Michal Kobelka

Včera jsem zapředl hovor s kolegyní, která má dvě odrostlejší dcery, z nichž jedna studuje pedagogiku. Tak jsme chvíli kecali a porovnávali různé věci, co zažila její dcera a co zase já při startu mé pedagogické kariéry (u které se musím co nejdřív rozmyslet, zda bude vůbec pokračovat). Například co za příkoří zažívala při praxích na základce, jaký to byl ze začátku boj s totální neposlušností, ale že z toho nakonec vybruslila jako vítěz, kterého začali žáci respektovat.

Nořili jsme se hlouběji a hlouběji do minulosti, hovor o naší současné situaci se rychle stočil k výchově, kterou kdysi na své dcery aplikovala a kterou já aplikuji nyní. Velmi brzy jsme zjistili, že na výchovu dětí máme velmi podobný náhled. Vlastně mi to trochu udělalo radost, protože dcery od kolegyně jsou dobře vychované holky a zatím si myslím, že to s mými syny zvládám tak, jak bych si přál.

Shodou okolností její dcery chodily na školu, kde nyní učím. A když byly na prvním stupni, měla škola drogový škraloup, kdy pár žáků na stupni druhém jelo v nějakých drogách. Pro mě je to naprosto nepředstavitelné, protože ačkoliv deváťáky učím, pořád na ně nedokážu nahlížet jako na někoho, kdo by se vůbec mohl zaplést s drogami. Vždyť jsou ještě tak nevinní?

No nic, tehdy se to každopádně hodně řešilo a byly schůzky s rodiči v tělocvičně. A tehdejší paní ředitelka měla na srdci spoustu věcí, z nichž jedna konkrétní se vypálila kolegyní do hlavy: Nikdy nepřestaňte mluvit se svými dětmi. Jakmile s nimi přestanete komunikovat, přestáváte jim rozumět, ztrácíte kontakt s nimi i s tím, co se jim děje v životě. A to je podle mě mantra, které by se měli rodiče držet, a zároveň něco, co už od raných let v hodně rodinách nefunguje. Nebudu tu dštít oheň a síru na tablety a telefony, kterými děti zabavujeme ve všemožných situacích. To by už vydalo na samotný prejt a nebyl by krátký.

Není dne abych se svých dětí nezeptal, jestli je všechno v pohodě a jak se mají. Není dne, abych jim nepřipomenul, že kdykoliv by je něco trápilo, můžou za mnou přijít a zkusíme to vyřešit. Není dne, kdy bychom chvíli neseděli u stolu a nepovídali si, ať už je to o čemkoliv. A není chvíle, kdy bych vnitřně, a někdy i doopravdy, nebrečel, že těch dní, kdy si tohle můžu s dětmi dopřát, je jen půlka. Vím, že u druhé půlky dní je o ně dobře postaráno, a jsem rád za to, kde se momentálně nacházím, jaké obzory se mi otevřely a co můžu prožívat, ale nebudu mít do smrti smrťoucí radost z toho, že jsem jako rodič se svými dětmi méně, než bych s nimi mohl a měl být.

Včera jsem s nimi měl poměrně vážnou řeč o tom, co nás čeká v budoucnu, co se v mém životě změnilo a jak to vnímají a jestli je to pro ně v pořádku. Zažil jsem tolik rodičů, kteří své děti postavili před hotovou věc. Zažívám je ve škole dnes a denně a vidím, co to s nimi může udělat, na jaká místa je to pošle. Moje děti mě podpořily v tom, co bych v životě chtěl a hned se do toho zapojily. A já doufám, že čas a úsilí vložené do komunikace se stonásobně vrátí v budoucnu.

Občas dělám věci, který jsou naprosto zbytečný, nic moc mi nedají (kromě dobrýho pocitu), ale jsem jima tak fascinovanej, že si na ně občas udělám čas.

