Michal Kobelka

V životě razím po racionální cestě. Je vydlážděná vědeckým poznáním a fakty. Pokud mi někdo začne vykládat o andělech, mimosmyslovém vnímání, třetím oku, homeopatikách, astrálním cestování, o tom jak kozoroh se lvem tvoří úžasný pár a jak se za svitu Luny zázračně zvedá porodnost, o tom jak je země placatá, jak z nás očkování udělá autisty a o dalších úžasných objevech z internetu, automaticky se mi v hlavě daná konverzace přesune výhybkou racionality na vedlejší kolej s podružným významem.

Já to tak prostě mám a mít budu. Chápu jak jsou pocity a emoce důležité, ale pokud mi někdo chce tvrdit, že nevěří faktům, které lze kdykoliv ověřit či zreplikovat, a raději dává na svůj vnitřní pocit, který mu jasné říká opak (= naprostý nesmysl), pak si to v mém čase a pozornosti těžko hledá místo. Povětšinou si vlastně s takovým člověkem ani nemám co říct, protože jejich svět se točí po naprosto jiné trajektorii.

Beru v potaz i to, že ani věda není neomylná. Ale narozdíl od vnitřního přesvědčení jednotlivce, že něco je jinak než nám praví konsenzus desetitisíců vědců z celého světa, je věda sebe-korekční. Takže zatímco Frantovi stačí, že něčemu věří a tak to prostě je, ve vědecké obci stojí v pozoru celé zástupy lidí, kteří potvrdí nebo rozcupují novou teorii ještě než stihne zaschnout inkoust na dané vědecké práci.

Věda je totiž založená na důkazech. Já bych neměl nejmenší problém věřit čemukoliv, co jsem popsal v prvním odstavci. I jiným věcem. Ale pokud mám něčemu věřit bez důkazů, pak mě předkladatel rádoby faktů nutí opírat se jen o čistokrevnou víru, že něco nějak funguje, a jen na základě toho, že on si danou věc myslí. Jenže jako mi nestačí víra ve světě duchovním, protože slepě věřit něčemu, co se opírá o nic, stejně tak mi nestačí věřit, že náš svět funguje nikoliv na precizně vysvětlených fyzikálních zákonech, ale na něčích představách, které jsou navíc vedou vyvrácené. Pokaždé, když jsem požadoval aspoň nějaký důkaz ohledně čehokoliv paranormálního, vždycky jsem dostal jediné: já to prostě vím, já tomu prostě věřím. A to je přátelé málo, moc málo na to, aby se na této víře dal postavit názor na fungování celého světa.

V zítřejším prejtu se dočtete, jaký paranormální jev se mi kdysi stal a proč si ho dodnes nedokážu vysvětlit.

Mám takovou jednu libůstku. Koukám na filmy až do konce. Ne ne, nemyslím jako do konce děje, ale až do konce titulků. A ne, nedělám to kvůli potitulkovým scénám, neboť na Marvel filmy nekoukám (pořád čekám až se mi začnou líbit a pořád nic).

Mě totiž baví v těch titulcích hledat. Ne nic konkrétního, jen nějaký zajímavosti a zvláštnosti. Tvůrce a spolupracující společnosti s vtipným jménem, poděkování slavnejm i neznámejm osobám, lokace z natáčení, Čechy a tak. Některý jména dokážou rozesmát (zdravíme pana Kundaliniho), některý znějí tak cizokrajně, že si je pak ještě googlím a koukám, odkud pocházejí a jaké zářezy mají na pažbě své filmové kariéry.

Někdy vyberu toho nejposlednějšího pikolíka, co vařil kafe třetímu asistentovi druhého režiséra, a zkoumám jeho životopis, úspěchy a tak celkově. Je to zvláštní záliba, ale mně přijde fajn se o těch lidech něco dozvědět. A vzdát jim trochu hold tím, že jejich jména nechám projet přes mé oční nervy a otisknout je někam do mozku.

Má se u nás mimochodem letos natáčet nezávislý film a hledají herce v mém věku. Že bych se nakonec našel na piedestalu vedle pana Kundaliniho?

