Michal Kobelka

Jednou za pět let na mě přijde podzimní nákupní horečka. Akorát teda nepřijde z nějakýho vnitřního pocitu, že bych si chtěl pořídit něco hezkého na sebe, ale proto, že všechno podzimní oblečení ze mě pomalu začíná odpadávat. Za těch pět let ho obnosím do mrtě a pak už je celkem nutnost na sebe něco sehnat. Minulou neděli jsem se tedy vydal do Olomouce na větší podzimní nákupy a ono to může skončit zhruba dvěma způsoby. Buď od začátku chytím dobrej streak a daří se v těch hromadách hader najít něco, co se mi jednak líbí a jednak mi padne. Nebo hned od začátku zjišťuju, že už jsem v módě fakt totálně mimo a nic z toho co v obchodech mají se mi nelíbí nebo nabízejí takové střihy, že si v tom připadám jak v pytli od brambor.

V neděli jsem začal v H&M a líbilo se mi tam přesně nula věcí a ten jedinej svetr, co mi přišel not great not terrible, byl natolik neforemnej, že jsem v něm nevypadl jak v pytli, ale jako v břiše nějakýho pravěkýho svetrosaura. Popravdě jsem tam všude narážel jen na „baggy“ styl oblečení, zatímco straight nebo slim fit už asi nevedou; populace pravděpodobně tloustne rychleji než se zdálo.

Takže jsem hned od začátku byl trochu demotivavanej až zpruzelej a napadaly mě černý myšlenky, že cesta do nákupáku poslouží jen k tomu, abych do ovzduší vypustil pár zplodin z auta. Zaplul jsem ale vedle do C&A a tam je svět ještě v pořádku pane Okamuro. Normální hezký věci, hned v prvním regálu mi byl doporučen svetr, kterej padl a byl hezkej. Beru! A hele, tady mají pěkný košile… Vyzkoušel jsem, sedla hned ta první; vzal jsem radši dvě. Pak jsem se blížil k regálu a už z dálky na mě volal jeden cihlově červenej, chlupatej huňatej, na dotek heboučkej a na těle trochu kousavej svetr, že to je ON. Blížil jsem se k němu a ještě než jsem ho vůbec vzal do rukou, ještě než jsem vůbec mohl tušit, jak bude vypadat a jak mi bude na těle, jsem věděl, že se do něj zamiluju. A taky že jo, volal si mě z dálky jako Věž volá Rolanda.

Nakonec z toho vylezlo několik super kousků, který se mi fakt líbily a já mám na dalších pět let vystaráno.

Jak jsem se tu v článku z víkendového treku po Javorníkách rozplýval nad restauračními vozy a jak je ve vlacích miluju a jsem schopný v nich prosedět celou cestu, pít kávu, přikusovat k tomu medovník a jen tak koukat z okna nebo číst nějakou skvělou knížku… Tak včera jsem narazil na článek o nově zrekonstruovaném restauračním voze Ringhoffer z roku 1906. A páááni, tohle vypadá fakt krásně. Není to sice Orient Express, v tom se asi nikdy nesvezu, ale třeba jednou tu Sportku vyhraju.

Nevadí, na Orient Express si nechám zajít chuť, svezu se aspoň tímhle… Tak lovím na stránkách ceník a říkám si, že pár tisícovek to asi bude. Tak ne jen pár, ale rovnou šest. 5990 Kč za jedno čtyřchodové menu. Kdybychom na to šli dva… Fíha, není to málo. Tak sem stránku zase zavřel a řekl si, že některé věci fakt mít nemusím. Mně ta cena nepřijde přemrštěná v kontextu toho, co nabízí. Je tam jen pár míst, je to exkluzivní zážitek, je to stylovka. Přijde mi přemrštěná v kontextu mého vlastního mozku, který za podobné věci není ochotný utrácet, i když je to zážitek jen jednou za život. Vždycky to převede na nějakou univerzální měnu — „za tuhle cenu bys dětem pořídil boty a oblečení na celý rok“. A s tímhle hláskem v hlavě se fakt těžko argumentuje a špatně se přebíjí tím, že si chci taky někdy něco takového užít.

