Ve Svitavách vznikla nová kavárna Tricafe. Stojí za ni dva Honzové, jeden kovanej kavárnickej světoběžník (Tricafe už měl v Praze), druhej markeťák a běžec, kterýho už roky znám z trailrun.cz a jeho podcastů. A jako podporu podnikání se rozhodli dělat sobotní komunitní běhy. Mně to zatím ani jednou nevyšlo z různejch důvodů, ale tento víkend se konečně otevřelo okno, tak jsem zajel.
Super atmosféra, konečně možnost si pokecat s Honzou běžcem a nechat si udělat kafe od Honzy kavárníka. Trochu mě znejistělo, že jsem kromě Honzy byl „na startu“ jedinej kluk, ale tak… zase mi úplně nevadilo, že jinak tam byly samý holky, že ano. A hlavně jsem konečně našel způsob, jak běhat opravdu pomaličku, což sám se sebou nikdy nezvládnu. Pro mě je mnohem těžší běžet pomalu, než rychle.
Takže jsem ve výsledku rád, že jsem našel novou běžeckou komunitu, kde se cejtím dobře.
Možná to tak někdo z vás taky má: je neomezeným ajťákem pro všechny lidi v rodině i pro širší kolena, pro kamarády a kamarádky rodičů, kteří si s technikou sami neporadí, pro známe i neznáme… Aniž by se o to prosil samozřejmě. Je to status přidělený automaticky jen proto, protože ty děláš s těma počítačema. Takže nastavování televizí, routerů, přenášení telefonů, obnova tabletů, odblokování karet atakdále.
Ne že bych rád nepomohl, ale ono to občas začíná nějak takto: Abych ti mohl mobil přenést na nový, potřeboval bych tvoje heslo ke googlu. – Heslo ke googlu, co to je? To neznám a určitě sem to nikdy neměl. Mňo, takže krok číslo jedna, jak obnovit heslo ke googlu…
Mám svatou trpělivost. Fakt si to myslím. S postupujícím věkem jsem čím dál vyklidněnější a spoustu věcí, které bych dřív řešil, ba dokonce i hrotil, mám u prdéle. Naučil jsem se dobře fungovat se svýma dětma, musí bejt jó úplně všechno otočený vzhůru nohama, abych měl důvod se nějak čertit nebo snad na ně zakřičet. Prostá domluva většinou stačí.
A mám taky jednoduchou odpověď na to, co mi celej život tu trpělivost trénuje. Internet. Konkrétně pomalej internet. Já jsem snad taková ta žába na prameni rychlýho internetu, protože jsem asi nikdy v životě rychlý internet neměl. Ať už jsem bydlel kdekoliv, vždycky to byla s rychlostí hrůza, snad s jedinou výjimkou jednoho roku na vejšce v brněnským Žebětíně, kde tou dobou byla optika třicetimegabitem, ale to už je pravěk a tehdy to bylo jak z jinýho světa.
Ale kamkoliv se hnu, tam mi na nervy drnká pomalá ručička ukazatele rychlosti internetu. Videa se mi sekají, načítají se dlouho, stránky nenajížděj, nebo až naponěkolikáté. Stačí mi to na stream hudby, a to taky jediný asi potřebuju. V práci si na mobilu naměřím klidně 300 mbit, ale v práci ten internet v mobilu zrovna na nic nepotřebuju. Doma na stejné 5G síti ale o něco dál od vysílače většinou vymůžu krásnejch 5 až 10 mbit/s s otřesnýma odezvama.
Někdy si říkám, že to tak asi má bejt, že mě to prostě nutí po dvou minutách horečnýho snažení najet na nějakou kůl stránku ten telefon prostě hodit na polici a vykašlat se na nějaký internety. Na hranici pozemku mi momentálně vede optika, stačilo by vykopat zhruba třímetrovou ďouru k domu. Cetin mi to slíbil na loňský podzim, max na tohle jaro. Já vůbec netuším, co všema těma rychlejma internetama budu dělat, jestli to fakt dotáhnou.
Rozhodl jsem se pokračovat v učitelství i další rok. Ve škole jsou se mnou očividně spokojení, mně se tam poměrně zalíbilo a pozitiva převažují nad všemi negativy, které jsem zatím zažil. Ono jich zase tolik nebylo, respektive nesouvisí s tím, co ve škole prožívám.
Ne že bych někdy nemusel zvýšit hlas, případně řešit drobné kázeňské konflikty. Ale bez toho by to pravděpodobně asi nešlo. Jsou třídy, které jsou naprosto úžasné a nabíjí mě už jen tím, že s dětma můžu být a něco jim předávat. Pak jsou takové, kde je to trochu boj. A pokud mohu soudit, tak většinou hodně souvisí počet žáků ve třídě a tím, jak je daná třída ukázněná. Tuhle přímou úměru jsem vysledoval. Jakmile je ve třídě žáků hodně, vždycky mají větší možnost vyrušovat, protože jejich kolektivní síla je větší a dokážou se strhnout navzájem.