Dneska budu trochu za škarohlída. Včera jsem si po dlouhé době pustil fotbal, koukal jsem na to jedním okem, zatímco jsem skládal prádlo a dělal jiné nezbytnosti. Pryč jsou časy, kdy jsem byl zarytým fanouškem a dokázal sedět u zápasů v čemkoliv.

Jen jeden poznatek ke včerejšímu zápasu: my jsme si nezasloužili postoupit. Ano, znám takové ty tradiční hlášky typu štěstí přeje připraveným, fotbal nemá logiku, na krásu se nahraje, na to jak jsme postoupili se historie ptát nebude a podobně. Můžeme díky nim z našeho postupu sejmout aspoň trochu pachuť toho, že jsme na finálový turnaj proklouzli místo mnohem lepších Dánů (a potažmo i Irů).

Já samozřejmě Čechům fandím. Ale zkusme se na to podívat očima nezaujatého fanouška, který si přeje vidět hlavně pěkný fotbal. Náš výkon měl s fotbalem asi tolik společného, jako čabajka s racionální výživou. Byla to podívaná spíše k pláči. Odkopávaná (byť bojovná a urputná), pomalá, kombinačně strádající, bez jakéhokoliv nápadu. Jediný Šulc snesl nějaké srovnání s dánským týmem, který předváděl kombinační hru, krásné kolmice, jednoduché průniky do vápna, rychlost. Zkrátka fotbal, který bychom chtěli vidět od našeho mančaftu.

Vzpomenete si ještě na Euro 2004 a jakou křivdu jsme cítili, že jsme nedokázali přejít do finále přes Řeky, kteří místo fotbalu předvedli na hřišti velmistrovství cechu betonářského a zákopového? Pamatujete, jaký náš tým tehdy předváděl fotbal – jak byl pohledný, kombinační, dravý, plný skvělých přihrávek a nápadů? V základní sestavě jeden plejer vedle druhého. A přesto jsme si vylámali zuby na později zlatých Řecích, kteří se prezentovali skvělým anti-fotbalem, který nebavil vůbec nikoho. Nechci je nijak hatit, pro svoje zlato si došli a historie se na to neptá.

Ale vlastně prdlajs. V každém článku, na který narazím ohledně památného Eura, nezapomene autor připomenout, jak špatný fotbal tehdy Řekové plácali a že to mělo dopadnout obráceně. Mělo, a ta pachuť tam zůstává dodnes. Jestli se mě zeptáte, komu bych to více přál, tak z povinnosti k národu bych řekl Čechům. Ale Dánů je mi skoro až líto, protože jejich fotbalová cesta dává mnohem větší smysl, než ta naše. A včera jasně ukázali, jak má vypadat tým na úrovni.

Tak jsme se dneska dozvěděli, že se loni v Česku narodilo nejméně dětí v moderní historii. Při těchto příležitostech většinou obleču svůj imaginární hazmat oblek, pomodlím se k všemohoucímu a jdu se po hlavě ponořit do diskusí na českých zpravodajských serverech, abych se dozvěděl nějaká moudra.

U třaskavých témat mě baví, že čím je složitější, tím více je černobílé vidění naší populace na dané téma. A tím jednodušší řešení nabízejí. Přitom se můžeme ptát, zda vůbec existuje něco jako řešení něčeho, co v prvé řadě ani nemusí být problém.

Lidstvo se vyvíjí. Některé události se sice cyklicky vracejí (a u některých z nich bychom byli mnohem raději, kdyby zůstaly u ledu), ale žádná taková událost nemá v minulosti precedens. V reálném světě oproti teoretické ekonomice neexistuje ceteris paribus. Civilizace je na jiném stupni vývoje, běžný člověk se nachází v naprosto jiném rozpoložení, má jinak nastavené hodnoty a priority, jiné rozložení práce a volného času, jiné dostupné technologie. Svět se v globálu neustále vyvíjí a výkřiky typu že před půlstoletím se rodilo mnohem víc lidí protože fungovala věc XY zní sice krásně pro uši lidí, kteří mají rádi myšlenkové zkratky, s realitou se ale míjejí.

