil, kdybych musel všechno vnitřní prožívání nechat jen sám v sobě a neměl nikoho, kdo by měl radost z věcí, který dělají radost mně.

Možná že to nakonec došlo i Chrisovi, kterej tak moc toužil po tom být mimo společnost, až kvůli tomu zaklepal bačkorama a do sešitů si psal filosofický moudra o tom, že mnohem lepší by bylo sdílet to málo, co mohl. Sem neskonale vděčnej, že můžu svoje putování po planetě Zemi sdílet s blízkými.

Včera jsem mluvil o té povídací stránce mý osobnosti. A dneska nakousnu tu nemluvnou. Nemluvná fáze nastane, když můj mozek usoudí, že by se měl věnovat jen sám sobě. Zhodnotí, že by měl přemýšlet o věcech až moc do detailu, ale ne v nějakým konstruktivním módu, protože v tom se rád podělí s ostatními o cokoliv. Ne, tenhle nemluvnej mód je uzavřenej pro ostatní, a pro mě je to náznak něčeho, co se v hlavě odehrávat nemá. Něčeho, co mi okupuje mysl a nechce pryč, něčeho co jsem popisoval ve Vděčným prejtu.

Většinou mám chuť se třeba i do konverzace zapojit, ale mozek nedává signál puse, aby se otevřela a artikulovala zvuky, které by druzí dokázali vnímat jako řeč. Většinou je moje nemluvnost znakem nějakýho vnitřního konfliktu, nějakého trápení, které nedokážu setřást, nebo které už na mě delší čas útočí a já bych ho potřeboval s někým probrat, ale nemám s kým. Nebo nemám jak. Nebo se bojím toho, co nastane pak. Otevřená komunikace je základ, ale občas ta otevřenost vzbuzuje strach, co druhý snese, co druhý přijme.

Nemám rád svou nemluvnou fázi, nemám rád ten pocit nemohoucnosti, té celkové unavenosti hlavy, která se prostě chce nadechnout, ale odlepit od sebe rty je mnohem těžší, než jen rozpohybovat svaly okolo pusy. Je to hlavně o rozpohybování mého vnitřního já, aby začalo přemýšlet, jak se z daného stavu dostat místo toho, aby se plácalo v kaluži a cákalo okolo sebe vlny.