Za mě je 20 žáků už moc, 15 je v pohodě a 12 je takovej ideál. V některých zemích s velmi vyvinutým školstvím mají takto malé skupiny dětí a za mě by tam mělo cílit i školství české, jakkoliv by to stálo mraky peněz.
Hlavní co teď řeším je čas. Tento školní rok jsem si toho naložil hrozně moc, nejen ve škole, a popravdě mi jarní prázdniny přišly dost vhod. Odpočinul jsem si od školy, byl jsem s dětma doma, udělali jsme si výlety a nemusel jsem myslet na přípravy. Pokud bych měl další rok pokračovat v dosavadním režimu, asi bych už do toho nešel, protože tomu obětuju hodně volného času i peněz.
Ale skončí mi Radikální prejt, na který musím myslet každý den a každý den pro něj nějakou půl hodinku vyčlenit. Tuhle půl hodinku můžu od září věnovat přípravám, jejichž větší část navíc budu mít z letoška hotovou. Po půl roce hledání svého místa ve školství lépe vidím, čemu se v přípravách věnovat a čemu ne. Takže mám celkem důvěru v to, že se budu zlepšovat. Chtěl bych taky využít velké prázdniny k tomu, abych si udělal „velké přípravy“ na celý rok, rozepsal si po týdnech co se bude dělat v nějakém nástřelu a konkrétní náplň řešit ve školním roce. Tak mi držte palce.
Dostal jsem po dlouhé době chuť na horor, což šlo ruku v ruce s tím, že jsem dneska úplně sám doma. Už dlouho sem si brousil zuby na 28 let poté, protože předchozí dva kousky z tohoto univerza se mi dost líbily. 28 dní poté byl mého času nejoblíbenější horor, ale to už je hooodně dávno. Ale už tehdy jsem tušil, že je Cillian Murphy skvělej herec.
Dřív sem měl horory hodně rád, ale od nějaké doby jsem na ně přestal koukat. Bůhví proč. Doma to nikdy nebyla volba č. 1 a když má člověk skrz kdejaký uspávání mrňat omezenej čas na filmy, tak většinou po celým dlouhým dni sáhne po něčem zklidňujícím.
Včera v noci jsem měl sen, že mám rakovinu. Celej zpocenej sem se probudil a uvědomil si, že se mi to nezdálo, že ji fakt mám. Ale to jsem se teprve nacházel v druhé úrovni snu, ze kterýho jsem se musel probudit do reality. Sen ve snu, to už tu dlouho nebylo. Chvíli jsem v noci přemýšlel a otřepával se z pocitu, kterej mi sen implantoval do hlavy. Mozku, proč to děláš? Ale stejně to ve mně zanechalo jakousi pachuť a říkal jsem si… vím hovno o tom, co se děje uvnitř mého těla. Měl bych si možná ve svým věku konečně zajít na nějakou hlubší preventivku.
Některý horory vyhledávám. Tohle není jedna z nich.
Pokud jste neměli posledních několik dní hlavu zastrčenou v písku, pravděpodobně vás v některém zákoutí internetu zaujala zpráva, že Hollywood brojí proti nové čínské video AI s názvem Seedance 2.0. Tenhle několik dní až týdnů starý model rozjel na internetech pořádnou melu. Místo toho, abych vám rozepisoval proč, zkuste mrknout na následující video:
Dvě z největších hollywoodských hvězd posledních dekád si to rozdávají v pěstním souboji v nějaké post-apo scéně. Ti pozornější z vás si všimnou, že tam třeba něco nesedí, že kontinuita trochu pokulhává a že to možná nevypadá úplně přirozeně. Já filmy žeru, na audio/video kvalitu si poměrně potrpím. Přesto jsem při prvním shlédnutí nic z toho nezaznamenal a jen se bavil… Bavil jsem se něčím, co ne-režisér ne-natočil podle neexistujícího scénáře, k němuž poznámky nepřidal neexistující stunt koordinátor a nepracoval na něm drahý vfx tým, na kameru kterou nedržel Hoyte van Hoytema nebo Emmanuel Lubezki, s kostýmy které nešily švadleny…
Dál pokračovat nebudu, ale chápete co tím chci říct? AI vygenerovanou scénu od A do Z, kterou vaše maminka, přítelkyně ani běžní filmoví fanoušci nerozeznají od opravdových záběrů, celou vygeneroval server někde v tramtárii na základě jednoduchého promptu, který mohl vypadat nějak takto: Brad Pitt a Tom Cruise spolu zápasí v pěstním souboji na střeše poničené budovy při západu slunce, pronášejí přitom tyto dialogy (…). Plus ještě pár dalších vět. To je vše co běžný člověk jako já nebo vy potřeboval, protože o zbytek se postarala AI a všemocné nuly a jedničky.
