Michal Kobelka

Naplánoval jsem si dneska víc činností, než kolik se dá reálně stihnout. Teda, dají se stihnout, ale jen tak tak a za oběť jim padne spánek, který už měl touto dobou dávno převzít otěže. Prejt sepisuju v době, kdy do konce dnešního dne chybí už jen pár desítek minut. To mi sice dává ještě celkem dobrou rezervu pro dnešní dílek do celkové prejtí skládačky, ale po něm mě ještě čekají přípravy do školy, které mám rozdělané a nedodělané.

V práci jsem se dneska celkem zdržel, chtěl jsem dokončit některé rozdělané věci. Na odpoledne jsem naplánoval generální úklid, který jsem odkládal tak dlouho, že už mě ten nepořádek začal iritovat. To se moc často neděje, prach není můj nepřítel, ušmudlaná podlaha funguje stejně jako čistě setřená, ale po nějaké době už červ v hlavě vrtá a zpívá pořád dokola písničku o tom, že některý věci odkládám až moc dlouho.

Na dnešek padl i longrun, který nakonec nebyl tak long, jak bych si přál. Ale věděl jsem, že dlouhým během den nekončí a teprve po něm začnou ty opravdové povinnosti, které přehlídnout nemůžu. Pustil jsem se do příprav, s osmáky začínáme úplně novou kapitolu a je potřeba se na to připravit. Ale kromě úklidu a běhu jsem si ještě na dnešek naplánoval Jednu bitvu za druhou, čtvrtý film z Oscarového klání, který jsem chtěl zhlédnout. Jindy tento týden bych si na něj čas neudělal, tak jsem „musel“ dnes. Film fajn, Leo hrát špatně neumí, téma mě zaujalo a přemýšlel jsem, jak moc se film snaží reflektovat aktuální dění v USA i ve světě. Nebyla to úplná pecka, nebyl to úplně film, který bych někdy musel vidět znova, ale kvality má.

Bohužel – bohužel tedy z mého dnešního itineráře – trval skoro tři hodiny. Odložil jsem přípravy na hodinu stranou, abych mohl mrknout na dlouhý film, a teď se to jako bumerang vrátilo. Ale pokud mi někdy něco šlo, tak pracovat v časovém presu. Na VŠ jsem projekty řešil převážně poslední týden před odevzdáním, sešlo se jich třeba hned několik i s půlsemestrálkama. A já jsem věděl, že musím na týden zapnout všechny obvody v mém mozku, všechno to nějak zvládnout, odevzdat. A pak na nějaký čas zase vydechnout. Dneska je takový den.

Otázka, kterou pravidelně vypálí nejmladší Fáfa poté, co dvacet minut přetahuju uspávání (pro jistotu) a konečně se odhodlám k úprku z dětskýho pokojíčku do obýváku, dodělat všechny domácí práce a chvíli spočnout u Scrubs nebo MÚPI. Jako by na to sám čekal a ze svého spánku se vždycky na moment probere když zjistí, že jsem se pohnul směrem ke kraji postele a chci odejít. A byly doby, kdy jsem si říkal sakra, ať už spí, vždyť já chci jít dělat jiný věci a musím ještě stihnout tohle a támhleto.

Ale teď už nespěchám. Nemám kam, nic z toho co musím mi neuteče. Prádlo ze sušičky vytáhnu později, linku uklidím někdy pak. No jasně, rád bych to měl už dávno za sebou, rád bych řekl klukům dobrou, hezky se vyspěte, dal jim pusu a zavřel dveře do pokojíčku a šel si dělat svoje, zatímco kluci by se sami uspali. Ale nikdy to neuměli.

A já vím, že prádlo neuteče, kuchyňská linka se nehne a všechno to ostatní, co jakože musím, se nezmění. Ale tyhlety okamžiky, kdy si užívám oddechujících kluků, jejich záškuby a tiky uvolňujícího se těl vstupujících do snové říše, ty automaticky naučené pohyby, kdy mě svými pažemi obtočí a obejmou, ty zmizí jako slzy v dešti. Ani se nenaděju a už to nebude potřeba, a později to nebude ani žádoucí. A je to tak správně, jen ať si hledají svoji cestu, jen ať jdou a zjišťujou, co je život, žádné podmínečné závisláky na rodičovské lásce z nich vychovat nechci. Až bude čas, příjmu novou roli v jejich životě a už budu sledovat jen z povzdálí.

