Michal Kobelka

Je to paradoxní, ale kdo se cítí utlačovanej a umlčovanej, má dneska milion možností na sebevyjádření a sebeprezentaci. Všichni ti, kdo se odvolávají na nacisty nebo minulej režim a snaží se tím poukázat na perzekuci své osoby a nemožnost se veřejně vyjadřovat, jsou totální manipulátoři. Nikdy v životě na tomhle kusu země neměli lepší podmínky pro to dát na odiv svůj excelentní vytříbený myslostroj, který jim sídlí v hlavě. Bohužel si to pletou s bianco šekem pro plácání ČEHOKOLIV, aniž by pomysleli na důsledky. Že je pak v lepším případě média, v tom horším policie popotahují a veřejně lynčují, to už je nad rámec jejich intelektuálních schopností.

Svoboda projevu k demokracii patří a sám jsem na pár demonstracích byl (v osmdesátým devátým jsem doma coby dvouletej capart skákal po stole a volal Ať žije Havej aniž bych tehdy jen tušil, že humanismus se do mé osoby otiskne větší měrou). Na demonstracích jsem cítil, že jde o hodně. Když nás na Letné byly desítky tisíc, kterým nebylo jedno, kam tahle země směřuje, vnímal jsem sílu lidu naplno. Když se na Slovensku vzedmula vlna odporu proti Ficovi, byl jsem plný optimismu a v bývalé práci jsem na slovenských kamarádech viděl, že cítili podobnou sílu i oni.

Je to dvousečná zbraň. Já jim všem tu potřebu se vyjádřit k čemukoliv přeju. Ať už je to téma politické, vědecké, společenské či jakékoliv jiné, jen ať si hezky odkopou. Problém nastává ve chvíli, kdy se podobné hlasy – a přiznejme si, že z 99 % jsou to naprosté kraviny – spojí do jednoho chumlu. Pak tu sílu cítím z tábora, kterej sice neovládá základy fyziky pro druhý stupeň základní školy, ale zároveň má velmi silný názor na to, že Země má tvar pěticípé hvězdy, kterou nesou na zádech sloni. Zatímco dřív by obskurní názory slyšeli tak maximálně rodinní příslušníci na oslavě s účastí širší rodiny (a po 15 minutách by je přestalo bavit tyhle hovadinky poslouchat a šli by věnovat čas něčemu inteligentnějšímu), dneska má díky internetu tenhle hlas přecejen silnější zastoupení, protože podobně (ne)přemýšlející jedinci se začali spojovat do clusterů. A není náhoda, že se tyhle clustery vzájemně překrývají a že možnost být vyslyšenej je silnější, než schopnost zamyslet se a nechat si projednou všechny ty názory ve své hlavě.

Dneska v médiích prosvištěly nominace na Oscary. Ať si každej myslí kdo chce, pro mě pořád mají nějakou váhu a beru je jako prestižní ocenění. Z těch desíti nominovanejch filmů jsem viděl přesně dva – F1 a Sny o vlacích (o nichž jsem psal nedávný prejt), takže nedokážu úplně posoudit nějaký šance na výhru. Oscary nikdy asi nebudou žebříček ryze nejlepších filmů (dá-li se vůbec takový žebříček udělat), ale spíše kvalitně-populárních. Trochu do kolen je sráží systém hodnocení, respektive výběru komisí. Člen akademie, který má na starost danou sekci, totiž… nemusí vidět všechny nominované.

Aha?! To by mě fakt zajímalo, jak může někdo vybírat z pěti nominovaných, ať už je to film, herec či cokoliv jiného, a přitom vidět třeba jen dva z pěti. Vážně, členové komise nemají za povinnost se s těmi nominovanými seznámit, takže můžou klidně volit naslepo. Už z toho mi trochu vyplývá, že jde fakt spíše o cenu popularity. Ale neva, zkusím ještě pár filmů dohnat, než se bude zlatý plešoun předávat, aspoň ty Hříšníky když už nic.

Trochu mě mrzí, že už déle stagnuje můj dřívější projekt Oscarových kraťasů, o kterých jsem pravidelně psal ve vlastní rubrice. K nim bych se určitě někdy rád vrátil a všechny ročníky dojel, včetně těch nových. Možná po konci Radikálního prejtu a Poslowchání navážu tam, kde jsem přestal a odškrtnu si jeden rest.

HTTP kód 204 je stav s názvem „no-content“.

Let that sink in.

A po nás potopa.