Jedna z nich je koukání na různý Youtube z ranku „opravuju“, „restauruju“ a podobně. Třeba takovej Steve z kanálu TronicsFix nedělá nic jinýho, než že vezme pár rozbitých konzolí a zkouší je opravit. Je to pro mě takový vizuální ASMR, koukat na šikovnýho člověka, kterej s naprostou precizností odstrojí šasi, přesně ví který šroubky nechat zmizet, kam se koukat, co testovat, jak vyměnit vadný součástky, jak ten hardware vyčistit alkoholem atakdále. K ničemu to video nepotřebuju, ty konzole nevlastním, nechci se učit je opravovat, ale stejně na to fascinovaně dokážu hledět.

Z podobnýho ranku jsou videa o restaurování starejch věcí. Opět to není nic, co bych chtěl v životě dělat, tudíž to neberu jako edukační video pro můj budoucí koníček nebo kariéru. Ale vidět, jak se šikovnej člověk dokáže popasovat se nánosy rzi starých celá desetiletí nebo i staletí je pro mě fascinující podívaná. Možná proto, že bych na podobný věci neměl nervy. Třeba taková restorace staré francouzské gilotiny na pečivo mě hodně bavila.

No a v neposlední řadě občas sednu k videu, kde se neděje nic jinýho, než že někdo jezdí autem potemnělým městem v Japonsku nebo v nějaký jiný cizí zemi a já jen relaxuju u toho, že koukám na všechny ty divný ulice, značky, na mrakodrapy a cizí architekturu lomeno kulturu protkanou do každodenního života na ulici.

Říkal jsem, že mi ty videa nic nedávají? Nepravda. Je to relax pro mysl, meditace pro 21. století.

Už mnohokrát jsem tady vyzdvihl, jak fajn kolektiv máme v práci. Takže když si včera na konci porady jeden z kolegů, kterému ne náhodou přezdíváme Lysohlav, vzal slovo a oznámil, že ke konci ledna končí a bude pokračovat v kariéře jinde, trochu mě to poslalo do kolen. Já sem nikdy dobře nenesl, když se core kolektiv zužoval, nebo když jsem já musel měnit práci. Jasně, nějaká fluktuace je úplně běžná, řekl by si normální mozek. Ale ten můj spustí poplach a začne přemejšlet nad tím, že se právě odebral jeden stavební kámen domečku, kterej se taky může začít postupně sypat, pokud těch kamenů zmizí víc. A nechcete zůstávat v domku, kterej vám padá na hlavu.

Lysohlávek sice obýval jiné patro naší budovy, ale každé setkání a každou příležitost v práci proměnil v srandu, nebo aspoň naoko (ne tak úplně naoko!) rejpal do nás programátorů, že jsme pomalí a že nemá co prodávat. Vánoční večírky díky němu měly drajv, kolikrát jsme se vsadili o nějakou úplnou blbost, že neudělá(me) nějakou ještě větší blbost.

Posledních pár týdnů bylo těžší najít motivaci k psaní. O hodně věcech, o kterých jsem něco říct chtěl, jsem se už vypsal. U pár z nich jsem ještě posléze našel myšlenky, které bych rád doplnil, ale nejsou tak samonosné, abych na nich mohl vystavět celý článek. Možná se časem dostanu k něčemu jako „souhrn prvních 200 dní a co bych napsal jinak“, ale to by si žádalo důkladnější práci, než jen sednout večer k noťasu, sepsat pár řádků a pověsit to na internet.

Pořád bych si nepřál, aby se tady z toho stal deník, kde bych jen sepisoval zážitky z konkrétních dní. Většina článků sice přesně takto vznikla, ale většinou šlo jen o nějakou malou pohnutku či podnět, který mě vedl k sepsání něčeho obsáhlejšího a se širším záběrem. Ale můj intelekt je jen omezený a nemůžu se pouštět do klábosení o čemkoliv. Od toho jsou na internetu jiná individua, ale nebudu ukazovat prstem na samozvané experty na cokoliv. Karel Čapek to už kdysi dávno shrnul krásným citátem: „Představte si to ticho, kdyby lidé říkali jen to, co vědí.„

À propos, o Čapkovi jsem rozepsal jeden prejt a pak jsem ho musel smazat. Hrozně moc bych si přál o mém oblíbeném autorovi něco napsat, kdysi dávno na gymplu jsem o něm vytvořil celkem obsáhlou seminárku, ale těch 30 stran kvalitní biografie už zavál prach času. Kéž by byla moje paměť stejně spolehlivá, jako je děravá.