Ale ještě ne, ještě pořád si můžu některé věci užít, ještě pořád můžu objímat a říkat mám tě rád, aniž by se snažili oči vykroutit do nebes.

Jeli jsme dneska s klukama do Brna na celodenní výlet. Z domu bych tam byl za hodinku a patnáct minut door-to-door. Ale do Brna je to cesta plná stresu, pomalých vesnic, zvěře na polích, nebezpečně předjíždějících závodníků a tedy i nepohodlí.

Takže radši na takovýhle výlety jezdím vlakem. Je to o něco delší, musím se ještě přiblížit autem do Svitav, což je +20 minut. Někdy vlaky nejedou, někdy mají zpoždění, někdy zůstanou stát v polích, ale to neřeším, člověk může uvíznout i v koloně na silnici. Ale to pohodlí! Člověk nemusí hodinu dávat pozor na kdeco, naopak si užívá cestu teď už vesměs novými vlaky pěkně v pohodlí. Hraje s dětma nějakou hru, čte komiks nebo knížku, nebo s nimi vymýšlí jakoukoliv zábavnou činnost. Může se projít, protáhnout, odskočit si, koukat na displej ukazující rychlost 160 km/h. Kdepak táhnout se za kamionem čtyřicítkou!

A dojede na místo odpočatej, nasvačenej, a nikoliv zpruzenej z toho, že děti se v autě nudí a vymýšlí kdejakou ptákovinu, která řidiče vyrušuje při řízení. A teď navíc mají České dráhy nějakou speciální akci na skupinové jízdenky, takže i ta ekonomika cestování vlakem se trochu vyrovná autu. V pěti jsme dneska jeli do Brna za hubičku a za druhou zpátky.

Hrozně rád bych si někdy střihnul festival v Banátu, na který bych dojel vlakem. Nebo si koupil měsíční jízdenku po Evropě a jen jezdil kam se mi zrovna zlíbí. Doufám, že jednou si tyhle sny splním. Doufám, že ještě pořád budou relevantní, že sny zůstanou stále touženými sny, že mě neopustí a nezapadnou někam mezi věci, které by mě třeba přestaly lákat. Nebo pokud se tak stane, tak že mě naopak vtáhnou zpět, nalijí do žil druhou mízu, vytrhnou mě ze stereotypu běžného dne a řeknu si u nich: Vzpomínáš? Vždyť tohle jsi jednou tak moc chtěl. Ta tužba tam uvnitř pořád je, jdi si za tím. A já to udělám.

Tak jsme se domluvili s klukama a Leňou, že si dáme movie night. Padlo pár návrhů, nakonec Toník na Disney narazil na Big Hero 6. Dali jsme tomu šanci. Těším se na příjemnej rodinnej animák, kterýmu můžu věnovat pozornost jen jedním okem a druhým si dělat něco svýho, třeba péct perník na zítra. Zkrátka jsem nečekal nic světobornýho, jen takovou příjemnou rutinu na večer.

A ouha, hnedka v prvních pár minutách je tam zmíněná jak smrt rodičů, tak se stane i neštěstí, který má za následek smrt sourozence. V tu chvilku sem zpozorněl a říkal sem si – oukej, tohle nebude úplně ten typ animáku, kterej by byl neškodnej. Neškodnej v tom smyslu, že by řešil jen a pouze pozitivní věci, který dětem nesepnou v hlavě nějaký hlubší emoční centrum, kvůli kterýmu by měli z animáku těžký spaní.

Tak jsem v tu chvíli přemýšlel, co to s nima udělá, jestli na to budou nějak reagovat nebo to třeba budou chtít vypnout. Stalo se to už párkrát, třeba Artexův skon v Nekonečném příběhu nezvládli. Ale teď v pohodě, přecejen už jsou starší. A říkám si, že držet je co nejdál od smrti není dobrý. Jednou stejně ten střet s realitou přijde. Jako malí na pohřbech byli, viděli co lidi prožívají a možná sami v sobě hledali, co to všechno znamená. A třeba dokázali do života zařadit i nevyhnutelnou smrt. Pamatuju si, jak mně z toho šrotovala hlava, jak jsem nedokázal pochopit, že někdy nebudu mít mámu nebo tátu, že to prostě NEJDE.