V poslední době sleduju světový dění a říkám si, že jsem se probudil do skeče Monty Pythonů nebo do mysli nějakýho fakt dobrýho recesisty. Zároveň sleduju svůj maličkej život a jeho turbulentní změny v posledních měsících. Škála doby přítomné je tedy docela rozměrná, sleduju malé kroky i takové, které rozesírají světový řád. Jeho podoba byla po desítky let tříbena smlouvami, úmluvami a vzešla z předchozích přešlapů a chyb, zejména válkami o území či národ. Skoro to vypadalo, že světoví státníci tomu začali rozumět a pochopili, že k prosperitě toho či onoho státu nepřispívá ani tak další kus zabrané země, ale zejména vzájemný obchod a doba bezválečná.

Mám tři děti, tomu nejmladšímu už je pár měsíců 6. Ale jeho vyzrálost po stránce já já já je na vyšší úrovni než tuhle u pana Donalda, kterej se chová jak dítě, kterýmu vzali lízátko a ON HO CHCE. Jak slon v porcelánu okolo sebe máchá chobotem aniž by bral na vědomí, že to, co se budovalo tak dlouho, je zároveň velmi křehké. Opravdu nemůžu pochopit, jak mohli zvolit do čela světové velmoci takového orangutana. A v Čechách teď máme premiérem člověka, co si kupuje glóbus, aby lépe pochopil, kde je Grónsko. A pak o tom natáčí video, který prostě nejde zparodoval. Jeden z nejvyšších činitelů naší země je zároveň jedním z nejsměšnějších. Welcome tů da fjúčr.

Kdysi jsem četl něco v tomto smyslu: Kdybych si mohl vybrat mezi tím, že budu dvě hodiny sekat svůj vlastní trávník, a tím, že zůstanu o hodinu déle v práci, vydělám si tím 10 $, zaplatím někomu jinému 5 $ aby to posekal za mě a za zbylých 5 $ si koupím pivko, které budu pít, zatímco ho pozoruju z vlastní verandy jak seká trávu, zvolím vždycky možnost č. 2. Dává to smysl? Snad jo.

Já bych to asi viděl stejně. Ještě před pár lety. Na co se otravovat zbytečnou prací, když to může za mě udělat někdo jinej. Ale čím víc vnímám, jak jsou i ty nepříjemný, na první pohled nepřekonatelný věci, i ty rutinní snadný… Jak jsou důležitý. Že se člověk naučí něco novýho, nebo si trochu vylepší skills v něčem, co dělá často. Jasan, některý věci se delegovat musí. Ale čím dál víc vidím, že i zdánlivě zbytečná věc, kterou se něčím naučím, může být užitečná zcela jindy a zcela nepředstavitelně. Navíc sleduju, že se ty skills shlukují, nabalují se na sebe a že odemykají nový, netušený schopnosti.

Takže od jisté doby si dělám spoustu věcí radši sám. Montuju lustry, zapojuju elektriku, zkouším leccos opravit, sám vyrobit. Chce to trpělivost, například nenadávat že něco nejde, zvlášť když mi u toho asistují ratolesti. Ale odměna je většinou sladká a vždycky mě těší, když se něco povede a něco se naučím, nebo vylepším.

V http protokolu má stavový kód 202 význam Accepted. Naučil jsem se akceptovat leccos, s čím bych dřív bojoval. Je to jednodušší cesta, jak být v míru. Akceptuju taky, že něco nedokážu, i když se o to pokusím, a že jsou věci, které nezměním. Ale nejvíc mě mrzí, když nedokážu akceptovat něco nebo někoho, i když vím, že nic jiného není potřeba a na ničem jiném nezáleží.

Některý příběhy nevymyslíš. Tak třeba tenhle: jsi mladý ambiciózní zpěvák původem z Mexika, ale žiješ někde v oblasti Detroitu. Vydáš singl, všimne si tě nahrávací společnost, následuje první album, ale neprodává se, vydáš druhý, to se prodává ještě hůř. Nahrávací společnost ukončí smlouvu a tobě nezbývá, než se vrhnout do jakékoliv práce, která se namane, protože něco jíst musíš. Povětšinou děláš na stavbách, kariéra hudebníka je v háji, občas si zahraješ v nějakým klubu pro pár opilců na baru, ale tím to hasne. Jsou 70. léta.

Střih o třicet let dopředu. Stojíš před vyprodanou halou v Jižní Africe. Lidé šílí — zjevil se jim Ježíš, spasitel, po kterým toužili a už ani nedoufali, že se kdy ukáže jejich zrakům.

