#16 – The Revenant – Ryuichi Sakamoto

Film z roku 2015 od Mexičana Alejandra lňárritu (21 gramů, Babel), velmi dlouhý, pomalý a krásně nasnímaný (za kamerou Emmanuel Lubezki, 3x Oscar včetně Revenanta), ale také brutální. O životě a smrti, pomstě a drsné přírodě. Oscar pro DiCapria za hlavní roli byl spíš za zásluhy, protože v jiných filmech toho předvedl mnohem víc. Tady si měl pro zlatého plešouna dojít spíš sekundující Tom Hardy.

Soundtrack složil Japonec Rjúiči Sakamoto a Němec Alva Noto, je to mix elektroniky, syntezátoru a klasického piána, smyčců a někdy až orchestru. Pejsek vařil s kočičkou a vznikl z toho luxusní Sachr, hodně chladný, perfektně se hodící k zasněženým scenériím ve filmu.

Pokračovat ve čtení →

#15 – Arrival – Jóhann Jóhannsson

Arrival – Jóhann Jóhannsson

Sci-fi z roku 2016 od jednoho z nejlepších režisérů současnosti, Kanaďana Denise Villeneuvea (Blade Runner 2049, Sicario, Zmizení). Inteligentní příběh s myšlenkou, super herci a lidské drama smíchané s tématem komunikace mezi lidmi. Už teď kult na úrovni Blízkých setkání třetího druhu.

Soundtrack složil už zesnulý (sebevražda) skladatel Jóhann Jóhannsson a nedá se moc jednoduše popsat. Jde o směsici několika žánrů, od elektroniky, instrumentálních melodií až po „vyluzování zvuků, které mají být podobné řeči mimozemšťanů“. Ve filmu to působí dobře, ale čistě jako soundtrack to není něco, co byste slyšeli ve vašem oblíbeném rádiu.

Pokračovat ve čtení →

#14 – Jurský park – John Williams

Jurassic Park Soundtrack — John Williams
Jurassic Park Soundtrack — John Williams

Od dětství jsem miloval dinosaury – ta láska začala mnohem dříve, než jsem viděl Jurský park. Ale byl to právě tenhle film z roku 1993, který mi jako malému klukovi totálně učaroval a zajistil, že se o pravěké potvory nepřestanu zajímat až odrostu z velčáků, nýbrž mi to vydrží až do dospělosti a stáří (kdy se vydám do Montany odkrývat kostry tyranosaurů). O filmu nemá cenu nic psát, viděl ho každý, a kdo tvrdí, že ne, ten se na něj divá dodnes.

Hudbu složil skladatel John Williams, jeden z velikánů filmové hudby 20. století (dobře, i tohoto — jemu sice 87 let, ale stále aktivně skládá). Desítky filmových soundtracků, několik vyhraných Oscaru (v některých letech bylo nominováno více jeho filmů zároveň; od roku 1988 do roku 2006 nebyl nominován jen ve 3 letech) a spousta melodií, u kterých si hned vybavíte film, ke kterému patří. A stejně tak je tomu zde u Jurassic Park theme, které když se rozezní, otevírá se před vámi masivní dřevěná brána a váš Ford Explorer se pomalu rozjíždí, vedený automaticky kolejí uprostřed. Na ničem jsme nešetřili!

Pokračovat ve čtení →

#13 – Princezna Mononoke – Joe Hisaishi

Princezna Mononoke – Joe Hisaishi

Dneska se podíváme do země vycházejícího slunce. Píše se rok 1997 a Hayao Miyazaki (režisér, scenárista, animátor, génius) do kin poušti několikátý film pod značkou studia Ghibli (které špoluzaložil a které je tou dobou již světoznámé obecně uznávané jako špička v animaci i vyprávěni). A jako v předchozích případech se jedná o animé, tedy tradiční animovaný japonský film.

A jako tradičně nejde pouze o zábavnou taškařici pro děcka, nýbrž o film pro dospělé publikum s ekologickým podtextem o vztahu člověka s přírodou. Kdo se nikdy v animé nedostal dál než k Pokemonům, o dost přichází. Neviděl jsem u žádné jiné animátorské techniky tak přesné zachycení všemožných lidských a zvířecích emocí a stavů, a tenhle směr je pro mě snobem bližší, než Česká animátorská škola (která toho času už ani neexistuje, nebo má kdysi slavná česká animace dnes ještě co nabídnout?)

Pokračovat ve čtení →

#12 – Atlas mraků – Tom Tykwer

Atlas mraků – Tom Tykwer
Atlas mraků – Tom Tykwer

Končí rok 2012 a v kinech se objevuje tříhodinový velkofilm od 3 režisérů – sourozenců Wachowských (režiséři Matrixu, tou dobou ještě muži) a Toma Tykwera (např. Lola běží o život). Nikdo na něj nejde a stává se tak již několikátým hřebíkem do rakve kariéry sester Wachowských (tou dobou již obě po změně pohlaví), které komerčně na Matrix nikdy nedokázaly navázat, umělecky a filosoficky však ano.