Pořád to pochopit nedokážu. Pořád to zní občas tak abstraktně, jako bych byl první člověk na téhle planetě, kterej kdy zažije smrt. Ale člověk se s tím naučí žít, jakkoliv to bolí a teprve bolet bude.

Jedna z těch míň příjemnejch činností, který musí člověk ve svým životě absolvovat, je čekání. Momentálně sedím v čekárně u holičky. Na čtvrtý pokus už jsem si sedl a řekl si, že nikam nejdu. Nehnu se dokud si tu frontu nevyčekám, protože předchozí dny jsem vždycky někam spěchal a ve frontě přede mnou bylo hodně lidí. Ale tentokrát, ačkoliv jich přede mnou pár je, si tu prostě počkám. Šance, že sem přijdu zítra a bude volno na první dobrou se blíží nule.

Ale to není stížnost. Já vím, že řešení je v mé moci. Objednat se někam jinam, zajít si k barberovi na přesnou hodinu a mít to bez čekání. V tomhle jsem ale staromilec a celej život chodím na jedno místo u nás na maloměstě a nechce se mi to měnit. Zažil jsem tu už nespočet holiček, některé z nich už jsou dávno na penzi, některé by mohly být mými dcerami. Vlasatá časová osa rozstříhaná nůžkami všech těch kadeřnic, které se do mě kdy pustily.

Nebo bych si mohl vzít do čekárny knížku. S klukama ji vždycky beru, je potřeba je nějak zabavit. Nebo využít prostoj na sepsání prejtu, proč ne. Aspoň nebudu muset večer.

Čekání u holičky je pořád ještě to příjemnější čekání, který si člověk může „užít“. Není to nic ve srovnání s čekáním na výsledky vyšetření, které vám může připravit náraz do tvrdé zdi. Není to nic ve srovnání s čekáním na JIPce, jestli děda ještě vstane. Jsou čekání příjemná a jsou čekání, která zažít nechcete.

Já vám nevím. Točit v dnešní době film o upírech, tedy o něčem, co strašilo lidi možná tak před 100 lety, to nezní jako dobrý byznys plán. Nebo jinak – dát vůbec někomu z pozice producenta peníze na film o upírech, to chce pořádnej kus odvahy a zároveň přijímáte velký riziko, že ty kulaťoučký penízky zahučej direkt do kanálu. A že těch zelenejch papírků na výrobu filmu Sinners nebylo málo.

Když navíc přijdete na pitch meeting, tj. první představení filmu před lidmi, kteří ho mají odmávnout, s vizí filmu, a popíšete ho nějak takto: Bude to film o dvojčatech, který pravděpodobně jedou v nějakým nekalým byznysu, ale chtěj si založit bar. A bude to hodně o hudbě. Jo a taky o upírech. A o zpívajících upírech. Vlastně to bude trochu muzikál. A některý scény budou jak vytažený ze sna, kterej se zdá někomu na LSD. Třeba ta jak zpěvák lomeno kytarista v roce 1930 jede svoje blues v baru plným černochů, ale zároveň to bude opředený takovým mystériem, že jako hudba nás dokáže protlačit skrz časoprostor a spojit s předkama i následovníkama z budoucnosti, takže v jednu chvíli budou tančit na pódiu starý předci s bubnama, týpek z budoucnosti s elektrickou kytarou, moderní baletky, hiphopeři. No a pak tam budou jakože upíři, a ti budou hromadně tančit na irský melodie a zpívat a veselit se.

Tak úplně nečekáte, že vám na to producenti dají sto milionů dolarů a řeknou vám, ať si to užijete. Nene, čekáte, že velký CEO nějakýho velkýho studia se po představení vaší vize podrbe na hlavě, odkašle si, podívá se na přísedícího skoro-CEO s pohledem, ze kterýho lze odezřít „Kdo ho sem sakra pustil?„, a vysloví nahlas: What the actual fuck mister? A požene vás holí se vsazenýma diamantama někam hodně daleko, protože to zní až moc šíleně na to, aby taková hovadina pokazila pověst studia.