Stejně by mi to určitě nechutnalo, viďžejo mozku. Určitě by do toho nacpali rozinky a já bych musel dělat, že za 5990 Kč mi chutnají.

Posloucháte podcasty? Já celkem jo. Už dvacet let. Ale pane Boomer, tak dlouho přece podcasty ani neexistujou. To víš že existujou. Vznik moderních podcastů se datuje někdy na začátek novýho tisíciletí, kdy se technologie zdokonalily a dalo se najednou pohodlně streamovat a nosit hudbu a mluvený slovo na přenosných zařízeních v kapse u kaťat. U nás to teda s tím streamováním zpočátku nebylo tak snadný.

Takže se píše rok 2006 a já sem začal poslouchat hPod. Na dlouhou dobu to byl taky jedinej českej podcast, kterej sem poslouchal. Každej pátek večer jsem si ho pouštěl při cestě pěšky od své tehdejší přítelkyně, která bydlela na druhé straně města. Vždycky sem se modlil, aby stihli kluci díl vydat ještě předtím, než jsem se vydal na cestu k ní a pak zpět. Tehdy neexistovalo nic jako data v mobilu, takže buď jsem si tu empétrojku stáhl doma na počítači, přes připojený kabel ho nalifroval do telefonu a pak v mobilu poslouchal přes levný drátový čínský sluchátka, nebo jsem měl smůlu. Haha, pravěk!

Tehdy bylo ještě pár dalších zahraničních podcastů, který mě bavily a i jim děkuji za to, že dneska umím obstojně anglicky (Vám ne, paňčelko). Anyway, ta doba byla fakt pravěk a podcastů nebylo mnoho, což vydrželo ještě tak dalších 15 let. Jenže pak přišel nějakej prapodivnej zlom, snad za to mohl covid, a podcast musela najednou mít i kuna co bydlí na vaší půdě a z dřevěné bedny vyhrabala mikrofon po dědovi. Množství obsahu se najednou znásobilo, spousta těch podcastů byla fakt skvělejch a člověk chtěl být součástí komunity a poslouchat je. Ale poměrně brzy se ukázalo, že na poslech všeho by člověk potřeboval jeden den v týdnu dovolenou.

Já si vždycky podcasty pouštěl u běhání, a když jsem běhal každý den a měl long-runy, dalo se to ještě jakš takš udržet a většinou mi zbyl prostor i na hudbu nebo na ticho. Ale jak jsem běhání upozadil, zjistil jsem najednou, že nemám kdy. V práci se musím soustředit, takže bych mluvený slovo nevnímal. Doma s dětma si dost těžko pustím podcast. Večer jsou zase nasnadě jiný aktivity, než ležet a poslouchat někoho mluvit. Takže jsem to musel rapidně omezit a dneska už poslouchám zase jen jeden dva podcasty a to ještě dost nepravidelně.

Kdysi jsem dělal seznam toho, co jsem stíhal poslouchat, najdete ho v tomto článku o běhání.

Všichni sou mrtvý Dejve… Hmm, měl bych si Trpaslíka zase někdy pustit, ale kdy? KDY? Napadá mě snad jen hodina mezi psem a vlkem, aneb jak jsme říkávali na vejšce: zkrátíme dobu na spánek. Ale už teď si dopřeju většinou maximálně 6 hodin a níž jít asi nepotřebuju. À propos — místo Trpaslíka bych měl asi radši koukat na Zrádce. V práci na kafi je to teď téma numero uno a jsem totálně mimo mísu, neviděl jsem ani první sérii, takže se vůbec nechytám. Což na druhou stranu dává prostor ostatním, protože já můžu v klidu držet pysk a jen poslouchat a tiše podřimovat s hrnkem kafe v ruce.

Ok, takže si nepustím ani jedno. Fakt se teď horkotěžko dostanu večer vůbec k tomu, abych mohl telku zapnout. A když, tak si pustím jeden díl Scrubs a končím. Není to stížnost, jen takový konstatování, že některý pořádky se změnily. Některý pořádky jsou mrtvý, Dejve.