Přesto se v diskusích nejvíce objevuje hnojomet tu na současnou, tu na předchozí garnituru a jak to všechno podělali. Přitom se stačí zamyslet nad faktem, že Česká republika ≠ svět a kouknout se za hranice. Nepamatuju si, že by Babiš nebo Fiala vládli Itálii, Belgii či Švédsku. S klesající porodností bojuje celý západní svět a opravdu nejde vinu svést na to konkrétní krok konkrétní vlády.

Osobně mám za to, že klesající porodnost je způsobená spoustou malých věcí, které ve výsledku udělají velký špatný. Ale i ten meandr zahlodávající se stále více do jednoho břehu se nakonec po čase projeví i na břehu druhém, aby uvedl tok do rovnováhy. I ta porodnost se třeba jednoho dne zhoupne zpět, až se lidstvo vydovádí u věcí, které dříve neměl dostupné.

PS.: Moje sestra je nejlepší a jsem rád, že moji rodičové nezůstali ani u jednoho, ani u dvou dětí.

Znáte takové ty činnosti, u nichž celkem přesvědčivě víte, že kdyby se vám chtělo a pustili jste s do nich, budete mít za chvíli hotovo a brzy je po problému? Přesto je odkládáte. Zpočátku právě proto, že víte, že ten čas si (určitě) dřív nebo později uděláte a problém rychle vyřešíte. Čím déle ale řešení odkládáte, tím větší se z dané věci stává slon v místnosti. Postupně pak přicházejí různé fáze — ono by to určitě trvalo hrozně dlouho, případně doteď jsem to neudělal, tak to asi nebylo zase tak důležité, nebo ultimátní třeba se to vyřeší samo. V hlavě vám ale pořád vane pachová stopa, kterou ani proud času nedokáže odvát a občas problém štiplavě připomene.

No a pak se jednoho dne vzbudíte, řeknete si ty to dneska dáš kámo, vyhrnete si rukávy a… Za 20 minut je hotovo. Krk si pak můžete ukroutit nad tím, že jste otáleli takovou dobu, když řešení leželo dvacet minut daleko do budoucnosti.

Kupříkladu já sem se dneska v práci vzbudil, vytáhl jsem z kabely notebook, zazálohoval si celý blog na rychlém internetu a aktualizoval jeho podvozek (odkládaná věc č. 1, protože reálně hrozí, že se celý web rozsype ve chvíli, kdy se tomu nemůžete věnovat). A pak jsem konečně fixnul Databázi krátkometrážních oscarových filmů (odkládaná věc č. 2), která už tak tři, možná čtyři roky nejede. A několik lidí mě na to upozorňovalo. Nemuseli, já jsem dobře věděl, že si k tomu někdy musím sednout a udělat nezbytnou údržbu; Google zase jednou změnil api, díky kterému přistupuju k tabulkám obsahujícím veškerá data pro databázi. Jenže jsem si k tomu nikdy nesedl a postupně jsem si začal v hlavě říkat přesně ty hlášky z prvního odstavce.

Můžete si tipnout, jak dlouho ta oprava trvala a jak moc práce jsem tomu musel věnovat. A tohle je přitom věc nulové významnosti, u které se dá prokrastinace ještě pochopit, protože v životě je spousta důležitějších činností, které čekají na své vyřešení.

Začnu ode dneška řešit problémy dřív, ono se to vyplácí. Většina toho, co se přede mnou tyčilo jako nezdolatelná hora, se později ukázalo jako malý kopeček, který stačí přejít pěšinou uprostřed. Každopádně, krátké animované filmy jsou moje láska. Začal jsem postupně sjíždět všechny ročníky Oscarových krátkých animáků, na pár let jsem si dal pauzu. Zprovoznění databáze je první krok k tomu, abych se k animákům vrátil a svůj úkol dodělal. Teď, když jsem udělal první krok, už to půjde samo.

Ale zatím ne. Nebudu si přidávat třetí projekt zde na blogu. Nejdřív dopíšu Prejty a dodělám Poslowchání a pak se zase na nějaký čas nechám okouzlovat všemi typy animací a všemi styly vyprávění, jaké se do téhle škatulky filmu vejdou.