Sinners jsou ten typ filmu, kterej na papíře zní jako kdyby pejsek s kočičkou natáčeli film, ale stojí za ním dost jasná autorská vize. A já děkuju všem, kteří při vzniku filmu mohl říct Ne a stopnout ho a neudělali to. Dostal jsem našlapanej vizuální zážitek, kterej ano, byl o upírech, ale ve skutečnosti o upírech vůbec nebyl. Musím si trochu nechat propasírovat všechnu tu mnohovrstevnatost a symboliku přes centrální mozek lidstva a zkusit najít vše, co do tohoto snímku jeho autor propašoval. Nebylo toho málo, ale poselství o vykořisťování, omezování kulturní identity, o rasové nesnášenlivosti a o tom, že rasismus a xenofobie nikdy nic dobrého nepřinesly, ty jsou poměrně jasné. Chci ale nasát i ten zbytek, kterej nešel tak jasně na ruku. Ryan Coogler napsal a zrežíroval film, o kterým zase budu jednou přemýšlet a snažit se proniknout do všech těch jinotajů, které se postupně odkrývají.

Vybírám nový spotřebič do domácnosti, konkrétně vestavnou lednici. Ta stará zažila snad ještě rozpad Jugoslávie v přímém přenosu. Nemám žádné iluze, že by nedokázala fungovat ještě dalších padesát let, ale moje potřeby jsou momentálně trochu jiný a hledám něco vhodnějšího (bez mrazáku).

A tohle je přesně ten moment, kdy bych chtěl chtěl mít osobního asistenta, na kterýho bych delegoval všechny svoje požadavky, on by to celé vymyslel, zařídil, našel něco vhodného, ale zároveň by tušil, že se nespokojím s kdečím a hledal by přesnej průsečík kvality a ceny podle mých měřítek. Neotravoval by mě první variantou, která splňuje jen pár podmínek. Zároveň by mi ale nepředhodil osm variant a já že bych to měl vymýšlet. Nechci mít rozhodovací paralýzu jako už tolikrát. Prostě by musel chápat, co chci — měl by mít kritéria nastavený jako já, a pravomoci natolik dobře nastavený, abych mu mohl důvěřovat, že to za mě rozhodně dobře. Proto by to taky měl být můj osobní asistent, že ano.

AI už tohle jakš takš splňuje. Než jsem Gemini oslovil, udělal jsem si vlastní průzkum trhu, abych věděl aspoň orientačně, co se dá za kolik sehnat (vestavnou lednici jsem v životě nekupoval). Našel jsem dvě, které by mi vyhovovaly. Pak jsem zkusil Gemini, na začátek jsem mu neomezil rozpočet, takže mi vybral lednice za 70 tisíc. Ou kej, pro mě trochu overkill. Nakonec ale vyfiltroval přesně to, co na začátku vyšlo i mně. Jenže AI asistent za mě ještě tu lednici neobjedná a nezařídí montáž. Zatím. Ale brzo už to bude umět. Na koho ale padne zodpovědnost, když svůj výběr totálně pohnojí?

No a je to zase tady. Když na to přijde, dokáže se českej národ složit vlastně téměř na cokoliv. Od dětských onkopacientů, přes kočičí útulky až po národy napadený cizíma mocnostma. Jestli je v naší malý zemičce na něco spoleh, pak naprosto paradoxní schopnost se semknout a pomoct (ne)bližnímu svému v časech nejhorších. Paradoxní proto, že jsme mnohdy hodnocení jako převážně nepřátelský stát vůči všemu cizímu.