Mrtvý jako všechny ty lidi, co jim visí parte v oznamovateli na Cihlářově ulici. Chodíme kolem něj na oběd dennodenně (je tohle jediný český slovo s dvěma zdvojenými n? Vsadil bych se, že jo) a vždycky mě udivuje, kolik stojí okolo zvědavejch lidí co zkoumaj novinkový statusy na téhle sociální síti zesnulých. Snad jestli se mezi nešťastníky a nebožtíky náhodou nepřichomýtla nějaká známá tvář? Nebo aby mohli rychle přiběhnout domů a hlásit Prosimtě že neviš kdo umřel!? No paní Nádeníčková, přectav si to. No Nádeníčková, však víš, ta pani z druhýho konce města.

Nebo asi zase tak moc nechápu k čemu je dobrý vědět, kdo všechno u nás ve městě zaklepal bačkorama, natáhnul brka, odebral se do věčných lovišť, odešel na věčnost, zaklepal na nebeskou bránu, vydal se na poslední cestu, přešel na druhý břeh, atakdále. Viďte, pane Chapmane. Možná je to generační záležitost, možná že od určitýho věku taky budu chtít vědět, která duše naposledy pročísla koruny stromů a míří vzhůru na onen svět, aby se před odchodem ještě jednou zastavila, rozhlédla se okolo a řekla si: Byla to jízda. Ale kurevsky krátká.

Předsudky jsou hovadina. Mít k něčemu uzavřenej názor ještě předtím, než to vůbec poznám, vlastně brzdí jakoukoliv možnost do toho něčeho proniknout. Na druhé straně je pak protiváhou kritické myšlení, které mi naopak říká, že nějakým hovadinám opravdu nemá smysl věnovat pozornost a že je to jen ztráta času. Takovou absenci zvídavosti k nějaké fakt kardinální blbosti neberu jako předsudek, ale jako z empirické zkušenosti uklohněný závěr, že kdybych se do dané věci ponořil, jen bych ztratil spoustu času, který prostě do do očí bijících nesmyslů investovat nechci.

Předsudků jsem měl plnou hlavu ještě předtím, než jsem vůbec vkročil do školy a začal učit. Na tohohle si dávej pozor, je nezvladatelnej. Nebo tahle třída tě sejme, nedej jim ani kapku volnosti, nebuď s nima kamarád, sežerou tě zaživa, nikdo si s ní neporadil. Zvlášť před pár žáky z jedné třídy mě varovali, měl jsem jejich jména cizí rukou vypsaný na papírku na svým stole.

A já sem všechno tohle hodil za hlavu. Nechtěl jsem do třídy vstupovat s tím, že si budu na někoho dávat pozor day one. Zvlášť, když si nad tou třídou vylámali zuby i ostřílení pedagogové. Ale já mám to štěstí, že pedagog nejsem. A rozhodně nechci řešit potenciální problémy tak, abych se zařadil do vláčku všech těch, kteří neuspěli. Takže čistá hlava a rovný podmínky pro všechny, fakt si nehodlám zastřít zrak cizím pohledem na něčí domnělou nezvladatelnost.

Jeden žák, že prý největší sígr a rušič signálu. Chová se u mě naprosto ukázkově, hýří aktivitou, s radostí odpovídá na dotazy hozené do pléna. Hlásí se, usměrňuje spolužáky, kteří vyrušují. Z mýho pohledu naprostá spokojenost. Ale mohlo to být i přesně naopak. Chtěl se od začátku projevovat a já mu to dovolil. Nezařízl sem ho jen proto, že měl snahu, neuzemnil jsem ho když byl trochu víc aktivní jiným směrem, než bych si představoval. Dal jsem mu prostor, aby to ze sebe dostal. A vrací mi to nejlíp jak může.