Prim je v mnoha ohledech unikátní. V 6 odlišných basových rovinách rozehrává šest různých příběhů, které ihned od začátku filmu mezi sebou skáčou tam i zpět, klidně po několika vteřinách. Od první chvíle cca do půlky filmu divák moc netuší, co se vlastně děje, jak to spolu všechno souvisí a kdy a zda se jednotlivé příběhy nakonec spojí a proč. Ve všech příbězích, které jsou od sebe vzdálené desítky a stovky let, hrajou ti stejní herci rozdílné postavy, mnohdy naprosto odlišné od jejich typických rolí, např. Hugh Grant v roli kanibala.

Pokračovat ve čtení →

#11 – Blade Runner – Vangelis

Blade Runner – Vangelis

Sci-fi z roku 1982 od režiséra Ridleyho Scotta podle povídky Philipa K. Dicka o tom, co vlastně znamená být člověkem. A zda je morální likvidovat stroje (replikanty), které se podobají a jednají jako lidi a kolikrát ani neví, že jsou jen stroji. A dodnes nevyřešenou otázkou, zda hlavní postava Deckard (Harrison Ford) náhodou také není replikant. Filosofický film neo-noir žánru, vizionářské dílo začínajícího Ridleyho (měl za sebou čerstvě velmi úspěšného Vetřelce). Až v roce 2007 vydal „svůj“ final cut, protože u těch předchozích neměl možnost ovlivnit konečnou podobu filmu (paradoxně na předchozí Director’s cut z roku 1992 měl malý dohled a distancoval se od něj). Kultovní sci-fi.

Pokračovat ve čtení →

74-75-93-15

Asi málokterou kapelu lze tak jednoduše zařadit do kategorie „one-hit-band“ jako The Connells. Schválně, kolik songů téhle severokarolinské kapely znáte? Tipuju, že právě jeden.

Singl ’74-’75 vyšlel v roce 1993 a je to jeden z těch krásných songů, který na mě působí dost smutně. Stačí 4 minuty a v nich pár fotek a záběrů „před a po“ a můj mozek hned šrotuje, jak je ten čas doprdele fakt krátkej a protíká mezi prsty.

Původní verze z roku 1993

Vždycky jsem přemýšlel, zda by mohli natočit i aktualizovanou verzi po dalších cca. 20 letech a světě div se, někdo to fakt udělal! V roce 2015 při čtyřicetiletém výročí maturitního ročníku 74-75 natočili původní osazenstvo a vznikl následující klip, který prolíná starou verzi s novými záběry:

Verze z roku 2015

Patnáct ze šestnácti aktérů pořád žije (mluvím o roku 2015, dnes už to může být jinak).

#10 – Dr. Horrible’s Sing Along Blog

Dr. Horrible's Sing Along Blog
Dr. Horrible’s Sing Along Blog

Internetevý muzikál o třech aktech, který v době scenáristické stávky 07—08 napsal a zrežíroval Joss Whedon (mj. režisér Avengerů a tvůrce několika kultovních seriálů). Cílem bylo udělat nějaký low-cost projekt primárně určený pro internet s naprostou kreativní volností. A tak vznikl zčásti komediální, zčásti dramatický muzikál, který hned po uvedení zaujal na Whedonově poličce kultovních projektů svoje místo, a fanoušci netrpělivě vyhlížejí pokračování, které by snad jednou mělo přijít.

V hlavní roli Neil Patrick Harris (znáte z HIMYM jako největšího klátiče žen Barneyho Stinsona, vskutečnosti gay) jako Dr. Horrible, který se snaží dostat do Zlé ligy zlých, aby ukázal, že je prvotřídní zloduch. V tom mu brání Captain Hammer (Nathan Fillion) a.k.a. největší superdobrák, a zapletená je do toho ještě normální holka Penny (Felicia Day), která do souboje dobra se zlem hodně promluví.

Pokračovat ve čtení →

#9 – S láskou Vincent – Clint Mansell

S láskou Vincent – Clint Mansell
S láskou Vincent – Clint Mansell

Unikátní film z roku 2017, který vznikal několik let a na kterém se podílelo přes 90 umělců. Film je totiž kompletně malovaný olejovými barvami na plátno ve stylu van Goghových obrazů a digitálně snímán pro potřeby filmu. Pro každou vteřinu filmu bylo namalováno 10 až 20 velkoformátových obrazů, mnoho z nich vychází z reálných Goghových maleb, které tak ve filmu oživly svým životem. Snímek je trochu detektivka a trochu životopis van Gogha a byl by zajímavý i bez ojedinělého výtvarného ztvárnění.

Hudbu složil Clint Mansell, kterého už jsem tu zmiňoval u Requiem for a Dream. Další soundtrack, který posunuje už tak umělecký zážitek na novou úroveň a při poslechu máte chuť vymyslet stroj času a vrátit se do konce 19. století a tu dobu zažít.

Pokračovat ve čtení →

O opakovaném poslechu

Kolikrát musíte slyšet nějaký song, abyste zjistili, že se vám hodně, hodně líbí? U mě to většinou trvá 3 až 4 opakování.

A pak jsou výjimky, u kterých mi stačí slyšet půlku a jsem zamilovaný. Třeba jako tenhle James Newton Howard.