Když se člověk stará o tři děti, musí chtě nechtě multi-taskovat, aby všechno zvládal. Když se člověk stará o tři děti jako single rodič, musí to být multi-hyper-multi-multi-tasking. Za víkend je toho potřeba stihnout hodně, dneska jsem se rozhodl uklidit celej barák od sklepa až po strop, protože už se na ten hromadící se bordel nedalo koukat, do toho uvařit super oběd, udělat s klukama všechny domácí úkoly, přečíst mrtě knížek, okoupat je a dalších tisíc činností. Dneska to šlapalo. Od rána až do večera jsem byl v zápřahu a přitom se teď večer necítím vyfluslej, protože ty činnosti mě prostě nabíjely. Vlastně přesnej opak toho, co jsem popisoval v devadesátým prejtu.

Ale tenhle multitasking je ještě v pohodě, některý činnosti prostě můžu vynechat nebo odkládat tak dlouho, až je přestanu vnímat jako aktuální problém. Horší je ten mentální multi-tasking, ten kterej nejde úplně odložit někam dozadu do hlavy, protože vyžaduje momentální přítomnost. Mluvím teď o tom, kdy se do konverzace chtějí zapojit všichni tři kluci, každý na mě začne mluvit ve stejný moment, ideálně každý o jiném tématu. Velmi pozorně musím držet v hlavě tři linky zamotaných konverzací, musím přemýšlet, zda už utnu jednoho a začnu odpovídat druhému, nebo zda mu dám prostor na další doplňující otázky, protože dětksá zvídavost je nekonečná.

Tím spíš když se pak třeba ten nejmladší slova začne dožadovat zvyšováním hlasu nebo vyřváváním, že teď jááá. Ale stejně jako i další věcí v životě, tohle se dá naučit zvládat nebo dokonce přeměnit v benefit, dá se najít rytmus v tomhle asynchronním strojku. A jako vždycky u dětí platí, že stav panující teď se pravděpodobně za dva měsíce úplně změní a budu na něj jen hezky vzpomínat.

Věděli jste, že 131 je hodnota neutronového čísla, pro kterou neexistuje žádný stabilní nuklid? Já taky ne. Dokonce ani moc nevím, co ta věta znamená, zkopčil jsem ji z Wikipedie když jsem hledal nějakou zajímavost o čísle 131, což je teda nejen prvočíslo, ale také palindrom. Dokonce ani na gymplu by mi ta věta moc neřekla, možná tak z definice jo, ale že bych z ní byl rozumnej, to úplně ne. Učitel se nemohl věnovat každýmu Kobelkovi, kterej něčemu nerozuměl, to by toho v hodině moc nestihl, když nás tam bylo třicet.

Dneska jsme s klukama měli pomalý ráno, proč taky ne, když byla sobota. Vařil jsem jim snídani, oni se váleli na gauči a začali se mě ptát na všemožný otázky, třeba pro kterou hodnotu neutronového čísla neexistuje žádný stabilní nuklid. No dobře, na tohle se mě neptali, ale na spoustu otázek o vesmíru jo. A protože bych si buď musel vymejšlet, nebo si nechat narůst druhej pár rukou, abych mohl u vaření ještě gůglit, zapnul jsem radši live Gemini na telefonu. A další hodinu jsme konverzovali s Chatem a ptali se ho na všechny možný otázky o hvězdách, planetách, vesmíru, barvách (věděli jste, že karmín se vyrábí z vysušenýho brouka jménem červec nopálový?!), o všem co nás zajímalo. Řekni mi 10 zajímavostí o našem vesmíru tak, aby to pochopilo dítě na základní škole. Jak vznikaly planety? Co by se stalo kdyby se spojily dvě hvězdy veliké jako naše Slunce?