A teď to zajímavý, co se stalo mezi tím. Nějakou obskurní cestou se Rodriguezovy nahrávky v 70. letech dostaly do JAR, kde zrovna zuřil apartheid a země byla izolovaná od okolního světa. Rodrígueze nikdo neznal, jeho nahrávky všichni. Navíc okolo zpěváka kolovaly historky, že se zabil, a proto není nikde k nalezení. Dokonalý kult osobnosti, kterou nikdo nezná. Zatímco opravdový zpěvák živoří v Americe, jeho kult sílí v zemi, o které pravděpodobně nikdy neslyšel. Nahrávky se kopírují, lidí milují někoho, kdo možná ani neexistuje. A pak to přišlo. V 90. letech se shodou okolností podařilo Sixta Rodrígueze vypátrat a oba světy spojit dohromady. V JAR pro něj uspořádali sérii koncertů – v zemi, kde se stal slavným, aniž by o tom věděl. Lidé nevěřili, že zpěvák dojede, ale nakonec se dočkali. A Rodriguez se stal světoznámým fenoménem.

Moje dnešní prejtové doporučení míří na dokument Pátrání po Sugar Manovi z roku 2012, který mapuje zpěvákův„comeback“. A taky na obě zpěvákova CD, která jsou podle mě dost dobrý. Tklivý a smutný.

Dvě stě v městě, tři sta z místa. Volejte třikrát hurá, dotáhl jsem to na dvě stovky prejtů. Krátké poplácání po zádech a jde se dál. Už jen 165 a budu uvolněný z okovů, které jsem si sám připoutal na ruce.

Zajímalo by mě, jestli peklo fakt existuje. Teda jsem si na 99.9999969 % jistý, že neexistuje, stejně jako jednorožci, sociální spravedlnost a sebereflexe Filipa Turka. No nic. Ale tu malou šanci, že existuje, přece jen nechávám.

Peklo asi zažívá spousta lidí na tomto světě. Opět můžu děkovat jen náhodě, že žiju kde žiju, můžu dělat co dělám a nepociťuju na vlastní kůži třeba genocidu, rasovou nesnášenlivost či něco podobného. Asi je důležitý vědět, že se takový věci dějou, nezavírat před nimi oči a pomáhat když to jde.

Benicio del Toro zažil peklo ve filmu 21 gramů. Silně doporučuju, vlastně jsem už tady možná i nějaký tip dával. Miluju ten film, pro jeho nelineární strukturu, herecký výkony, ústřední téma… Takový Horem pádem, akorát dobrý. Benicio popsal peklo v téhle scéně:

Souhlasím s ním. Někdy je to největší peklo vlastní hlava. Někdy dokážou vlastní myšlenky vytvořit tak dokonalou iluzi odtrženou od reality, že člověk nemá šanci se proti nim bránit a spadne hlavou napřed do hromady hoven, která je sice iluzorní, ale v hlavě stejně smrdí.

Některý pekla jsou i příjemný. Dali jsme si dneska s klukama procházku do Pekla za Moravskou Třebovou. Všude obleva, čvachtalo to, ale na konci nás čekala turistická chatka Peklo plná dobré nálady, kytary a Segedínu ohřátýho na rozpálených kamnech. Doslovný Peklo se nakonec ukázalo být spíš nebem na všechen ten splín.

A tak jsme vyrazili. Ale hezky popořádku. Autobus měl odjíždět v 17:32 ze zastávky, která není zase tak daleko od mého domu. Plánoval jsem si, jak budu mít všechno krásně nachystané, termosku s čajem řádně odleželou a batůžek třikrát zkontrolovanej, zda obsahuje všechny povinné elementy. Realita? V 17:10 jsem začal lítat po bytě, zároveň vařit vodu na čaj, zároveň rozmýšlet o navrstvení, zároveň shánět co si vezmu na svačinu a doufal jsem, že to všechno stihnu. Asi nikdy v životě jsem nebyl tak nepřipravený na tak náročnou cestu, ale všechno je asi jednou poprvé. Aspoň že tu čelovku jsem si nezapomněl.

Na autobus jsme nakonec dorazili tak akorát. Koupil jsem tři jízdenky do zóny 850 – na noční přechod se ke mně tentokrát připojil Petr s Adamem. Petr se mnou byl už i na přechodu z České, pro Adama to byla premiéra (ale protože sportovec je z nás nejlepší, neměli jsme obavy, že bychom ho někde museli nechat na pospas nemilosrdné přírodě). Na mobilu ještě zčeknul, že navazující vlak ze Svitav do Březové nad Svitavou měl cca 20 minut zpoždění, což s původním přestupem deseti minut dávalo ideální půlhodinku na poslední válečnou poradu a občerstvení ve svitavské nádražce.