Krásný počasí je fajn. Užil jsem si ty týdny předtím, kdy už se dalo být venku v triku a dělat zahrádku a jiné věci. Ale na tento víkend jsem se těšil vyloženě proto, že mělo být hnusně.

Vysvětlím: když je před náma hezkej víkend, hned plánuju kde všude ho strávíme, na jakou zříceninu zajedeme, jak budeme rajtovat na kole atakdále. Zkrátka vím, že se zvenku moc nehneme. Což taky znamená, že se život v domě zastaví a jeho stav zůstane zakonzervován do chvíle, než víkend skončí a kluci odjedou k mámě.

Takže když měl nastat hnusný víkend, přišlo mi to vlastně docela vhod. Najednou mám doma čas na spoustu věcí a přitom jsem pořád s klukama, od kterých si můžu v pohodě odskočit udělat to anebo ono, vysát tam a tady a uvařit a napéct co hrdlo ráčí.

Tento víkend jsem udělal milion a jednu věc a přitom jsme s klukama měli spoustu společného času. Vypral jsem asi 7 praček, převlékl celou domácnost do nového povlečení, navařil, napekl (poprvé v životě muffiny a byly mňam), uklidil dětský pokojík (to když se dotáhne do konce, mám z toho největší radost), uklidil koupelnu, vyskládal celou lednici, umyl a uspořádal ji, a další a další. Přitom jsme s klukama stihli deskovky, Piráty z Karibiku a Saxanu, zasadit kytku, lítali po venku co nám počasí dovolilo, upletli první mrskačku… Tatar… Pomlázku… Žílu… Nebo jak tomu říkáte u vás doma. Musím se poplácat po ramenou, protože na jednoho dospěláka na tři rarachy jsem toho zvládl hodně.

A teď nastala neděle večer, drobotina oddychuje do peřin a já si jdu konečně užít chvilku s nohama nahoře a jdu si pustit něco k oslavě Svěrákových devadesátin. Vše nejlepší mistře!

Oprášil jsem po pár letech Whentaken a chytili se toho kolegové v práci. Takže teď na kafi vždycky vytáhneme mobily a soupeříme, kdo z nás dával v zeměpise nejmenší pozor. Je to poměrně zábavná jednohubka, která vám každý den naservíruje pět různých fotek a je na vás, abyste určili kdy a kde byla dána fotka pořízena.

U některých je to jednoduché (pokud víte, ve kterém městě leží Karlův most…), u některých je to poměrně solidní tipovačka. Mnohdy mě nezklame instinkt. Když mi mozek po první vteřině zahlásí „TO JE JASNÝ VYPADÁ TO JAK DŽUNGLE V PERU MICHALE, PROSÍM PANA VLADIMÍRA ČECHA ABY OZNAČIL PERU“, tak po několika marných minutách zkoumání fauny a flóry, po čase stráveném inspekcí každého pixelu na fotce, označím Peru Lima a pak už jen skrz přivřený prsty sleduju, že jsem o 8 tisíc kilometrů jinde.

Ve škole, když v hodině stihneme vše co máme, tak dovoluju žákům zahrát si proti mě v posledních 5 minutách Geoguessera. Stejný princip, jen se nehádá fotka, ale poloha Streetview na Google. Je super sledovat a poslouchat, že někteří žáci mají fištróna a jejich myšlenkový pochody je dokážou zavést na správný místo planety.

Píšu Prejt už skoro tři čtvrtě roku. Pořád mě to baví, cíl je blízko, myšlenky v hlavě ještě nějaké jsou. Charitu jsem tedy zatím moc neobohatil, ale ještě není všem dnům konec. Ještě pořád může přijít období, kdy psát nepůjde, ale zatím se mi žádné takové v krátkodobé budoucnosti nerýsuje.

Překvapilo mě, že to tu opravdu někdo čte. Tedy kromě lidí, od kterých bych to tak trochu očekával. Nemálokrát se mi už stalo, že jen tak mezi řečí mi někdo házel referenci na některý z Prejtů. Jindy se třeba někdo jen tak zmínil, že to tu pravidelně čte a že ho to baví. Přišlo mi pár e-mailů a zpráv. Těší mě to, ale pořád zůstávám nohama u země, kterou jsem si sám definoval: píšu hlavně sám pro sebe, píšu abych psal.