Najednou kluci najeli na vlnu zvídavosti, ptali se mobilu svým jazykem a ve svém jazyku dostávali odpověď. Mohli drillovat hlouběji a hlouběji pod povrch jakéhokoliv oboru. Jsme na prahu revoluce v učení/školství. A jsme na vrcholku schopností lidského mozku, odteď už bude jen degenerovat. Celé vědění na dosah ruky v krabičce, kterou má každý z nás. Když Douglas Adams psal o ušní rybce, která dokáže překládat všechny jazyky vesmíru v reálném čase, a když v téže knize psal o Stopařově průvodci po galaxii, kde je veškeré vědění lidstva, možná ani netušil, že něco takového budeme o 40 let později opravdu vlastnit.

A teď mě omluvte, jdu si znovu rozečíst jednu z nejlepších a nejvtipnějších knih, kterou jsem kdy četl.

Koukám po ubytování na AirBnB na další naplánovanej výlet a jeden byt vedle druhýho je jak přes kopírák. Jak kdyby ty místnosti padaly z obrovské 3D tiskárny podle jednoho plánku rovnou do ulic. Mohl bych náhodně vybrat kterýkoliv z nich a byl by to až na barvu dekoru ten stejně zaměnitelnej mustr. Dá to práci vybrat něco fakt hezkýho a autentickýho, co neplánoval někdo, kdo jede AirBnB ve velkým na kšeft se snahou co nejlépe optimalizovat.

Vzpomínáte ještě na mobily z přelomu tisíciletí? Vzpomínáte na všechny ty barvy, tvary, speciální funkce, na všechny ty designové skvosty a designové kotrmelce, které se hodily tak maximálně do obludária? Já jo. A hrozně mi ta rozmanitost chybí. Moc se směju v recenzích nových telefonů, které se nebojí napsat, že telefon vypadá krásně, úžasně, dokonale. Haló, vždyť je to velká černá displejová placka obalená kusem šasi? Kdo dnes proboha netrpělivě čeká na odhalení designu nových telefonů, když vypadají všechny úplně stejně? Ale bacha, tenhle… tenhle vypadá úplně jinak, protože má zcela jinou pantone certifikovanou barvu těla než předchozí generace.

U aut je jistá konvergence designu taky znát, ale naštěstí jsou tu výjimky jako Berlingo, co vypadá jak autobus, nebo Cybertruck, co vypadá jak rozšlapaná pixla od zavařených oliv. Ale jinak ty esúvéčka došly do tvarové evoluční dokonalosti tak precizní, že už je od sebe nedokážu rozeznat.

Asi je to symbol dnešní doby, možná po všech těch letech, kdy se dyzajnéři mohli odvázat a představovat auta a jiné výrobky všech možných barev a tvarů a zkoušet různé harakiri, přebraly vládu nad designem dotazníky a měření a markeťáci s produkťákama zaveleli, že auta budou vypadat takto, protože zákazníci si to tak v největším zastoupení přejí. Ale já doufám, že se to zase trochu zhoupne zpátky a svět se trochu promění v přehlídku větší rozmanitosti.

Vždycky když začínám mít ten debilní pocit v hlavě, že se jako nemám dobře a že se něco děje, tak se na chvíli zastavim. Nějakej hlásek vzadu v hlavě vykukuje přes okraj stolu a našeptává mi, že mi není dobře a ať overthinkuju každou možnost, co se může stát. Jestli jste viděli Atlas mraků, tak je to takovej Starej Georgie. Snažím se ho zahnat, snažím se ho neposlouchat, snažím se dělat, že ho neslyším. Ale drží se tam, zloduch. Vykukuje z toho temnýho kouta jen občas, vlastně dost výjimečně, povětšinou si tam vesele chrupe, ale nikdy úplně neodtáhl z hlavy pryč. Jednou za čas mě na random bázi pozve na skleničku a pokec.

Ale mě nebaví ho poslouchat. Nemám mám rád monology od lidí, co nedokážou respektovat moje přání a neodprejsknou, i když je poprosím. Navíc je to paskřivec co nakukává hovadiny a kalí mysl. Tohle opojení vlastních myšlenek cizíma vnuknutíma obvykle přesekne jedna věc a až mě mrazí, když si to uvědomím. Vzpomenu si na lidi, co už mezi náma nejsou. Vzpomenu si na kolegu z bývalé práce, kluk možná o 15 let mladší než já, co byl celej život na lůžku a přesto bojoval jak mohl až do úplnýho konce. Vzpomenu si na Honzu, kterýho nemoc sejmula před… Kolika, 15 lety? A messenger mi ho stejně pořád háže jako jeden z prvních návrhů, komu napsat. Vzpomenu si na to že oni by tyhle hovadiny v hlavě neřešili a uvědomím si, abych byl sakra vděčnej a neřešil pytloviny. A Starej Georgie na tohle většinou nemá co říct, tak zase odleze.