Koukáme na to, co to umí AI dnes, ale mělo by nás spíš zajímat, co to bude umět za 2 až 4 roky… Jasně že teď to není dokonalé, ale když si vezmeme ten progress v AI videu za poslední tři roky, kdy to jde z nuly na tohle… Tak za pět let třeba bude umět vygenerovat Netflix celovečerní film s parametry, které si divák zadá, za pár minut.
A představte si tuhle situaci: vyrobit AI film bude stát o několik řádů méně, než ho reálně natočit. Diváci to nepoznají. To pak může firma vzít ušetřené peníze a říct třeba toto: Pane Pitt, my bychom byli moc rádi, kdybyste nám propůjčil Váš obličej do našeho AI filmu. Nechtěl byste třeba rozvázat smlouvy v Hollywoodu a za pěkných 100 milionů dolarů nám dát na něj práva? No a pan Pitt se podrbe na hlavě a řekne si, že za nula práce mít sto milionů dolarů vlastně není úplně špatnej byznys.
Pak se podrbe na hlavě Sydney Sweeney a řekne si… No když to může mít pan Pitt, tak já bych možná chtěla taky trochu těch peněz. A nakonec už opravdu nebude Hollywood co býval Tohle podle mě není žádná fantasmagorie, ale reálný vývoj dalších let.
Úplně stejně jako se dřív bránila jakákoliv profese nahrazení (vykladači nákladů v docích, liftboyové ve výtazích, účetní když přišly tabulkové procesory… you name it), stejně tak se teď bude cukat Hollywood, protože má na zábavní průmysl západního stylu de facto monopol. Ale nepomůže mu nic, že se bude vztekat a zakazovat, protože technologie tohle všechno přejede jak nic.
Jak jsem tuhle chválil že už máme 4 medaile na olympiádě a že je to super, tak to opravdu super je. Mě celkem baví, že se nám ty sporty tak nějak postupně střídají a že na každé olympiádě vystrčí růžky někdo jinej. Na jedné olympiádě třeba sbíráme cenný kovy v biatlonu, jindy v běhu na lyžích (Katko pojď!), někdy ve sjezdu, Nagano asi nemusím ani zmiňovat. Před rokem jsem netušil, kdo je Metoděj Jílek a teď rovnou zlato. Na to jak jsme malej státeček, tak je ta rozmanitost celkem velká.
Když už jsem zmínil Nagano, což je pro všechny narozený po tom turnaji děsnej pravěk a jen my staří lidé na to vzpomínáme jako by to bylo včera… Tak ani tehdy jsme nebyli moc favoriti, spíš vůbec. Individuální kvalita našich plejerů byla obrovská, ale taková Kanada nebo Rusko byly o pár levelů vejš. Trochu teda pomohlo, že jsme měli v týmu duo Jágr & Hašek, toho času nejlepší hráče na planetě (ano, hrál tam i Gretzky, ale jeho kariéra už končila). Ale když to tak vezmu, tak jsme sice nebyli favoriti, ale opravdu ta síla byla velká.
Co mě vždycky každej rok udiví je, když někdo přeceňuje náš úspěch na MS v hokeji. Nikdy moc nechápu, jak někdo může považovat turnaj, na kterej jezdí hráči ze zámoří spíš jako na dovolenou než jako na skutečnou bitevní vřavu, za srovnání nejlepších z nejlepších. Ti nejlepší tou dobou válí na druhé straně oceánu v NHL, kde by podle mě jakejkoliv tým postoupivší do play-off Stanley cupu musel dát našemu nároďáku na budku. To pravý srovnání síly se jednou za čas opakuje při Kanadském (Světovém) poháru nebo na olympiádě. A tam posledních X let vidíme, že nevzkvétáme. Hráčů v NHL ubývá, vyloženě plejmejkrů už fakt moc nemáme a spousta hráčů hraje v týmech druhý až třetí housle.
Čímž se vracím obloukem k prvnímu odstavci – je fajn, že když zrovna hokej nemáme na úrovni, tak se přidávají jiné sporty a je mít z čeho radost na poli sportovních úspěchů. Ale nedělejme z našeho hokejovýho nároďáku něco, čím už dávno není.