Zatím z toho mám super pocit, ale je to tenký led a navíc na něm stojím hrozně krátkou chvíli na to, abych poznal jak je stabilní. Stačí pár neshod a může se to otočit. Ale od žáků mám zatím super zpětnou vazbu, že je to se mnou baví. Koho to nebaví, tomu se to aspoň nesnažím znepříjemňovat tak, aby byl ještě k tomu nasranej, že ho okřikuju. Zatím ale ty cesty, jak to sobě i žákům zpříjemnit, hledám. A nacházím přesně tam, kde jsem doufal, že ty cesty povedou, ačkoliv se mě ostatní snažili upozornit, že ve školství se chodí po úplně jiných cestách. Tak já ne.

Dnes je 22. 9. a já jsem právě objednal první Vánoční dárek. Neobvykle pozdě! Pravda, některý roky jsem se na dárky vykašlal a řešil to až na poslední chvíli, ale protože se těchto stresů většinou chci vyvarovat, je pro mě nakupování Vánočních dárků celoroční záležitost.

Mám tabulku na Google Disku, do které si průběžně zapisuju nápady. Jakmile mě nějaká věc osloví a vím, že ji tomu a tomu chci darovat, napíšu si to do příslušnýho sloupečku. V průběhu roku pak koukám, jak se sloupečky plní různýma nápadama. Ten určenej pro tátu samozřejmě zeje až do posledního možnýho momentu prázdnotou, protože některým lidem se prostě dárek koupit nedá, i když se člověk snaží seč může.

Většinou teda nic z toho nekupuju hned, nechávám to až na podzim, protože hrozí, že danou věc dostane zamýšlený obdarovaný od někoho jiného třeba k narozkám, případně se ta věc nakonec ukáže být střelou vedle. Každopádně pak můžu ale na podzim vyštrachat tenhle dokument a objednávat, místo toho abych teprve vymejšlel. A co si budem povídat, vymyslet dárek je někdy fakt těžká disciplína.

Trochu fikaně jsme děti připravovali na velký odhalení o Ježíškovi. Říkali jsme jim, že malým dětem nosí dárky právě on a čím jsou starší, tím méně jich od něj dostávají; díky tomu jim pak můžeme i některé prezenty dávat my — rodiče, babičky a dědečkové, zkrátka běžní smrtelníci. Hezky to všechno klaplo a člověk pak nemusí před dětma hrát bizarní hru, kdy na jedné straně tvrdí, že dárky nosí jenom Ježíšek, a zároveň s nimi chodit po obchodech a nakupovat je pro ostatní členy rodiny. Teď už ví, že dospěláci si dávají dárky sami, protože Ježíšek je tu hlavně pro děti.

Byly roky, kdy jsem Vánoce nenáviděl. Bojkotoval jsem je, dělal jsem všechno, jen ne to, že bych si je užíval. Brečel jsem do polštáře a doufal, že je prospím. Nenáviděl jsem všechny ty dárky, který měly vykoupit a zaplácnout neschopnost rodiny si vykomunikovat vlastní problémy, nenáviděl jsem trapný ticho u štědrovečerní večeře. Na hlavu mi přišla přetvářka, kdy se rozvrácená rodina, která je po zbytek roku na ostří nože, najednou snaží vypadat jako z letáku na rodinnou dovolenou od Čedoku. Ale jako mnohé jiné věci v životě, i tady jsem zažil, že se najednou věci obrátily k lepšímu. A teď se na Vánoce těším, letos obzvlášť.

Víte, jaký je rozdíl mezi čápem a obzvláštěm? Čáp hnízdí na vysokých místech, obzvlášť na komínech.

Probírali jsme s žákama reklamy. Zanedlouho je čeká olympiáda mediální gramotnosti a reklama je jedním z okruhů, na který se mají zaměřit. Tak jsem chvíli přemýšlel, kdy naposledy jsem vlastně viděl nějakou reklamu a že už je to jářku let. V prohlížeči mám adblock (nikdo z žáku netušil, že něco takového existuje a všem jsem ho doporučil), na Youtube si platím premium, aby mě reklamy neotravovaly, na pozemní vysílání nekoukám. Tak možná v Respektu, kterej se ještě občas snažím otevřít, aby ten papír co ho ke mně do schránky někdo pracně z tiskárny doveze měl nějakej smysl. Ale tam tu reklamu zase můžu hezky odignorovat otočením stránky. Mňo, nemají to se mnou inzerenti zrovna jednoduchý.