Ale občas si říkám, že strategické to moc není. Neodhaluju se tu sice až na dřeň, ale přecejen otevírám svůj svět mnohem víc, než to lidi běžně dělávají. Na podzim budu s největší pravděpodobností kandidovat do městského zastupitelstva, a to už by bylo, aby někdo nepřekroutil bez kontextu moje slova, která jsem tu napsal v úplně jiném významu.

Když dva dělají totéž, není to totéž.

Jedna z nejotravnějších věcí, který dobrovolně-nedobrovolně podstupuju, je dohadování se na obchodním oddělení a posléze retenčním. Že teda FAKT jako odcházím. A ne, FAKT mě nepřemluvíte, já už sem si to přepsal jinam, děkuju pěkně. Aha, takže JSTE schopní dát mi cenu, o které jsem Vám několikrát říkal, že mi ji nakonec dáte a ať mi ji dáte hned a ušetříme si tohle martyrium, protože obě strany na konci telefonní linky vědí, jak to chodí…

No tak jsem dneska volal na ČEZ a bylo to jen nejde, neumíme, nedáme, to máme na webu špatně, to nejde, no dobře tak jde, ale ne pro stávající zákazníky, zapomeňte, ne ne ne. Musíte si vzít zrovna tenhle produkt (nevýhodnější samozřejmě), jinak nic nebude! Hrozně nepříjemný partner do tandemu na dohadování o čemkoliv. Tak jsem mrknul na srovnávač poskytovatelů, zanechal na webu E.ONu číslo a říkal si, že se do pár dní někdo ozve.

Ani ne za půl hodinky zavolala hrozně milá paní, probrali jsme možnosti, srovnal jsem s její pomocí ceníky, nabídla mi různé varianty, přičemž mi jasně vysvětlila, v jakých položkách se liší, kde budu platit navíc a co všechno to obsahuje. Pak přidala navíc bonus za přechod od konkurence, z vlastní vůle ho navýšila na vyšší částku oproti částce deklarované na webu. Hrozně příjemná záležitost tohle, takže milé paní Kateřině patří velký dík.

Jasně, jsem rád za ušetřený kačky. A podstupuju tyhle přepisy rád s vidinou, že ušetřím. Ale ten tyjátr okolo toho bych si klidně rád odpustil.

Demokracie se neztrácí naráz, ze dne na den. Je to dlouhodobý proces, takové pomalé kvašení, které demokratické principy přetváří pomaličku tak, že jednotlivé změny nejsou okem postřehnutelné. Jednoho dne se ale vzbudíte a zjistíte, že po všem tom kvašení stačí jeden zážeh plamene a z voňavého ovoce máte smrdutý alkohol.

Já jsem na poslední demonstraci na Letné nebyl. Ač v duši demokrat a v srdci humanista, tentokrát jsem nejel. Ale jsem za ni rád. Jsem rád, že část republiky, které není demokracie jedno, ukázala svoji sílu. Mnozí se ptali, k čemu vlastně taková demonstrace byla – neměla zvláštní cíle, nežádala odstoupení politiků, deklarovala pár požadavků. Pro mě to byla hlavně demonstrace soudržnosti, která jasně vysílá do éteru vzkaz: jsme tady a víme, o co vám jde. Dneska jsme se sešli, aniž by ještě o něco šlo. A sešlo se nás hodně. Sledujeme vaše kroky a jakmile nám na demokracii sáhnete, jsme připraveni poskočit na další úroveň.

Demokracie stojí na několika pilířích. Vládní politici nevzali buldozer a bourací kouli a nesestřelili ji naráz. Ale pod jedním z pilířů jistý pan poslanec zakládá malý ohýnek, který bude postupně rozfoukávat, jiný vládní člen si vzal rybičkový nožík a snaží se podřezat kůl s metrovým průměrem. Přidávají se i další, každý se svým unikátním způsobem, jak nějaký ten pilíř demokracie nahnout, zkřivit, přetít, vyvrátit či zuhelnatět. A já jsem rád, že je tu občanská společnost, které tohle podsekávání není lhostejné.