Domluvili jsme se včera s klukama, že dneska zajedeme do Šmoulíkova, což je velký dětský centrum v Prostějově. Většinou se na tyhle akce snažíme přibrat ještě nějaký kamarády od kluků, protože je to win-win pro všechny z mnoha důvodů. Dneska jsme vzali spolužáka od Toníka, kterej je vždycky moc rád, že může jet s náma.
Po akci mi ještě jeho mamka děkovala za to, že si její syn může taky normálně hrát a že nejsme ten typ společnosti, který by ho tlačil do toho, že už má být velký. Jinými slovy, že se nesnažíme tvrdit, že „v desíti letech už jsi na dětká centra moc velkej“. Jo, chápu lidi kteří to třeba i svým dětem říkají, že jsou na něco velcí. Nebo počkat, vlastně nechápu? Dokud moje kluky bude bavit tam jezdit, tak tam budeme jezdit. Dokud budou chtít koukat na Tlapkovou patrolu, tak ať si ji klidně pustí. Já sem rád, že už se mnou koukají třeba na Pána prstenů a postupně a pomalu se dostáváme k dospěláčtějším filmům, ale to neznamená, že bych jim měl zakazovat nebo nějak shazovat to, co měli rádi kdysi.
The hell, já to dítě pořád v sobě mám a doufám, že nikdy nezmizí. Rád si někdy pustím Willyho Foga, nosím ponožky s Ninja želvama nebo trička s Pokémonama, když na to mám chuť. Člověk není nikdy na nic moc starej.
Dneska je v krátkosti ze sportu. Máme na ZOH čtyři medaile, z toho dvě zlatý. Super úspěch na malou zemičku, kde rychlobruslaři trénujou na rybnících. Schválně mě zajímal přepočet medailí na počet obyvatel, ale tam jsme se moc v pořadí nepošoupli. Z aktuálního 11. místa v klasickém pořadí všech zemí jsme při přepočtu na obyvatele poskočili jen na 9., já nás tipoval někde o dost vejš. Prim v tomhle hrajou Norové, jejichž pětimilionová zemička vygenerovala už 18 medailí. Před námi jsou i Rakousko (9 milionů obyvatel – 12 medailí), Slovinsko (2 miliony – 2 medaile), ale i Švédi (10.6 milionů jako my – 8 medailí).
Jak řekl dneska Metoděj Jílek v rozhovoru po své zlaté jízdě: Tož tak.
V jednom z prvních prejtů, konkrétně ve čtvrtém s názvem Já, ty & ÁÍ, jsem rozjímal nad tím, jak to bude vypadat dál s AI. Tehdy jsem predikoval, že AI proroste úplně do všeho. Nebylo to kdovíjak vizionářské zvolání. Pro tech lidi už tou dobou bylo AI víc než jen pomocník. Já jsem stál pořád tak nějak na rozhraní, čekal jsem co přijde, představoval jsem si, že to možná bude dobrý rádce, možná velká pomoc.
Poslední půlrok mě přesvědčil, že AI nebude jen nějaký doplněk, který budu moct používat, respektive že si budu moct vybrat, jestli ho vůbec používat chci. Pokud budu chtít na trhu zůstat relevantní, bude pro mě AI naprosto mandatorní. Už teď je. Už teď je pozdě na to říkat si že by vlastně bylo fajn si nechat čas od času pomoct strojem. Už teď je AI vývoj hlavní součástí mého workflow.
Před pěti lety bych mi to přišlo jako sci-fi, myslel bych si, že to možná je budoucnost, ale rozhodně ne blízká. Dnes už vím, že je to realita. To není žádné alarmistické strašení, je to nahromaděná zkušenost z posledních čtyř, pěti let sžívání se s AI, se zkoušením co je nového, s testováním modelů, se všemi pokusy a omyly, které vypadaly ze začátku jako nepoužitelný balast, aby se o pár měsíců později ukázaly všechny výtky jako neplatné.
AI totiž nejede lineárně. Neustále se zlepšuje, a to v kratších a kratších intervalech. Zůstat up-to-date se vším, co se v AI děje, to je práce sama o sobě. V IT to tak vždycky bylo – učit se učit se učit se, a kdo se neučí nové věci, je za pár let v technologickém dluhu, který se špatně dohání. S AI se ale tohle „učit se“ ohromně zrychlilo a je potřeba být pořád na špičkách a nasávat do sebe nové věci. A ano, JE to náročné, když nemá člověk jen práci, ale třeba i rodinu, koníčky a podobně. Ale dobře chápu, že buď se do tohohle trendu zařadím, nebo budu vyřazen pracovním trhem. Je jen na mě, kterým směrem se vydám.
Tohle podle mě není žádná fantasmagorie, ale reálný vývoj dalších let.