Normálně jsem na to pivko dostal po dlouhé době chuť a protože dnes budu tak jako tak v divočině a nemohl bych se v případě nutnosti nikam dopravit, chtěl jsem si jedno turistické dát. Jenže ouha, nádražka akorát zavírala. Naštěstí jsme dostali aspoň po jednom pivu v plechu a vychlemtali jsme ho venku při čekání na vlak. Nebyl to nejlepší z nápadů a prvních pár kilometrů jsem ho cítil, než mi vyevaporovalo skrz kůži. A navíc nebylo dobrý.

V 18:37 jsme zapnuli hodinky a vyrazili. Z Březové je to prvních pár kilometrů pořád do kopce. Od začátku poznáváme, že dneska to nebude žádná jednoduchá procházka. Na co stoupneme, to podkluzuje, nebo se to boří do deseti, dvaceti čísel sněhu. Nesmeky by v těchto podmínkách byly naprosto automatická volba… Pro někoho, kdo nesmeky vlastní. Poučení číslo jedna je, že v tomto počasí kvalitní turistická obuv ani zdaleka nestačí. Příroda má náskok a dává jakoukoliv chybu a zaškobrtnutí sežrat. Nesmeky by poskytly luxusní podporu a hned dneska jsem obhlížel, které si do příští výpravy pořídím.

Protože ale nesmeky nemáme, loudáme se do kopce, volíme takové cesty, které nepodkluzují, pod stromy je většinou sníh rozbředlý a jde se v něm lépe. Protože nejsme žádná béčka, nekoukáme do mobilu na trasu. Však nemáme kde zabloudit.

Po pěti kilometrech jsme zabloudili. Naznali jsme, že jsme ztracení a vytahujeme telefon, abychom zjistili, jak moc mimo trasu jsme. Kilometr sem, kilometr tam… Shodli jsme se, že oficiálně budeme tuhle zacházku prezentovat jako vědomé sejití z cesty za účelem obohacení našich zážitků kocháním se do tmy. Od té chvíle radši tu a tam trasu zkontrolujeme, přecejen se ve všeobjímající bílé krustě hůř orientuje a některé cesty, které na mapě naznačené jsou, v reálu neexistují.

Zatímco já jsem těmito končinami nepolíbený, Petr zná okolí z dětství, takže nás zásobuje četnými historkami o tom, kudy jezdili na bobech, kde byly metrové závěje a kam až mohli jezdit v 11 letech na fichtlu. Bez helmy. Procházíme okolo Rudné, na poli se nás snaží zmást myslivec z posedu svým světlometem. Terén je opravdu těžký, na sněhu leží taková vrstva ledu, že každý krok stojí mnohonásobně více sil než za sucha. Z polí chvíli slézáme na asfalt a najednou se naše nohy cítí, jako by je masírovaly 4 páry rukou za zvuků rajské hudby. Po chvíli ale asfalt opouštíme, míříme znovu mezi pole a čeká nás nejtěžší, asi dvoukilometrový úsek k přístřešku nad Křenovem. Není jak si tento úsek zpříjemnit, každý krok hlasitě křupne, první z nás představuje ledoborce, ostatní dva jdou v jeho stopách. Stromy jsou pokryté úžasnou námrazou a ve světle čelovek se třpytí jako pokryté diamanty.

Konečně se dostáváme k hřebeni Hřebče. Od této chvíle už vím, kudy jdeme, jel jsem tu už párkrát na kole i jsem tudy běžel. Pokračujeme po červené turistické trase, pozorujeme stopy zvěře ve sněhu, ale zvěř samotná se drží dál od tří obrů, kteří dupáním upozorňují na svou přítomnost na stovky metrů dopředu. Jdeme ve vláčku, občas se naskytne možnost být bok po boku. Původně jsme zamýšleli vyšlápnout až na nejvyšší vrchol, Roh (660 mnm). Protože jsme ale na začátku bloudili a sil hodně ubylo, míjíme ho. Nyní nás čeká velký sešup dolů až do Boršova k hájence. Hledáme kam šlápnout celou cestu dolů, jeden neopatrný krok nás dělí od pořádného držkopádu. U Pramene U Vysokého Mostu Petr dobírá trochu vody. Já mám ještě dost a refill nepotřebuju.