Tak jsem jim vybral pár reklam, na který si pamatuju z dřívějška a který mi utkvěly v hlavě a líbí se mi. Většinou jde o nějaký pocitovky, který mají v člověku vychýlit smýšlení o značce tím dobrým směrem víc než přesvědčit, že si daný produkt musím koupit. Třeba hopíková reklama natáčená v San Franciscu:

Ptal jsem se žáků, co v nich reklama vyvolává. V jedné třídě vůbec nic. V jiné pak štěstí, návrat do dětství. Jop, přesně tak působí na mě teď a přesně tak na mě působila tehdy v roce 2005, když sem si ji tehdy stáhl. První HD video, které jsem tehdy viděl, ještě v dávno zapomenutém Quicktime formátu. Můj CRT monitor ani neměl dostatečné rozlišení na to, aby reklamu plně zobrazil, a můj komp zase neměl dostatečnou sílu, aby HD video přehrál bez sekání. Přesto se mi ta reklama zasekla do hlavy a jednou za čas si ji pustím, teď už asi čistě z nostalgie. A proto, že Heartbeats od Josého Gonzáleze je fakt pěkná skladba, která se k reklamě hodí.

Líbila se mi tehdy a líbí se mi doteď. Jedna z nejslavnějších reklam, četně parodovaná a mnohými oblíbená. Přečtěte si nějaký článek o jejím vzniku, je to fascinující. Žádné dítě si tehdy nekoupilo hopík, protože je produkce vykoupila na míle daleko. Tým fyziků počítal, kam až hopíci doletěj a stejně je našli o pár dní později o pár kilometrů dál, než kde měly skončit. Ještě roky po natáčení prý semtam nějaký hopík vykoukl z okapu.

Další reklama s puncem značky Sony, tentokrát na tehdy nový formát Blu-ray:

Viděl jsem ji v kině a celý následující film jsem si v hlavě sumíroval dotaz do Googlu, abych tu reklamu našel a zjistil, co to v ní hraje za úžasnou skladbu. A otevřely se mi tím dveře k úplně novému hudebnímu žánru, který mě do té doby úplně míjel a který je mi od té doby velmi blízký. Moderní klasika.

A poslední, kterou jsem žákům ukázal. Vůbec nic to s nimi nedělalo, ale chápu, že tohle poselství člověka hitne až mnohem později. Dojímala mě tehdy a dojímá mě pořád:

Poslední dobou tíhnu k polskýmu filmu. Je to trochu cherry-picking a určitě i v tom českým filmovým rybníčku bych za poslední roky našel dost kvalitních zástupců (například Mádlovy Vlny), ale přijde mi, že Polsko ve filmovým světě předbíhá jednoho soupeře za druhým a začíná jim ukazovat záda. Jejich kinematografie je sice hyper-lokální a jako středoevropen k ní přilnu spíš než zbytek anglofonního světa, ale to nemění nic na faktu, že jde o hodně kvalitní kousky. A to jsem jich vlastně viděl jen pár.

Už dřív mi bylo Polsko hodně sympatické. Ve Vratislavi jsem byl několikrát a určitě se tam ještě chci vrátit; s dětma na lov všudypřítomných trpaslíků a sám do úžasného Narodoweho Fora Muzyki, jednoho z nejhezčích koncertních sálů, ve kterém jsem kdy byl. Tenhle skvost na břehu Odry (ve skutečnosti městského kanálu) mi učaroval a už jsem tam byl na dost koncertech, ale ten poslední už byl hodně dávno. Ona celá Vratislav je nádherné město protkané uličkami, překlenuté spoustou mostů a mostků mezi ostrůvky rozesetými po Odře, s rozlehlými parky a nádherným historickým centrem. A taky je tam jako v celém Polsku poměrně levno. A vlastně to vůbec není daleko a navíc se tam dá dojet i přímým vlakem. Musím předkládat ještě nějaká superlativa, nebo vezmete moje doporučení a vydáte se na cestu?