A pak jedu na vlně vděku vygenerovanou jeho absencí. Že jsem zdravej, že moje děti jsou zdravý, že se mám sakra dobře, že si nemám na co stěžovat, že můžu kdykoliv obout boty a vyběhnout naprosto volnej jako pták kam se mi zachce, že mám oba rodiče, že můžu poslouchat neomezený množství hudby, který mě povznáší na duchu a dalších tisíc vděků menších či větších. Jednou si z nich doufám vystavím zeď, přes kterou už Georgie na mě nedohlédne. Doufám, že mi někdo tu zeď pomůže vystavět, možná kdybych pro Starýho Georgieho nechal nevědomky malý zadní vrátka, kudy by se mohl vrátit zpátky. Doufám, že někdo vezme pár cihel a pomůže mi dostavět i tenhle kus zdi.

Včerejší prejt sem psal v polospánku, noťas mi klouzal ze stehen dolů jak jsem opakovaně usínal a probouzel se na gauči. Bylo mnohem jednodušší prejt nenapsat a přispět raději na charitu, výsledek je stejně nevalné chuti a rozhodně si ho neobhájím. Takhle tedy ne přátelé.

Na školství mě zatím štvou dvě věci: že si nemůžu vzít dovolenou kdykoliv a že některé dny přicházím o odpolední poobědové kafíčko v běžné práci. To je vždycky buď konverzace totálně o ničem (což je super, protože můžeme plácat kraviny), nebo na nějaké vážně téma (což je super, protože je z toho podnětná konverzace). Vlastně nám ještě nikdy nedošla témata, nikdy tam nesedíme jako pecky který si nemají co říct.

V předchozích dnech jsem měl prostor pro hodně moc 1:1 konverzací. Tam to mám podobně jako na kafi: buď plácám totální nesmysly (protože se spoluřečníkem máme podobnou úroveň humoru a ten je samozřejmě pro konverzaci esenciální), nebo řešíme nějaké vážné téma (zdravím Honzu do Znojma, se kterým jsme na VŠ řešili trest smrti a humanismus na každém pivu, a to bylo často). Třetí možností je, že se snažíte protnout hutné ticho jakýmkoliv smalltalkem, na což plýtváte 100 % mozkové kapacity. Nenávidím small talk s lidmi, se kterými si nemám co říct, ale situace si to tak nějak žádá. Mozek většinou hledá první možnost, jak se vypařit ze zemského povrchu tak, aby to druhého neurazilo.

Nicméně je super, když se stránka Humor a stránka Duchaplné konverzace u někoho protnou a najednou nejen že nemusíte do té konverzace přilívat oheň, abyste ji drželi na vodou, ona plyne tak přirozeně a samovolně, že malá rafička z ničeho nic na hodinách míří na trojku. Spánek se odkládá a zkracuje na nezbytné minimum a není v té chvíli nic důležitějšího, než si říct úplně všechno.

Tenhle prejt jsem chtěl začít psát v pět, ale někde jsem se zdržel, tak že v šest nebo nejpozdějc v sedm, maximálně v osm. Teď hodiny ukazujou 22:13 a já nemám napsáno nic kromě toho, co jste si právě přečetli… No asi sem nemohl psát – měl jsem spoustu práce na baráku, návrat z dovolené, praní a tak. A dělal sem si přípravy do školy… Možná tak ale v alternativním vesmíru, protože nic z toho jsem nedělal. Dneska je den zevl a já mám kopr. Nechce se mi nic. Spal jsem v noci asi tři hodiny a propsalo se to do celodenního chtíče cokoliv. A já s tím nehodlám bojovat. Padá mi hlava a mozek zatáhl závěsy a šel spát.