V plánu bylo jít mimo obec po polích, ale máme toho tak akorát. Projdeme celý Boršov po asfaltu a vůbec mám to nevadí, už se pomalu vidíme doma. Oblečení jsem si vzal až moc, bundu jsem měl rozepnutou velkou část cesty, rukavice jsem skoro nepoužil. Nakonec jsme se do cíle dokodrcali za nějakých 5 a půl hodiny i s pauzami. Při plánování jsem měl za to, že musíme cestu stihnout za 4 hodiny.

A nedám si pokoj s těma projektama a zase si vymyslím novej. V jednom z prvních prejtů jsem psal o tom, jak půjdu z České do Moravské Třebové nočním pochodem. Ten se nakonec skutečně podařilo zrealizovat 13. 8. a psal jsem o tom v prejtu hned další den. Byla to super akce, kdy se ke mně připojili další dva kamarádi a cesta nám utekla. Bylo ukrutný vedro a proto mi nedávno v hlavě bliklo, že bych něco podobného chtěl udělat i v ukrutné zimě. Ale tam už člověk musí dávat bacha, protože v mínus 15 stupních už by nebylo úplně příjemný někde kufrovat a poddat se docházejícím silám.

Dneska vyrážíme do MT z Březové nad Svitavou. Nikdy jsem těmito místy nešel, takže se těším, že objevím nějaká nová místa, ačkoliv za tmy toho stejně moc neuvidím. Měsíc nám dneska asi moc neposlouží (je skoro nov a navíc má být zataženo a mlhavo), takže se budeme muset mnohem víc spolehnout na čelovku. Tentokrát nepůjde vyloženě o noční přechod, vyrážíme okolo 18:15 z Březové. Tma už bude, ale noc nikoliv.

V hlavně jsem měl už dřív udělat něco jako hvězdicový pochod do MT a postupně si ty trasy zdolat. Dnes to bude druhé chapadlo chobotnice, které se podaří zdolat. Kdoví, třeba chobotnici postupně dorostou ještě další chapadla a nějaké trasy přibydou, momentálně mám však v plánu zdolat to, co už mám v mapě:

Vidíte jak úžasně geometricky to vypadá? Byl by hřích postupně všechno tohle nezdolat. Dobré je, že nejdelší štreku už mám(e) za sebou, trasa z České Třebové měřila okolo 36 kilometrů. Všechny ostatní jsou kratší. Z Konice je to nějakých 34 kilásků, ale vzdušnou čarou je od MT asi nejdále. Nejkratší – Svitavy a Jevíčko – mají do 20 kilometrů a poklidným během by člověk neměl za dvě hodiny co dělat. Ale plánuju to jako turistické pochody, na běh bych nikoho nenalákal.

Dal jsem si měřák na pět minut a řekl sem si že budu psát. Je mi jedno co, dneska prostě nechci věnovat víc než pět minut psaní textu a uvidím, kam to povede. Před chvílí jsem doběhl, dneska to byla jedna velká sklinka a dost jsem zvažoval, jestli jsem vlastně zodpovědnej a rozumnej, když jdu běhat za takových podmínek. Ale jak už jsem psal, letos jsem chtěl běhání dát víc a musím využít každé skulinky. Jen by bylo fajn si při tom nezlámat nohy.

Fúuha, psaní na rychlost je fakt náročné. Půlku času člověk opravuje překlepy, ale co se dá dělat. V poslední době dost pochybuju o některých věcech a o tom, že učení je hrozně fajn, baví mě to, ale zbavuje mě hodně volného času a způsobuje občas přehlcení z roztříštěné pozornosti. Hrozně rád bych to zaměstnání dělal na full-time, ve volných hodinách si dělal přípravy, pracoval na projektech a podobně, ale momentálně ve volných hodinách spěchám do práce, abych pokračoval na NORMÁLNÍCH projektech, které mě živí. Protože škola mě neživí.

Ale třeba se to podaří nějak skoulit dohromady. Hlavně že jsme zdraví. Momentálně se cítím zdravotně skvěle, ale trochu jsem polevil ze svého no-UZP (ultrazpracované potraviny), asi to byl přestřelený start, nebo spíše jsem se rozežral přes Vánoce a chvíli trvá, než zase ty svoje chutě setřesu. Momentálně si každý den dám něco, co nespadá do kategorie no-UZP, ale hlavní jídla se snažím držet v normě. Ten měsíc, kdy jsem nejedl sladké a fakt se o svoje stravování staral, byl naprosto super v mnoha ohledech a moje tělo mi děkovalo.

Pět minut uběhlo, víc vám toho dneska neřeknu. Síja.