Z Polska pochází jeden z mých nejoblíbenějších umělců, Zdzisław Beksiński. Tento dystopický surrealista, jehož obrazy můžete ukazovat malým dětem před spaním, abyste v nich vyvolali ty nejhorší noční můry, byl jedním z nejveselejších lidí pod naším sluncem. Nikdo moc nechápal, kde se v něm berou všechny ty temné obrazy a výjevy, on sám moc nedokázal říct, co maluje a vždycky tvrdil, že symbolismus jeho obrazům dodávají hlavně kritici, pro které je výklad cizích obrazů denním chlebem. Zatímco oni se tam něco najít snažili, sám Zdišek říkal, že to jsou prostě jen věci, které ho napadly a žádný hlubší význam v nich není. O jeho neveselém životě s tragickým koncem byl natočen velmi náročný film se jménem Poslední rodina. Když jsem ho před pár lety viděl, věděl jsem, že ho znova vidět určitě chci, ale že se na to budu muset velmi dlouho odhodlávat. Film je to opravdu těžký stejně jako osud samotného protagonisty; jakkoliv byl člověkem veselým a asi i šťastným, osud mu pod nohy házel všemožné klacky, aby jeho život zakončil největší kládou, a totiž chladnokrevnou vraždou, po níž jeho rod skončil. Měl sice syna, ale ten si vzal život; ve filmu ho zahrál (a já ho díky němu objevil) Dawid Ogrodnik, který se okamžitě zařadil mezi moje nejoblíbenější herce.

25 let neviny. Další těžký snímek, který jsem před nedávnem viděl a který je založený na pravdivém případu muže, který byl neprávem odsouzen k 25 letům za mřížemi. Skvělá sonda do duše muže a jeho postupné přeměny v nápravném zařízení z člověka na trosku. Jeden z mých největších strachů pramení z nesvobody a pokud bych měl někdy nějakou náhodou skončit ve vězení, asi bych udělal vše pro to, abych do něj nenastoupil. Každopádně druhé velké doporučení, i kdyby to bylo jen díky fenomenálnímu výkonu Piotra Trojana v hlavní roli.

Abych trochu vyvážil těžké filmy, dám poslední doporučení na Jagnu. Film z prostředí polského venkova je unikátní svojí výtvarnou formou, protože je celý malovaný olejovými barvami. Co reální herci natočili pak desítky malířů-animátorů snímek po snímku překreslili v sérii olejomaleb. Film vypadá fanstasticky a má krásný soundtrack, který orámoval můj rok 2024 a stal se asi nejposlouchanějším cédéčkem toho roku. Pokud jste viděli Loving Vincent, který byl natočen stejnou technikou (aby ne, stojí za ním stejný tvůrčí tým), tedy reální herci + překreslení celého filmu do stylu Van Gogha, pak víte, co čekat.

Polsko je jednou ze zemí, ke které inklinuju z vícero důvodů. A pomalu nastává čas, abych ho začal objevovat nejen přes obrazovku a malířské plátno, ale i vycestováním do něj. Těším se.

No tak když už jsem včera tu politiku nakousl, tak ji dneska dokončím, ať už se k tomuhle tématu nemusíme vracet. Dneska jsem se v práci na kafi musel trochu rozohnit, ale jen v rámci mezí slušnosti. Nesnáším kecy, že volby nic nezměněj. Nesnáším kecy, že každej politik krade a že je to všechno stejná sebranka z****, že všichni jsou to bezpáteřní zmetci. Myslím, že po předchozích dvou volbách hlavy státu jsme jasně viděli, jakej rozdíl to může bejt. A i dvoje předchozí sněmovní volby, z nichž vyšly dvě diametrálně rozdílné garnitury (jakkoliv se to může zdát spíš jako konstantní neměnná tvář našeho státu) ukázaly, že je politika, a je politika.

