Sci-fi z roku 1982 od režiséra Ridleyho Scotta podle povídky Philipa K. Dicka o tom, co vlastně znamená být člověkem. A zda je morální likvidovat stroje (replikanty), které se podobají a jednají jako lidi a kolikrát ani neví, že jsou jen stroji. A dodnes nevyřešenou otázkou, zda hlavní postava Deckard (Harrison Ford) náhodou také není replikant. Filosofický film neo-noir žánru, vizionářské dílo začínajícího Ridleyho (měl za sebou čerstvě velmi úspěšného Vetřelce). Až v roce 2007 vydal „svůj“ final cut, protože u těch předchozích neměl možnost ovlivnit konečnou podobu filmu (paradoxně na předchozí Director’s cut z roku 1992 měl malý dohled a distancoval se od něj). Kultovní sci-fi.
Asi málokterou kapelu lze tak jednoduše zařadit do kategorie „one-hit-band“ jako The Connells. Schválně, kolik songů téhle severokarolinské kapely znáte? Tipuju, že právě jeden.
Singl ’74-’75 vyšlel v roce 1993 a je to jeden z těch krásných songů, který na mě působí dost smutně. Stačí 4 minuty a v nich pár fotek a záběrů „před a po“ a můj mozek hned šrotuje, jak je ten čas doprdele fakt krátkej a protíká mezi prsty.
Vždycky jsem přemýšlel, zda by mohli natočit i aktualizovanou verzi po dalších cca. 20 letech a světě div se, někdo to fakt udělal! V roce 2015 při čtyřicetiletém výročí maturitního ročníku 74-75 natočili původní osazenstvo a vznikl následující klip, který prolíná starou verzi s novými záběry:
Internetevý muzikál o třech aktech, který v době scenáristické stávky 07—08 napsal a zrežíroval Joss Whedon (mj. režisér Avengerů a tvůrce několika kultovních seriálů). Cílem bylo udělat nějaký low-cost projekt primárně určený pro internet s naprostou kreativní volností. A tak vznikl zčásti komediální, zčásti dramatický muzikál, který hned po uvedení zaujal na Whedonově poličce kultovních projektů svoje místo, a fanoušci netrpělivě vyhlížejí pokračování, které by snad jednou mělo přijít.
V hlavní roli Neil Patrick Harris (znáte z HIMYM jako největšího klátiče žen Barneyho Stinsona, vskutečnosti gay) jako Dr. Horrible, který se snaží dostat do Zlé ligy zlých, aby ukázal, že je prvotřídní zloduch. V tom mu brání Captain Hammer (Nathan Fillion) a.k.a. největší superdobrák, a zapletená je do toho ještě normální holka Penny (Felicia Day), která do souboje dobra se zlem hodně promluví.
Unikátní film z roku 2017, který vznikal několik let a na kterém se podílelo přes 90 umělců. Film je totiž kompletně malovaný olejovými barvami na plátno ve stylu van Goghových obrazů a digitálně snímán pro potřeby filmu. Pro každou vteřinu filmu bylo namalováno 10 až 20 velkoformátových obrazů, mnoho z nich vychází z reálných Goghových maleb, které tak ve filmu oživly svým životem. Snímek je trochu detektivka a trochu životopis van Gogha a byl by zajímavý i bez ojedinělého výtvarného ztvárnění.
Hudbu složil Clint Mansell, kterého už jsem tu zmiňoval u Requiem for a Dream. Další soundtrack, který posunuje už tak umělecký zážitek na novou úroveň a při poslechu máte chuť vymyslet stroj času a vrátit se do konce 19. století a tu dobu zažít.
Krátký stop-motion animovaný film Negative Space od Tiny Inventions mě dokázal dojmout víc, než kterýkoliv hollywoodský film, který se o to záměrně snaží.
Film Edwarda Zwicka z roku 2006, po Constant Gardener z šestého Soundtrack Monday další geopolitický thriller, tentokrát o krvavých diamantech a jejich roli ve spolufinancování gangů v Africe na pozadí občanské války. To je velmi zjednodušený popis filmu odehrávajícího se v devadesátých letech v Sierra Leone, kde probíhá masivní otrokářská těžba diamantů a jejich export do světa. Ve filmu je víc rovin, takže občanskou válku v Sierra Leone můžeme sledovat pohledem obyčejného rybáře a jeho rodiny (Djimon Hounsou, oscarová nominace), žoldáka obchodujícího s krvavými diamanty (Leo DiCaprio, oscarová nominace) a reportérky mapující uprchlické tábory lidí, kteří stačili utéct před gangy (Jennifer Connelly).