Je však nutný si připomínat, že tuhletu averzi tady rozdmýchávají nepoddajný živly z řad politiků, pro něž to je úrodná půda a zároveň způsob, jak se šplhat po absolutně amorálním žebříku do vyšších pater, kde je jejich xenofobní počínání na očích mnohem víc, než kdyby zůstali pěkně při zemi. Ale každá země asi potřebuje tyhle sráče, kteří dokážou hubu otevírat na kdekoho, ale když přijde na věc, stáhnou ocas a dělají, že jsou největší obhájci lidstva. Ve výsledku jde o to, jestli tyhle Sládky, Vandase a Okamury jenom vystavíme do výlohy panoptika, aby všem viseli na očích jako příklad totálního morálního dna, nebo je svými hlasy pošleme i do politického boje. Za mě by úplně stačilo, kdybych věděl, že podobní vykukové existujou, nechal bych je veřejně se ztrapňovat, ale nechat je zastupovat část voličů a legitimizovat tím jejich počínání, to už je ten krok navíc, který by tam být nemusel.

Díky všem, kteří přispěli na další Dárek pro Putina. Není to s národem českým vůbec tak špatný a nebýt politiků, kteří si honí body na rozeštvávání společnosti, musel bych chtě nechtě mít z našeho počínání skvělej pocit.

HIMYM mě hned při svém debutu v roce 2005 minul a trvalo ještě rok a přechod z gymplu na vejšku, než jsem na něj začal koukat. Fíha, dvacet let starej seriál, uteklo to nějak rychle. Když se řekne Dvacet let starej seriál, chtěl by můj mozek do téhle kategorie zařadit třeba Pobřežní hlídku nebo Beverly Hills, a ne HIMYM.

Tehdy na něj každopádně koukal každej, život na VŠ byl hnanej kvalitníma seriálama, který se tou dobou vyrojily jak houby po dešti. Začalo to LOSTem, pro mě teda ještě o chvíli dřív Jackem Bauerem v 24 (osmou sérii jsem pořád neviděl, ale pořád mám v hlavě jakousi touhu si dát maraton všech sérií někdy o volným víkendu), pokračovalo Prison Breakem, Heroesama, Hrou o trůny, pak přišel Walking Dead a další a další. První léta novýho milénia přinesly tolik kvalitního obsahu do malejch obrazovek, že mohl člověk de facto jen koukat na telku. Jop, zkouškový období byly díky tomu celkem peklo… Ještě jeden díl a půjdu se učit… Tak ještě jeden… No nešlo se učit dokud to člověk celý nesjel.

Před nedávnem jsem HIMYM znova rozkoukal a je to pořád tak stejně super jako tehdy. V posledních sériích byla znát jistá únava materiálu, ale při srovnání s jinýma sitcomama je to pořád úžasný, neřkuli klenot. A víte co? Mě tehdy hodně bavilo sledovat seriály na týdenní bázi, nechat se lákat cliffhangerama na konci dílů, čekat jak to dopadne, proklínat zimní několikatýdenní přestávku. Hodně seriálů mi takto propadlo sítem, protože čekání na další díly mě zkrátka přestalo bavit. Ale ty důležité se tam hádám zachytily a zůstaly. HIMYM je jeden z nich. Suit up!

Seděl jsem minule na poradě a přemýšlel, kam přeleju peníze, aby mi neležely na běžným účtu s úročením nula celých nula nula. Rychlý check srovnání spořících účtů, vybral jsem vítěze. U mé Komerčky jsou podmínky nastavený nesmyslně (pro lepší úrok musí člověk převést peníze z jiné banky, takže kdybych chtěl spořit u nich, nutí mě zakládat účty v jiných bankách; not a great plan).

No a protože jsem byl v tom, založil jsem si přímo na poradě nový účet v mBank, přelil na něj peníze a to všechno zatímco jsem jedním uchem poslouchal přednášku. Trvalo to celý deset minut a bylo hotovo. Přes bankovní identitu z mé současné banky se stáhly všechny potřebný informace, na pobočku díky tomu nemusím, nová banka si všechno přebrala za běhu a já doufám, že Komerčce teď někde svítí varovná kontrolka bacha, odchází nám klient jinam.

Bankovní identita je jedna z nejlepších věcí, který se povedly v posledních letech realizovat. Díky ní je přihlašování a ověřování hyperjednoduchý a je to zároveň jedna z těch služeb, který zkrátka fungujou. A že jsem tady už v prejtech pár digitálních nebo elektronickejch věcí dost zkritizoval, tak tuhle musím jednoznačně pochválit.