Absolutně nemám nic proti tomu, když člověk žije s hlavou strčenou do písku a nezajímá ho, že stát nefunguje jen na setrvačník, kterej před staletími někdo natáhl a díky tomu teď vše funguje na volnoběh. Žijte svůj život v poklidu a bez stresů, který politika přináší. Úplně tomu rozumím. Ale sakra, když o politice prdlajs vím, vědět nechci, věnuju jejímu studiu a pozorování přesně nula svého času a pak jsem schopnej velkohubě prohlašovat, že všichni politici jsou kreténi co kradou, tak to asi není úplně v pohodě.

Mňo… Já volit jdu. Byl jsem u každých voleb, ke kterým jsem jít mohl. Možná jsem chyběl u jedněch, nevím. Beru to jako obrovskou možnost, kterou na světě nemá jen tak někdo. Sytý hladovému nevěří – až nám tu zase jednou vládnoucí partaj bude do obálek dávat jen jeden volební lístek, vzpomeneme si na tu dobu, kdy svobodné volby znamenaly svobodné rozhodnutí. A nechápu, že lidi na tu poslední dobu, která byla u nás nesvobodná, tak rychle dokázali zapomenout.

A koho budu volit? Nevím! Vím jen strany, které volit nechci. Všechny komouše, populisty, extrémisty a oportunisty. A když všechny tyhle strany se společným jmenovatelem vyloučím, pořád jich zbývá dost na to, abych měl z čeho vybírat. Lidé, bděte!

Šel jsem do Bílého domu. Zase. A viděl jsem prezidenta Spojených států. Zase… No, Forrest Gump nejsem a takový štěstí, abych potkal prezidenta ČR jsem taky neměl. Teda, ty dva předchozí bych asi ani potkat nechtěl, Mlhoše určitě ne. Ale včera k nám na maloměsto dorazil současný prezident Petr Pavel i s chotí a toho jsem chuť potkal měl. Šel jsem aspoň mrknout k muzeu, kde se zrovna pohyboval. Starstruck se nekonal. Ona se poslední dobou moje nervozita obecně nějak vytratila, zrovna dneska jsem dobrovolně prezentoval u nás ve firmě a kde bych dřív drkotal zubama a byl nervózní, tam jsem byl dneska úplně v klidu. Asi jsem poslední dobou pokročil do nějakýho novýho vývojovýho stádia. Z Charmeleona se vyvinul Charizard, Strážci vesmíru zmorfovali, Želvy Ninja se rochní v mutagenu. Spousta věcí je teď jednodušších a mám za to, že za to může nějakej uprdelismus, kterej ve mně nahradil všechny ty strachy. I díky tomu jsem vlastně vzal práci učitele, před pár lety by to bylo nemyslitelné.

Mňo, s prezidentem jsem si pravicí nakonec nepotřásl, protože jsem musel svištět do školky pro Fáfíka. Ale musím říct, že na toho našeho současnýho prezidenta jsem hrdej, což se předchozích osm let říct nedalo. Vykonává funkci přesně tak, jak bych si představoval: v zahraniční politice, jakkoliv ji prezident ve státě neurčuje, má jasně definovaný postoje (který se shodujou s mými), na veřejnosti vystupuje zároveň majestátně i skromně, nečeří ve společnosti bojové nálady jak to předtím zvládal Mlhoš v každém rozhovoru… Za mě velká spokojenost.

A co ta jeho minulost Michale? No jo, komouškej cejch. Jasně že bych byl rád, kdyby si ho z dřívějška netáhl. Jasně že by bylo super, kdyby místo rozvědčíka byl třeba disident. Ale minulost se nedá změnit. Dá se za ni omluvit a dá se soustavnou práci dokázat, že člověk si zaslouží druhou šanci. Kdybych si tohle nemyslel, musel bych za lidma pálit mosty hlava nehlava a to bych v životě asi moc daleko nedošel. Já bych si taky přál dostat druhou šanci, kdybych v minulosti udělal nějaký věci, na který bych teď nebyl pyšnej a věděl bych, že jsem se od té doby změnil. A Pavel se za to několikrát omluvil a svými postoji mě teď přesvědčuje o tom, že dávat druhé šance se má. Fool me once, shame on you. Fool me twice, shame on me.