Film je to hodné dlouhý, ale dobře střídá tempo mezi akci a dialogy. Odehrává se v africké zemi, kde život má menší cenu než pětidolarová bankovka. I z toho důvodu je film hodné drsný, řeší celkem ožehavá témata (obchod s diamanty, jejichž původ západní firmy mnohdy nezajímá; plundrování vesnic, dětské vojáky, znásilněné ženy a vše, co k mocenskému boji v občanskou válkou stižené zemi patří). Jsou to hnusné věci, ale krásně nasnímané (za kamerou Eduardo Serra, několikrát nominovaný za kameru na Oscara). Rozhodne bych vyzdvihl všechny tě herce. Od DiCapria to člověk už tak nějak očekává, ale Djimon Hounsou (znáte z Gladiátora) by si toho Oscara zasloužil možná víc. A Jennifer Connelly už jsem tu adoroval jednou (Requiem for a dream) a zatím jsem neviděl, že by někdy hrála špatně.
Dokument Searching For Sugar Man z raku 2012 mapuje hledání zpěváka a kytaristy Sixta Rodrigueze (dítě mexických migrantů, narozen v USA). Ten v domovských Státech vydal na začátku 70. let dvě desky, ale bez valného úspěchu. Studio s ním rozvázalo kontrakt, Sixto se začal živit jako dělník ve fabrice a kariéru zpěváka uzavřel. Potud klasický příběh mnoha začínajících umělců, jenže Sixtovy desky si našly cestu do Jihoafrické republiky a Austrálie a začal se psát pohádkový příběh o nečekaném comebacku.
V těch dvou zemích se totiž stal Rodriguez naprostým kultem, aniž by si toho byl vědom. O Austrálii se Sixto nakonec po letech dozvěděl a ke konci 70. let zde měl několik koncertů, jeho desky se staly multiplatinovými. Vrátil se však zpět ke svému životu do USA, kde ho stále nikdo neznal. Dokument se pak zabývá druhou zemí, JAR, kde Sixto měl a má status Boha a je zde slavnější než Elvis. Jeho songy reflektuji chudobu a zmar detroitského předměstí 60. a 70. let a přehlížení politiků. Díky tomu se jeho písničky v JAR staly odbojovými songy proti Apartheidu (rasové segregaci), který tou dobou v zemi běžel na plné obrátky, a lidi si jeho CD kopírovali tak moc, že je měl každý. Sixto mezitím pracuje ve fabrice a nemá tušení o své slávě. V JAR zase nikdo nemá tušení, kdo je tím záhadným zpěvákem, po kterém se slehla zem.
Film Hostiles z roku 2017 o končícím 19. století na divokém západě. Western jako vyšity — velmi dlouhý, poetický, totální anti všech blockbusterů s kulometným střihem. Neskutečně krásné nasnímané scenérie, kamerou srovnatelné s Revenantem, kde hlavní slovo nemá akce, ale dlouhé zádumčivé pohledy do krajiny. A do toho všeho Christian Bale a Wes Studi jako zástupci dvou znepřátelených stran, bílí vs. červení, jejichž vynucená konfrontace přinese mazání hranic nepřátelství a zloby. A jedno nečekané přátelství tam, kde by ho málokdo čekal.
A jako třešnička na dortu soundtrack od Maxe Richtera, který už tak skvělému filmu dodává další emocionální rozměr. V Německu narozený Brit — skladatel, minimalista, klasik a také experimentátor různých stylů. Složil několik skvělých sólových alb a soundtracků pro film a televizi (ještě se tu objeví). Pokud máte rádi moderní klasiku a minimalismus, můžu jedině doporučit, pro mě je to absolutní špička.
Film z roku 2000, který viděli minimálně jednou asi všichni. Ridley Scott ve vrcholně formě, film oceněný Oscary. A hudbu k němu složil jistý — listuje v poznámkách — ano, jistý Hans Zimmer. Slyšel o něm někdy někdo?
Jeden u nejznámějších skladatelů 20. století, který už před 20 lety, kdy skládal Gladiátora, měl za sebou více než 60 soundtracků, a od té doby nepolevil, spíš naopak. Jakkoliv to seká jak Baťa cvičky, nedá se mu upřít schopnost v každém soundtracku zanechat jasně rozpoznatelné téma, aniž by sám sebe vykrádal.
